Je to perverzní svět. Že je předseda komunistů Vojtěch Filip chameleón, který se navenek tváří jako ochránce politické morálky, ač je uvnitř shnilý od hlavy až k patě, víme dávno všichni. Nakonec je právník, má na to i právo. Nejde o dojmy, ale o důkazy. Nyní konečně víme i to, co jsme léta jen tušili, protože máme české soudy. Dokonce na to máme i důkaz: Filip, stále ještě vysoký ústavní činitel a díky Jiřímu Paroubkovi i dvanácti procentům našich spoluobčanů určitě i budoucí, je fízl Stb.
A co na to on? Hrdě drží rozhodnutí soudu z roku 1993, kterému buď předsedal jiný Filip, nebo neměl k dispozici dostatek důkazů, takže podle něj fízlem nebyl. Filip teď trochu připomíná člověka v metru špinavého až po kolena od víte čeho a zapáchajícího přes celý vagon. Klidně stojí a říká: to nejsem já. Je. Možná jsem trochu perverzní sám: vždycky mi činilo zvláštní potěšení sledovat v televizi, jak jeho jinak měkká tvář začne ve vypjatějších momentech brunátnět, až hrozí explozí. Když jsem ho při tom i poslouchal, brunátněl jsem taky. Patnáct let od Listopadu, a TOHLE! Na rozdíl od vraha Lubiny jsem ale nechal své nádobí v šuplíku. V podstatě jsem slušný občan.
Předseda komunistů není jen výsměchem jakékoli morálky, jíž se tak rád zaštiťuje, jakkoli to zní v politice směšně. Nakonec je komunista, takže má na určité svinstvo i právo. Buďme tolerantní. Je výsměchem i právníků, kteří svět vždy posuzují právě podle důkazů, které občas chybějí. Velmi brzy bohužel bude největším výsměchem nás všech, to až začne reálně spoluřídit vysokou politiku. Protože jak řekl nyní snad i odstupující premiér, jenž se s morálkou taky nijak nemazlí, komunistožroutství je k ničemu. Možná. Jen si tentokrát nevšiml, že tady nejde o ideologii.
