Pravděpodobně už jste na takovém turnaji taky hráli. Velký turnaj pořádaný velkou firmou na velkém hřišti prvotřídní kvality. Obvykle se ho účastní šedesát, osmdesát hráčů, někdy dokonce i přes sto. Pořádá ho nějaká banka, telefonní firma, automobilový dovozce atd. Hráčům je k dispozici snídaně, občerstvení při hře, jídlo po skončení. Ceny za umístění jsou hodnotné...
. Každý účastník obvykle dostane i dárkový balíček, kde jsou míčky a reklamní čepice. Takový turnaj bývá jen na pozvánky a hráč za účast na něm neplatí ani floka. Platí firmy.
Když jsem začal hrát golf a zjistil, co všechno takový turnaj obnáší, pochopil jsem, že časy „rekreace zadarmo“ neskončily se zánikem ROH. Tohle je ovšem ROH po kapitalisticku. Takže musíte nejprve vložit vlastní kapitál (například se musíte naučit hrát golf, což vás stojí čas i peníze), a pak také musíte mít kontakty a známé, kteří vám pošlou na dotyčný turnaj pozvánku. V tomto směru má novinář-golfista přece jen trochu ulehčenou pozici - mít na turnaji novináře může znamenat, že by o něm mohl také napsat. Ale ve skutečnosti o takovém turnaji nejde napsat nic, protože se tu nic čtenářsky zajímavého neděje. Lidé se sejdou a hraje se… Proto jsou taky všechny články, které se v golfových časopisech o těchto turnajích objevují, těmi nejnudnějšími materiály.
Organizace turnajů bývá nicméně perfektní a nikdy se mi nestalo, aby na takovém turnaji něco neklapalo. Snad jen jednou jsem zažil, že nebyla snídaně. Tedy: ona byla, ale protože turnaj pořádala francouzská firma, byla snídaně francouzská – malý croissant a kafe. Vzhledem k tomu, že se startovalo v deset dopoledne a hrálo se na hřišti vzdáleném sto padesát kilometrů od Prahy, dorazila na start většina hráčů pořádně hladových. Byla to pak docela mela… Na své si obvykle přijdou i hráči holdující alkoholu: nejenže je k dispozici víno po hře, ale dokonce i během ní občas jezdí vozíček s nějakou tou whiskou, ginem, metaxou… Pamatuju si na jednoho hráče, který si alko-vozík s blonďatými slečnami tak oblíbil, že na konci turnaje byl jak slíva.
Na druhou stranu jsem ale i přes veškeré pohodlí pochopil, že tohle není zrovna svět, ve kterém si připadám zcela uvolněně. Big bossové, kteří na takový turnaj dorazí ve svých big autech (ale i malí bossíčkové v ještě větších autech), se někdy chovají lehce suverénně. Také jsem si všiml, že někdy tyhle turnaje objíždějí stále titíž lidé – prostě si umí sehnat pozvánky. Paradoxem všeho jsou pak situace, kdy tyhle hráče, kteří se po hře dobře najedli i napili, slyším kritizovat organizátora, hřiště, greenkeepera… V tu chvíli si vždycky pomyslím něco o lidech, co koukají darovanému koni na zuby.
Velkých turnajů se u nás stále pořádá hodně, ale ti, co je platí, si už začínají uvědomovat, že jejich marketingový, píárový, společenský a jiný efekt je diskutabilní. Není to vůbec levná záležitost pořádat podobnou akci, protože cena za pronájem hřiště bývá skoro vždy sto a více tisíc; včetně občerstvení to bude dvojnásobek. I díky takovým cenám také mnohá hřiště vůbec přežívají, vydělávají. Většina lidí z golfové branže ale ví, že ceny jsou přemrštěné, a tudíž je tu patrná tendence k jejich snižování. Pokud jsou mé informace správné, tak na Západě se za pronájem hřiště platí mnohem menší sumy. Vládne tam větší konkurenční boj, který nutí ceny snižovat.
U nás je hřišť schopných poskytnout tu nejvyšší kvalitu zatím přece jen méně, takže se nakonec hraje stále na těch samých místech: Karlštejně, Konopišti, Ypsilonce, Cihelnách, ve Varech… Samozřejmě rostou nové areály, ale někdy je problém v tom, že jsou moc daleko od Prahy (a velké turnaje bývají většinou záležitostí pražských firem a jejich pražských klientů). Anebo hřiště zatím nedisponuje takovou vyzrálostí či nabídkou vedlejších služeb. Ukousnout z tohoto tučného koláče ale určitě budou chtít například nově otevřená hřiště u Kunětické hory, v Mladé Boleslavi, v Ústí nad Labem. Konkurence se zostří a myslím, že časy, kdy hráči jezdili za turnajem sto a více kilometrů, budou ustupovat.
Když mi dnes v mailu nebo na stole přistane pozvánka na nějaký velký turnaj, většinou ji neodmítám, ale už v tom není ta až dětinská radost z „dárku zadarmo“ jako třeba před třemi lety. Tehdy jsem byl rád, že jsem si mohl zahrát na hřišti, kam bych asi jinak nejel, protože fýčko je tu hodně drahé. Dneska mě spíš potěší, když si můžu jít zahrát s lidmi, které znám a je mi s nimi fajn. A jestli mám nebo nemám snídani zadarmo, to je mi celkem jedno.
