Slyšel jsem jednu historku. Je to prý příběh úplně pravdivý, ale v detailech bude asi mírně nepřesný – ostatně jako každá historka, která byla vyprávěna v hospodě. Hlavními hrdiny jsou kamarádi z dětství. Oba to někam dotáhli a každý dnes zastává pěknou funkci. Osoba A. dělá ředitele zahraniční firmy operující i v Česku, osoba B. je vcelku vysokým státním úředníkem na jednom ministerstvu. Osobě A. přijeli její šéfové z ciziny, a tudíž pro ně musel zajistit odpovídající oficiální program...
Slyšel jsem jednu historku. Je to prý příběh úplně pravdivý, ale v detailech bude asi mírně nepřesný – ostatně jako každá historka, která byla vyprávěna v hospodě. Hlavními hrdiny jsou kamarádi z dětství. Oba to někam dotáhli a každý dnes zastává pěknou funkci. Osoba A. dělá ředitele zahraniční firmy operující i v Česku, osoba B. je vcelku vysokým státním úředníkem na jednom ministerstvu.
Osobě A. přijeli její šéfové z ciziny, a tudíž pro ně musel zajistit odpovídající oficiální program. Napadlo ho, že pro cizince by bylo zajímavé, kdyby se setkali s nějakým vládním činitelem, který má jejich obor na starosti. Zavolal tedy svému kamarádovi panu B., zda by takové setkání nemohl zprostředkovat. Pan B. souhlasil a skutečně, protože má kámoše na mnohým místech (hlavně kumpány z vlastní politické strany), zajistil schůzku s vládním papalášem. Trvalo mu to chvíli, tohle vyjednat, a nic ho to nestálo. Jen trošku servility.
Schůzka cizinců s papalášem proběhla ve vší spokojenosti. Pak se ale věc trošku zamotala. Pan B. volá panu A: „Hele, tak já ti nafakturuju ten honorář, kterej bych za to chtěl. Bude to šestnáct tisíc.“ Panu A. vypadlo sluchátko téměř z ruky. Cože, tenhle můj rádobykamarád chce za to, že zvedl telefon a něco mi vyjednal během pár minut, šestnáct tisíc?! Ano, pan A. počítal s tím, že za tohle zprostředkování bude muset něco dát, i když na druhou stranu: znají se přece s panem B. dlouho a mohl to pro něho udělat i zadarmo. Jenže šestnáct tisíc, to už se rovná téměř vynucovanému úplatku. Pan A. se tedy zatvrdil, nereagoval, peníze nedal. Jenže pan B. se nenechal odbýt. Pana A. bombardoval jedním mailem za druhým, neustále se ptal, kdy mu ty prachy pošle. Pan A. stále nemohl uvěřit, po pár týdnech ale rezignoval. Vyhrabal v nějakém privátním podnikovém fondu dvanáct tisíc a nafakturoval je panu B. s tím, že víc nedá. Pan B. lehce ohrnul nos, ale v zásadě byl spokojen. Ani si přitom nevšiml, že od té doby je vztah pana A. k jeho osobě poněkud chladný.
Když vypravěč tenhle příběh dovyprávěl, vyjádřil se jeden z naslouchajících: „No jasně: B. je nula, která leze akorát tak lidem do zadku, a prolezla se až na to ministerstvo. Teď si hraje na pána. A protože je nula, ví, že k velkým prachům nikdy nepřijde. Tak se snaží urvat aspoň to málo.“
Hlas lidu, hlas boží… Ale vyprávěl jsem to nejen proto, abyste se pobavili lidskou nenastyností, ale i proto, že historka hezky dokazuje, jaké státní úředníky tato země má.
