Několik českých škol zřídilo třídy pro zvlášť nadané děti, aby tak obešlo neochotu ministerstva školství povolit zřízení zvláštních škol, které by se věnovaly jenom jim. Potřebujeme takové školy? Skoro automatická odpověď zní ano. Důkladnější vzdělání je přece vždycky lepší. Jenže v tomhle případě není odpověď tak jednoduchá a nevstřícný postoj ministerstva má svou logiku.
Důvod, proč někteří rodiče chtějí pro své nadané děti zvláštní školu nebo třídu, je jednoduchý. Rychle chápou, rychle se učí, při normálním vyučování se nudí a není s nimi pak k vydržení. Jenže důvod ministerstva školství, které se vzniku speciálních škol pro nadané brání, je také docela rozumný. Jedním z velkých problémů českého školství je, že příliš brzy třídí děti na „chytré“ a „hloupé“. Ty „chytré“ jdou do jazykových a výběrových škol a nejpozději po páté třídě na víceleté gymnázium. Ty ostatní „zbudou“ na devítiletce. Nejenže v tak raném věku o „chytrosti či hlouposti“ dítěte rozhoduje víc rodinné zázemí než inteligence, tenhle systém poškozuje i samotné školy. Se zbytkovými dětmi ve třídě, kde ti nejlepší odešli na gympl, se pracuje o poznání hůř a gymnázia zase necítí potřebu na sobě cokoli měnit. Zájem o ně je obrovský, vyberou si nadané děti, nacpou do nich v podstatě středoškolskými metodami hromadu jalového učiva v představě, že tak vypadá správné vzdělání. Konečným výsledkem je zakonzervování neefektivního vzdělávacího systému.
Jak velmi přesvědčivě dokázala nedávná studie sociologů Petra Matějů a Jany Strakové, důsledky této politiky jsou devastující a jsme zemí, kde o dosaženém vzdělání rozhoduje mnohem víc rodinný původ (motivace a vzdělání rodičů) než samotné nadání dítěte. Dítě s rodiči se základním vzděláním má v České republice sedmkrát menší šanci, že dosáhne vysokoškolského diplomu, než dítě vysokoškoláků. Podobně je tomu všude ve světě, ale u nás je tento koeficient mimořádně vysoký. Předčasné třídění na chytré a hloupé není efektivní, nenabízí lepší vzdělání, jak se domníváme, jen vede k většímu plýtvání talenty.
A ministerstvo školství se bojí, že školy pro nadané děti by se staly dalšími prestižními „supergymnázii“, která by ono třídění jen posílila. V tom má jistě pravdu. Potíž je, že reforma školství se vleče a doba, kdy si i běžná základní škola poradí s celým spektrem dětí, od těch postižených malým nadáním, přes standardní, po postižené velkým nadáním třeba jen v některém směru, je pořád ještě hodně daleko. A rodiče řeší, co se svými až příliš nadanými dětmi právě teď. Takže zřízení speciálních tříd pro nadané je pro tuhle chvíli dobrý krok. Počítá totiž s tím, že zvlášť se budou nadané děti učit jen něco, zbytek času stráví s vrstevníky. Mají tedy šanci naučit se mluvit i s těmi, kteří chápou jinak a pomaleji. V české společnosti to pořád ještě není samozřejmost, ale opravdu stojí za to uvědomit si, že do školy nechodí jenom „hlava“, ale také emoce a vůle. A že „nezdržovat se s hloupějšími“, také znamená nikdy je nepochopit.
