Případ Czechtek, do něhož mnozí ještě v polovině léta vkládali téměř revoluční potenciál, vyšuměl a ocitl se na okraji veřejného zájmu přímo učebnicovým způsobem. Chceme-li se poučit o mechanismech politiky a veřejné diskuse, stojí tahle kauza za stručné zopakování.
Možná si to nepamatujete už tak přesně, ale ještě začátkem srpna, tedy před necelým půl rokem, se v novinách nepsalo o ničem jiném, na Letné se konala jedna demonstrace za druhou (do rezignace ministra vnitra či premiéra, tvrdilo se tehdy), Jaromír Nohavica složil narychlo kýčovitou píseň o bitých dětech, Lucie Bílá jim chtěla koupit vlastní technolouku a Václav Klaus s Ivanem Langrem bojovali za lidská práva. A hlavně všichni říkali, že tahle kauza nesmí vyšumět. Dneska to vypadá jako hodně špatný vtip. Premiér svou první zásadní politickou chybu ustál téměř bez ztráty bodu a to za pomoci jednoduché a mezi politiky dokonale vyzkoušené technologie. Kauzu musíme vyšetřit! Jestli v něčem byla chyba opozice, veřejnosti a médií, pak v tom, že na takové vyšetřování přistoupili.
Za prvé proto, že téměř vždy jde jen o oddalovací taktiku. Veřejnost vychladne, přijdou nové kauzy a tahle se spolehlivě rozšmudlá do ztracena, jako spousta podobných předtím.
Za druhé proto, že vyšetřovat, zda byli surovější policisté nebo technaři, nemělo žádný smysl. Obě ty skupiny se ocitly v roli gladiátorů, kteří se střetli na pokyn vládce arény, čerstvého premiéra Paroubka, jenž chtěl předvést trochu rozhodnosti. Že akce je nepřípustná, rozhodl ministr vnitra předem, policie pak už hledala jen důvody k zákroku. O tom, kdo nesl politickou zodpovědnost, nebylo pochyb. Premiér a ministr vnitra. Přesto se se vší vážností začalo vyšetřovat, proč na sebe byli gladiátoři tak suroví. Už v té chvíli bylo jasné, že veřejnost prohrála.
Média a někteří politici se v následujících měsících zachovali vlastně lépe, než v jiných případech. Vyšetřování Czechteku občas připomněly noviny, včetně bizarní související kauzy vyšetřování Stanislava Pence za otázku položenou na tiskovce. Senátoři žádali po ministru vnitra a premiérovi vysvětlení, proč vyšetřování dopadlo tak podivně v neprospěch stíhaných technařů. Dostalo se jim opravdu rázné odpovědi, že jim nikdo nic neřekne, protože to k výkonu své funkce nepotřebují. Ještě před půl rokem by si něco takového premiér nejspíš nedovolil, ale dnes sedí v křesle nad arénou mnohem sebejistěji.
Poučení je prosté. Pokud nežádáme po politicích, aby se za své chyby zodpovídali ihned, už se toho nedočkáme nikdy. V kladení kouřové clony jsou nedostižní. A my jsme příliš nedůslední a nesoustředění na to, abychom si ještě po půl roce vzpomněli, cože to v nás vlastně vzbuzovalo revoluční patos a pocit, že změna poměrů je (už zase) na dosah.
