Seděl jsem na pasece, okolo pařezy pokácených stromů a pohraniční policista, který mě před malou chvílí „vyhmátnul“, jak tábořím na území Národního parku Šumava na divoko, se tvářil přísně, nekompromisně, ale otcovsky: „Takhle se k té naší Šumavě chovat nemůžeme, ne?! Nemáme ji přece na deset let, ne?! Musíme si ji přece chránit. Vy přece víte, že tady se mimo cesty chodit nesmí …“
Seděl jsem na pasece, okolo pařezy pokácených stromů a pohraniční policista, který mě před malou chvílí „vyhmátnul“, jak tábořím na území Národního parku Šumava na divoko, se tvářil přísně, nekompromisně, ale otcovsky: „Takhle se k té naší Šumavě chovat nemůžeme, ne?! Nemáme ji přece na deset let, ne?! Musíme si ji přece chránit. Vy přece víte, že tady se mimo cesty chodit nesmí …“Nasadil jsem výraz pokorný a vstřícný, potěšen alespoň tím, že stan jsem zabalil už před chvílí, takže to vypadalo, že tu jen, padesát metrů od cesty, s dětmi na pařezu nepovoleně snídám. Ale absurdita té scény byla dokonalá. Celé to moralizování se odehrávalo na rozlehlé pasece, odkud správa parku odvezla tuny dřeva obřím náklaďákem. Jeden takový nás před hodinou probudil. Pařezy a kusy kmenů se válely všude okolo, z hloubi chráněných hvozdů se táhly hluboké koleje od lesního traktoru. A mně nezbývalo, než se tvářit pokorně, protože jsem se provinil proti zákonu tím, že jsem do té dřevařské spouště přes noc zatloukl čtyři stanové kolíky.
Moje opakovaná zkušenost, a nejen novinářská, říká, že není nad to vidět realitu na vlastní oči. Za týden jsem prošel přes Šumavu s batohem a utřídil si názory. Šumava osiřela. Turistů za poslední léta ubylo skokem. Jezdí jinam, Šumava, po převratu turistický hit – tajemná krajina „za dráty“, přestal táhnout. Alespoň v prvním prázdninovém týdnu jsem tu v okrajových částech ani na turistických cestách během dne nepotkal buď nikoho, nebo dva tři pěší a pár cyklistů, kteří se drží výhradně vyznačených asfaltových cest. Zato desítky škodovek a žigulíků s lesními dělníky, kteří vrčí motorovou pilou za každým druhým rohem. Celý ten obrovský aparát cedulí, příkazů a zákazů, který preventivně peskuje neposlušné turisty, vypadá najednou směšně. Nejlepší prevence divoké turistiky jsou penziony a dobře značené cesty. Obojí už dnes na Šumavě je. A ten zbytek turistů – opravdu jde spíš o jednotlivce – nemůže Šumavě uškodit, ať už spí nebo chodí kdekoli. Zvlášť ve srovnání se stovkami dělníků, kteří jezdí autem všude, včetně prvních zón a cestou trousí kanystry od oleje a lahve od piva. Těžko je zastaví postarší pohraniční policista, aby jim otcovsky přísným tónem vysvětlil, jak si „tu naší Šumavu“ musíme šetřit. Dobře totiž ví, co by mu odpověděli.
