Neznám hloupější zábavu než listovat ve starých diářích. Těch zbytečných vykřičníků, těch nesplněných plánů, těch zapsaných a nikdy nevolaných čísel... A přece se jimi občas masochisticky probírám a snažím se na něco vzpomenout.
Neznám hloupější zábavu než listovat ve starých diářích. Těch zbytečných vykřičníků, těch nesplněných plánů, těch zapsaných a nikdy nevolaných čísel ...
A přece se jimi občas masochisticky probírám a snažím se na něco vzpomenout. Pomáhá mi, že jsem si po léta každý večer zapisoval do diáře heslovitě vždy tři postřehy, které mě v tu chvíli napadly. Touhu odlišit od sebe jednotlivé dny mého života ve mně kdysi dávno probudila Vědunka Lunardi, když v jedné ze svých reportáží chtěla být osobnější a svěřila se rádiu, že „po čtrnácti letech jsme s manželem zjistili, že jsme každý večer vypili litr vína“.
Toho jsem se dožít nechtěl.
Například tady, před rovnými deseti lety – 3. února 1998. Páni!
Udělal jsem si poznámky „Rubikova kostka“, „značka vyjeté koleje“ a „chytrá jepice – 3738“.
„Rubikova kostka.“ Jak bych mohl zapomenout. Našel jsem ve skříni s harampádím starý hlavolam a asi po hodině šoupání jsem jej vůbec poprvé přemohl. Pokud někdo sepisuje dějiny Rubikovy kostky, nemohl pominout, že třiadvacet let po ostatních nakonec složil jednu stranu (žlutou) i Milan Tesař. Skoro jsem se zastyděl, jak může být opožděná radost intenzívní.
Jako druhé heslo toho dne tu vidím „pozor, vyjeté koleje“. A taky vím proč. Rozhodně jsem musel jet autem na Vary. Po karlovarské jezdím dodnes obzvlášť zuřivě. Neskutečně mě dráždí ta arogance osadit mezinárodní silnici značkami, které kodifikují chybu a šlendrián. Jako kdyby před hospodu, před kterou to seklo s Mirkem Lehovcem, sousedem seshora, umístili pohřebáci značku Pozor, smrt!
Na to, proč jsem si zapsal: „Chytrá jepice – 3738,“ jsem dlouho nemohl přijít. Deset let, taková doba! Mou paměť probudila až dnešní rozhlasová beseda o tom, zda zakázat v roce 2008 komunistické symboly. No jasně! Spočítal jsem tehdy, že pokud se jepice dožívá čtyřiadvaceti hodin, od sametové revoluce žije už třítisící sedmistá třicátá osmá generace jepic. Snil jsem o tom, že jepičí svět, v němž komunisté vymřeli před nějakými dvěma tisíci generacemi, bude asi nádherná, poučená a liberální společnost. Obrátím list a dívám se na následující den – 4. únor 1998. Jsou do něj vepsány tyto tři indicie: „Ve vzpřímení je hlava lehká“, „nenávist vrhá příliš ostré světlo“ a „volat zubař“.
To musel být taky báječný den.
STOPTIME MILANA TESAŘE: MÉ BÁJEČNÉ DNY - aktuálně v Reflexu č. 5/2008
Poznámka pro pozorné čtenáře: Ano, máte pravdu, v tištěném Reflexu se fejeton jmenuje Mé báječné sny. Ovšem "dny" jsou správně.
