„Můj nejmilejší hřích je lidská ješitnost“, to někdo někdy napsal, řekl, co já vím, ale zcela jistě to byl ďábel. Myslím, že to ovlivnilo dost v mým životě, takovej můj had na prsou.
Ale minulech 14 dní jsem to cítil velice hmatatelně, dalo by se říct zubatě. Po pár letech jsem opět potkal kamaráda Alona. Měl pěknýho rotvajlera Andyho, já zas kavkazáka Almu (atˇ odpočívá v pokoji). Zabralo mi to dost piv, jak jsem vyprávěl Alonovi, že jsou kavkazáci strašně vostrý psi, kam se hrabe rotvajler… cha.
Na konci srpna Alon řekl, že jede do Bulharska. Psa že budu hlídat pochopitelně já, vždyť já přece ostrý psy zvládám. No mohl jsem říct, že ne? A tak jsem se vydal na chatu ke Křivohnátu (rodina se mnou nechtěla nic mít), rovnou do divočiny, k řece, k lesu, do temnoty… řídil jsem, do ucha mi funěl Andy a já si v zrcátku prohlížel jeho zuby. No jak mu vysvětlím, že jsem jeho novej páníček, to jsem netušil. M. říkala, že mě buď sežere nebo se na mne upne.
Večer si Andy sednul naproti mně a začal si mě prohlížet. Asi mu začalo být divný, že se nevracíme a zkoumal, kdo já vlastně jsem. Civěli jsme si minuty do očí (zapomněl jsem, že tohle dělat nemám) a fakt jsem netušil co udělá. Vypadal, jako by mě chtěl fakt sežrat. Měl jsem takovej pocit, že si chtěl vyzkoušet, kdo že je vůdce nový smečky. Já pochopitelně. Tudíž jsem se zvedl a jako správný vůdce smečky jsem zavelel „Jde se spát“, zmizel do horní místnosti a zabouchl za sebou dveře. Uf. Už jsem toho měl dost, takže jsem v pohodě usnul, ty strmý dřevěný schody totiž nevyleze.
Ráno mě vzbudilo zakňourání. Andy vylezl schody a čekal přede dveřmi na dřevěný plošince. Elegantně jsem se tý podrážděný potvoře vyhnul a slezl jsem schody. Volal jsem ho k sobě, ale on nic, bál se, že by si dal na čumák, což byla pravda. Nechci zde podrobně popisovat nápady, jak ho dostat dolů, nedělal bych čest technickýmu lidskýmu pokolení, kladkostroje jsem rozhodně odmítl. Tak plynuly minuty a já si lámal hlavu co s ním. Snést ho dolů? To bysme si dali na čumák oba. Andy měnil nálady, chvílemi se vztekal, pak kňoural a nakonec žalostně civěl. Uplynula hodina zoufalství a marných pokusů… a pak jsem šel a popadl jsem ho, kašlal jsem na to, jak temně zavrčel a 50 kilo živý váhy jsem táhnul po strmých uzounkých příčkách dolů. Poslední příčka… konečně… Andy se na mě podíval a já se podíval na něho a oba jsme v tu chvíli věděli, kdo je tady šéf.
A tak jsem se stal vůdcem smečky. No nejsem ješita? NE! Pro tyhle psy totiž musíte být vůdci smečky. Oni se přirozeně snaží být vůdcové smečky sami, a tak jsem se stal vůdcem raději já, než aby Andy svou hubou dával rozkazy mně. Ale vůdce nevůdce, stali se z nás bezva kámoši.
