Video placeholde
Druhá řada minisérie Iveta je tu!
Druhá řada minisérie Iveta je tu!
Druhá řada minisérie Iveta je tu!
Druhá řada minisérie Iveta je tu!
Druhá řada minisérie Iveta je tu!
27
Fotogalerie

Horor natočený jako červená knihovna. Seriál Iveta pokračuje ve vyprávění o truchlivém osudu Ivety Bartošové

Téměř na den přesně rok od premiéry první řady minisérie Iveta přichází druhá várka, opět z rukou scenáristy a režiséra Michala Samira. I ona má tři díly, odehrává se v 90. letech a běží od 5. května na Voyo. Anna Fialová v titulní roli těžce zkoušené umělkyně je opět skvělá, ale to je jedna z mála jednoznačně pochvalných věcí, které lze o Ivetě 2 říct.

Klíčové je slovo „jednoznačně“: protože co z výrazu minisérie je tvůrčí záměr a co je vyprávění vymknuté z rukou? Jestliže první trilogie působila jako telenovela s nechtěným humorem, dvojka vypadá jako horor vyprávěný postupy červené knihovny. Nálada je po celé tři hodiny poměrně konzistentní, ale tím spíš se vnucuje otázka, proč se epizody o době, kdy Bartošová byla v reálném životě na špičce své kariéry, tváří právě takhle.

Oficiální anotace druhé řady totiž začíná slovy „Iveta je na vrcholu“ a popisuje, co Bartošová v daném období, tedy v 90. letech, dělala: nahrávala desky, zahrála si ve filmu a v muzikálu, zazpívala si vysněný duet s Karlem Gottem, počala a porodila syna. Její kariéra ale v druhé řadě hraje jen minimální roli: Bartošová je drtivou většinu děje zavřená ve zlaté kleci luxusní vily svého partnera, skladatele Ladislava Štaidla popíjí, teskní, hádá se se Štaidlem a jen sem tam něco zazpívá nebo zatancuje.

Většina děje jedničky spočívala v tom, že se „děvčátko z Beskyd“ (Štaidlův termín) stává obětí slizkých chlapů, kteří jí sahají tu na stehýnko, tu na ramínko a zálibně ji svlékají pohledem. Ve dvojce už je „ulovená“ a zamčená na několik západů, a to vedle Ládi i psychopatem Romanem, který si ji odveze na chatu. Žádné drama se ale nekoná: Iveta je mátožná, teskně hledí vlahými zraky před sebe a pasivně snáší svůj trudný úděl. Celé je to nicméně snímané zasněnými záběry do protisvětla za doprovodu nevtíravé a jakoby emotivní hudby a dialogů opsaných z harlekýnek.

Konzistentní je na Ivetě 2 i to, že jsou všechny složky důsledně přehnané: kamera příliš romantizující, hudba velmi doslovná (smyčce k plápolajícímu krbu?), repliky prázdné, postavy (kromě Bartošové samé) jednorozměrné. A proto se s ohledem na stav hlavní hrdinky, která přišla už z Beskyd poněkud nevyrovnaná, utrpěla šok v podobě smrti milovaného partnera Sepešiho a nyní většinu děje tráví pod vlivem návykových látek, nabízí otázka, jestli přehnaná stylizace někam mezi sen a noční můru není právě autorským záměrem.

Samirova Iveta totiž velmi připomíná film Mulholland Drive scenáristy a režiséra Davida Lynche. V obou případech jde o příběh naivní blondýny z venkova, která se chce stát slavnou. Přijede celá rozechvělá do velkého města žít svůj sen, ale tam se dostane do spárů podivných existencí, showbyznys ji semele a ze snu se stane noční můra. V obou případech jsou výrazové prostředky přepísklé. Ale zatímco u Lynche jde o evidentní záměr (který se později vysvětlí) a o ukázku brilantní režie, Samirův přístup vzbuzuje hejna otazníků.

Herecky vedle Fialové, která minisérii táhne buldočí silou, září hlavně Oskar Hes v etudě Rudolfa Hrušínského nejmladšího – snad jediné postavy, která má v Ivetě nějaké charisma a druhý plán. Všechny ostatní jsou plochými figurkami definovanými sobectvím (Štaidl), psychopatií (Roman), buranstvím (Ivetin otec), koženkovou bundou (bulvární novinářka Gabi) nebo šťouráním v nose (fanoušek Karel).

Možná je to celé rafinovaná hra s žánry, možná se nad všemi dosavadními díly Ivety klene jasný autorský plán. Ale dá zatracenou práci si tu naději udržet, když slyšíte dospělého chlapa pronášet věty jako: „Jsem už dost zralej hrozen vína!“ Nebo když na Ivetu zalitou sluncem jako z televizní inscenace z 80. let najednou koukáte skrz elektrickou troubu.