Jen málokdy se stane, že vznikne seriál, který nepodceňuje svoje diváky a netahá je za nos, protože ví, kdy skončit, i když si zrovna hoví na výšinách sledovanosti a sbírá jednu sošku za druhou. Čtvrtá a finální série Boje o moc britského scenáristy Jesseho Armstronga je zrovna v polovině, ale pořád se zdá, že tvůrci v cílové rovince nasazují tempo, kterého ještě předtím nedosáhli.
Ve všech řadách se řeší, kdo převezme obří mediálně-zábavní konglomerát po stárnoucím patriarchovi Loganovi Royovi, jenž si ale s ambicemi svých dospělých ratolestí dost sadisticky hraje, protože dokonale zná jejich slabá místa. Oni se zase tváří, že jsou mnohem schopnější a vyrovnanější, než ve skutečnosti jsou, svého otce performativně nenávidí, přitom ale ve skrytu duše touží po tom, aby jim hodil udičku. Vztahy mezi rodiči a dětmi jsou zkrátka někdy univerzálně potupné, i když patříte do horní desetiny procenta nejbohatších lidí na planetě.
Jeden ze synů, zesměšněný a ponížený, musí v jednu chvíli opakovat marketingovou mantru, že otcův plán byl prostě lepší, další pošlapává dlouhodobou domluvu se sourozenci, když směrem k němu táta prohodí, že ho zčistajasna potřebuje. Navíc v seriálu defilují postavy bratranců a švagrů jak od Coenů, kteří se k rodině chovají jako největší patolízalové, mezi sebou se ale pokoušejí ponižovat stejně jako šlechta, k níž se lísají.
Línější scenárista by z toho klidně mohl udělat další úmorně didaktickou satiru ve stylu nedávných hitů jako Na nože nebo Menu, v níž by sám sobě gratuloval, že si udělal bezpečnou legraci z amorálních bohatých zrůd, Armstrong ale ze svých zazobanců karikatury nedělá. Celé je to taková ta vzácná kombinace humoru a zmaru, která neztrácí hloubku, i když svoje postavy nechá mezi sebou špičkovat. Moc jiných tvůrců tohle neumí – jakmile mají být cyničtí, začnou jen machrovat jednorozměrně nihilistickými figurkami, které ale neponoukají žádné drama. Tady se nikdo nepředvádí.
Boj o moc je jednou z vlajkových lodí stanice HBO, prestižní rodinné stříbro a etalon quality TV, do něhož viditelně putovalo nemálo zdrojů, všechny epizody jsou ale částečně nasnímané skoro jako nějaký levný britský sitcom typu Kancl. Ruční kamera, švenkování a rychlé přeostřování však často zesilují ironii, stejně jako intimnost, ačkoliv se puče, aliance a podrazy dějí na banketech, večírcích, svatbách, a dokonce i v Davosu či v Norsku, kde se zakrývají skandály, vyšiluje se kvůli prkotinám nebo se kupují špatné fotbalové týmy.
Je za námi čtyřiatřicet epizod, zbývá tedy pouhých pět v rámci poslední série, v níž se zatím hraje o to, zda se opravdu někdy dokážeme rodičům postavit nebo vykročit z jejich stínu. Vrcholem je třetí epizoda, která dokazuje, že se tvůrci nebojí i nečekaných dramaturgických voleb, zároveň v tom dokáží být pořád fascinujícím způsobem lehkonozí a nenucení, jako by to nebyla žádná riskantní práce. Tak se pozná opravdové mistrovství.
