Stanislav Devátý: Když mě komunisti zavírali, vždycky jsem držel hladovku. Nevzal jsem od nich ani zrnko | Reflex.cz
nahoru

Stanislav Devátý: Když mě komunisti zavírali, vždycky jsem držel hladovku. Nevzal jsem od nich ani zrnko

Jana Bendová18. listopadu 2019 • 15:10
Stanislav Devátý: Když mě komunisti zavírali, vždycky jsem držel hladovku. Nevzal jsem od nich ani zrnko
foto: Nguyen Phuong Thao

Když tu všemocně vládli komunisté, říkali mu „Gándhí ze Zlína“. Věznili ho, mlátili, nezlomili. Nic si nenechal líbit. Žena s pětiletou dcerou raději emigrovaly, on zůstal: Stanislav Devátý (67), tvrdohlavý paličák, disident, mluvčí Charty 77, po roce 1989 poslanec, ředitel civilní kontrarozvědky BIS, nekompromisní politik, nyní advokát. Není ze současnosti zklamaný? Jak moc mu vadí, že premiérem je spolupracovník tajné policie, která ho kdysi pronásledovala? Babiše přežijeme, jako jsme přežili Husáka, říká.

Náš rozhovor jsem si pracovně nazvala „od komunistů ke komunistům“, myšleno od jejich totality do současnosti, kdy se podílejí na moci. Jak se jako někdejší disident cítíte?

Nesu to těžce. Na druhou stranu, během těch uplynulých třiceti let jsme měli až na výjimky pořád nějaké komunisty ve vládách. Počítám k nim Dlouhého, Kočárníka a celou tuhle partu. Ale nikdy nebyli takového ražení, jako je současný premiér. Vzpomněl jsem si na jeho slova, jak říkal, že vstoupil do KSČ na radu maminky, aby se prý měl dobře. Moje maminka byla také ve straně, ale když za ní přišli v roce 1988 – to jsem byl zrovna zavřený a držel ve vězení hladovku – a chtěli, aby se v tisku ode mne distancovala a odsoudila mou protirežimní činnost, poslala je do háje. Řekla: „Víte co, soudruzi, tady to máte.“ Hodila jim legitimaci na hlavu a odešla.

Vaši maminku i vyslýchali, že?

Jistě. Záznam videa je na internetu. Výslech Boženy Deváté, to si někdy pusťte. Ve zkratce: vracela se z Rakouska od mého bráchy Jury, vezla desky Kryla a Hutky, stuhy na hrob Palacha a Zajíce a v prášku na praní zakázané knihy a časopisy. Někdo ji však udal. Vysadili ji, důchodkyni, z vlaku v Břeclavi ve dvě ráno, šla do naha, prohlídka a kontraband našli. Maminka byla skvělá, hrála naivku: „Já nevím, jak se mi to tam dostalo, šli jsme po městě s Jurou, tam byla reklama na ten prášek, že to pere samo, tak mu říkám: ‚Juro, kup mi ho.‘“ A že neví, kde se ty věci vzaly. Takhle je to s těmi matkami.

Mimochodem, co jako právník říkáte zastavení trestního stíhání Andreje Babiše?

Jako právník jsem se setkal s daleko jednoduššími případy k zastavení trestního stíhání, jež u soudu skončily. Ostatně v průběhu těch čtyř let, co případ běžel, jsem mluvil s jediným právníkem, který si nemyslel, že jde o dotační podvod. Státní zástupce Šaroch si umyl ruce. Jsem zvědavý, jestli nejvyšší státní zástupce Zeman stíhání obnoví.

Prezident však slíbil, že v případě obnovení udělí premiérovi milost, kterou ovšem Andrej Babiš obratem odmítl.

Prezidentova slova mě překvapila. Hned jsem si vzpomněl na knihu George Orwella Farma zvířat a slavný citát Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější. Znáte ji? Zvířata poté, co vyhnala lidi z farmy, si uzákonila, že nikdy nebudou spát v lidských postelích. Prasata v nich nakonec spávat začali a na výtku odpověděli, ale my jsme řekli, že nebudeme spát v povlečených postelích. Třeba by z toho mohl být první případ pro místopředsedkyni Europarlamentu Věru Jourovou, která bude dohlížet na dodržování principů právního státu a hodnot EU. Každopádně jsem přesvědčen, že jednoho Slováka jsme už přežili, přežijeme i druhého.

Vraťme se zase o desítky let zpět. Patřil jste k nejstatečnějším odpůrcům režimu. Jak se to stalo?

Nejstatečnějším? Já se tak nevidím. Zlomem byl osmašedesátý, to mi bylo šestnáct. Od malička nám cpali do hlavy lásku k Sovětskému svazu, a najednou máme jejich tanky na zahradě! Předtím jsme s kamarády jezdili po vesnicích na bigbíty, na vandry, docela fajn doba. Pak zlom, okupace, viděli jsme, jak tu mlátili lidi, začali nám brát i ty relativní svobody. Vzpomínám si, že jsem byl tehdy na chmelové brigádě, nedaleko východoněmeckých hranic. Hned ráno po vpádu vojsk jsme obraceli cedule na silnici. Místní dokonce říkali, že tam dezertovali nějací Rusové a oni je okamžitě zastřelili. To bylo docela drsný. V devětašedesátém vše vyvrcholilo. Na zlínském (Zlín se v letech 1949 až 1989 nazýval Gottwaldov; pozn. red.) shromáždění k prvnímu výročí okupace nás mlátili policajti i ožralí milicionáři. Mně se podařilo zdrhnout, pár kamarádů však uvízlo ve spárech estébáků. Pendrekový zákon, který podepsal ten oslavovaný Dubček, už platil a oni skončili v kriminále. To v nás vyvolalo vzdor. Vůči režimu jsme se s kámoši zatvrdili. Ne všichni, z některých známých se pak stali kovaní bolševici.

Podle vyprávění druhých jste ve svém protirežimním vzdoru vždy vynikal neoblomností, slavný je váš způsob pasívního odporu, proto jste získal značku „Gándhí ze Zlína“.

Ale to taky zavinili komunisti! Pustili sem úžasný film o tom, jak Mahátma Gándhí vybojoval nezávislost. Věděl jsem, že mě jednou musej’ sebrat, a jeho hladovky mě inspirovaly. Sehnal jsem si o něm knihy a rozhodl se, že v případě jakéhokoliv zatčení budu také držet hladovku. Nikdy jsem si pak od nich nic k jídlu nevzal. Když mě poprvé uvrhli do vazby na delší dobu, vážil jsem 113 kilo, jsem velkej chlap. Když mě propouštěli z poslední hladovky, měl jsem už jen 78.

Ani krajíc chleba jste ve vězení nesnědl?

Nikdy. Ani zrnko. Také jsem se nechával nosit jako Gándhí: „Když mě chcete, tak si mě seberte a odneste!“ Poprvé jsem to vyzkoušel někdy v polovině osmdesátých let, kdy jsem napsal dopis Husákovi. Měl jsem už na estébáky vybudovaný nějaký sedmý smysl. Přišli za mnou na oslavu kamarádčiných narozenin ve Zlíně na Kolibě. Mysleli si, že budu ožralý, ale já pil jen limo: „Pane Devátý, občanský průkaz, pojďte s námi!“ Já na to: „Vždyť mě znáte, na co občanský průkaz?“ Tehdy jsem poprvé zalehl na zem a oni mě začali tahat. Nevěděli, co se mnou, byli úplně nepříčetní. Nakonec mě vytáhli za vlasy a za ruce ven, já řval: „Pomóóóc, chcou mě zabít!“, rozléhalo se to na hory a lesy. Tehdy mi hodně nakopali a namlátili, jinak by mě do auta nedostali. Pak to bylo už vždycky. Estébáci nakonec nevydrželi a posílali za sebe obyčejné policajty. Když pro mě jednou přijeli do Slušovic, skoro ti chudáci prosili: „My za to nemůžeme, my si vás vylosovali.“

Měl na vás vliv i otec, na němž se komunisti rovněž podepsali?

Byl baťovec, absolvent Baťovy školy práce. Vycházeli jsme spolu dobře. Byl komunista a po prověrkách v nastupující normalizaci neprošel, sebrali mu i místo ředitele školy. Během dvou měsíců u něj propukla rakovina, za půl roku zemřel. Z toho stresu asi. To bylo hrozný. Generace mých rodičů byla tak zblblá ze Sovětského svazu, že to s komunismem myslela upřímně. Úžasný je příklad z filmu Pelíšky, jak si Donutil nakonec hodí mašli. Ruská okupace pro ně byla velkým zklamáním. My jsme šli do odporu vůči režimu dobrovolně, oni tam byli vyobcováni.

Určitě vás ovlivnil i odchod manželky s pětiletou dcerou do exilu v roce 1980. Na jedné straně rána, na druhé vás komunisti nemohli vydírat přes rodinu…

Vylili si zlost na sestře, brácha už byl v Rakousku. Mstili se i na jejích dětech. Na maminku nemohli, ta je měla na háku. Svou tehdejší ženu chápu. Sebrali mne totiž jednou i s malou Kateřinou, když jsme jeli na koupaliště. Mě vyslýchali, zatímco ji zavřeli do nějaké místnosti s policistkou. Za dveřmi jsem slyšel, jak pláče a křičí. Moje žena se logicky vylekala, a když je obě pustili do Jugoslávie, už se nevrátily. Tehdy mě to zlomilo. Já jsem si pak dával každý rok žádost o pas, oni mi ale pokaždé napsali, že není ve státním zájmu, abych cestoval. Já jim zase odpovídal, že nechci cestovat ve státním zájmu, ale ve vlastním zájmu, a takhle jsme si to pinkali. Jednou mi jeden estébák řekl: „Víte, my bysme vás do toho zahraničí pustili, ale jenom tam.“ Tak jsem odpověděl: „Nazdar,“ a tím jsme skončili. První pas jsem dostal až po listopadu 1989.

Kdy jste se s dcerou znovu setkali?

Až po deseti letech. Kamarád psychiatr mě varoval, že náš vztah nebude po tak dlouhé době ideální. Předpověď se, díky bohu, nevyplnila, dcera k nám do Zlína pravidelně jezdí a jsem šťastný děda, mám pět vnoučat. Největší sranda byla, když se narodila má druhá dcera – Karolina. Kateřina přijela i s mou nejstarší vnučkou Klárkou, která miminko koupala ve vaničce. Koupala svoji vlastní tetu! Těžko jsme jí to vysvětlovali.

První polovinu roku 1989, po Palachově týdnu, vás opakovaně zatýkali a ve vězení jste držel ony pověstné hladovky, naposledy jste dokonce nepil. Vážně jste byl odhodlán jít do konce?

To byla taková válka nervů. Sice jsem hodně zhubl, ale psychicky jsem se cítil dobře. Myšlenky, zda to dotáhnu do konce, jsem si nepřipouštěl. Jednou, asi po šestadvaceti dnech hladovění, zase vtrhli nad ránem na celu. Nebylo v ní nic kromě postele. Na oknech byly takové plechové zábrany s dírkami ve tvaru piškotů, kterými člověk viděl ven. Shodili mě z postele a začali mlátit obušky do těch oken. Já se lekl, začal jim nadávat a zkolaboval jsem. Zavolali nějakou komisi, které předsedal lékař z IKEM, shodou okolností otec doktora Ratha. K mému překvapení napsali zprávu, že můj stav je kritický a odmítají za něj vzít odpovědnost. Tak mě pustili. Připouštím, že ta poslední hladovka, při níž jsem odmítal i pít, byla nejhorší. „Zachránili“ mě soudci ze Zlína, věděli, že by mohl být opravdu konec. Nejspíš je ovlivnil i Pavel Wonka, který krátce předtím ve vězení ­zemřel.

Divím se, že vám nenapíchli umělou výživu.

Vzdali to. Jednou ráno jsem totiž při hladovce vstal, zamotala se mi hlava, spadl jsem na roh postele a zlomil si deváté žebro. Devátý den jsem si zlomil deváté žebro.

Devátý si devátý den zlomil ­deváté žebro. Vtipné, nebýt ­okolností.

Už se taky směju. Bolelo to jak sviňa, nicméně já jim pořád opakoval, že když do mě budou cpát hadičky, budu se prát. Asi se báli, že by se mi to žebro mohlo někam zapíchnout, a nechali mě být. Akorát chodili a dělali mi chutě. Zjistili, co mám rád, a pak se ptali: „Nedal byste si bramborové placky?“ Jednou mi je dokonce naschvál donesli.

Připomeneme čtenářům, že jste v září 1989 utekl do Polska. Je to známý příběh prakticky jediného českého disidenta, který se na konci osmdesátých let odvážil do ilegality. Přemýšlel jste, zda se vůbec vrátíte?

Moc ne. Na konci srpna mně napařili dvacet měsíců nepodmíněně. Kuriózní bylo, že se mě u soudu zastali i policajti, kteří mě kdysi sebrali. Dostali od estébáků povel, splnili ho, ale já prý nic špatného nedělal! I tak mě odsoudili. No a tehdy mě v dopisech a peticích spousta lidí vyzývala, abych už neohrožoval svůj život dalšími hladovkami. Co tedy dál? Věděl jsem, že když půjdu sedět, budu hladovět. Nejprve jsme přemýšleli o úkrytu v mužském klášteře. Pak padl nápad na úkryt v Polsku. S Poláky jsme měli skvělé vztahy. Naše zlínská skupina totiž přebrala otěže pravidelných setkávání našich a polských disidentů. Řekl jsem si, že se k nim můžu zdekovat. Sedmnáctého září jsem opustil republiku. Na polské straně nás policajti sice také honili, ale nedostali. A víte, co je sranda? Že toho 17. září mě vyprovázel Pavel Jungmann s manželkou a já vtipkuju: „Buď v klidu, za dva měsíce je konec.“ Byla to taková „umělecká“ nadsázka, ale vyšla na den. Neuvěřitelné! Vrátil jsem se až 10. prosince.

Jsme-li u té revoluce, stále se objevují spekulace, nakolik to celé bylo kýmsi dirigované. Byl jste členem vyšetřovací Komise 17. listopadu a poté i šéfem civilní kontrarozvědky BIS. Víte něco víc než my obyčejní?

Nic takového nebylo. Rozhodně ne žádný komplot. Komunisti si byli jistí, že tu jsou na věčné časy. Když jsme v komisi kontrolovali záznamy ze zasedání jejich ústředního výboru, oni se bezprostředně po událostech na Národní třídě bavili o tom, jak někde v Prostějově neuklízejí na ulicích psí hovínka! Fakt. Tady probíhala revoluce a oni se bavili o hovnech. Nakonec si už nikdo z nich nechtěl vzít na triko zásah vojska, jen ministr obrany Milán Václavík chtěl tanky.

Kamarádil jste se někdy s nějakým komunistou?

Mezi mými známými určitě byli i komunisté, vesměs obyčejní lidé. Někteří nás i podporovali, nosili papíry pro tisk. V našem domě jsem přinejmenším dvacítku rodin zásoboval ilegálními Lidovými novinami a Informacemi o Chartě. Házel jsem jim je do schránek. Bylo to super. Nehodnotil jsem lidi podle průkazky, ale podle chování. A někteří nekomunisti se chovali hůř než komunisti. Ono to bylo tehdy strašně těžký, nezapomínejte. Nicméně, chtěl bych vědět, jak asi dnešní dobu prožívají duševně členové toho soukromého spolku ANO, když v zásadě slouží bývalému komunistovi. Některé znám osobně a považoval jsem je za normální a slušné lidi, ale teď nevím, nevím.

Chápete motivaci dnešních komunistů? Nic dobrého na myšlence nevidíte?

Nevidím. Komunistická ideologie je odporná, dělá z člověka otroka, neustále mu stojí za zadkem jako dráb. Komunisti pořád lidem nakazují, co smějí a nesmějí dělat. Škoda že na to část společnosti už zapomněla. Předpokládám, že ti staří bolševici jsou ještě dneska tak zarputilí, aby nepopřeli svůj život. Mladého bolševika jsem v posledních třiceti letech ani nepotkal. Vždycky říkám, že nejlepším lékem proti téhle zhoubné ideji je přečíst si Karla Čapka Proč nejsem komunistou. Za totáče jsme to tajně rozmnožovali a soudruzi byli nepříčetní. Pak ještě Ludva Vaculíků napsal Komunismus je bití. Takže pro mne je motivace komunistů, kromě toho, že si z té myšlenky udělali byznys, nepochopitelná.

Odpustil jste jim? Třeba rozbití vaší první rodiny?

Odpustit člověk může, ale zapomenout ne.

Kdybyste mohl otočit kouzelným prstenem, změnil byste něco, co jste dělal před listopadem 1989?

Asi ne, nezměnil. Já byl přesvědčený, že jednou to prasknout musí. Vzpomínám si, že jsem jako mluvčí Charty vždycky chtěl, abychom se víc otevřeli, že musíme jít na Václavák a dotknout se lidí. Ale kdybych měl možnost otočit kouzelným prstenem, tak bych se vrátil až do roku 1948. Aby se komunisti všeho druhu nikdy nedostali k moci.

Jste advokát. Jací byli tehdy ­advokáti disidentů?

Vesměs z devadesáti procent skvělí a stateční. Byly pochopitelně i výjimky. U soudů to přitom bývalo někdy pořádně drsný. Při procesu s katolickým aktivistou Michalem Mrtvým nás přímo v olomoucké soudní budově zmlátili, včetně jeho těhotné manželky. Nechali nás vejít do budovy, dveře za námi se zavřely a nahoře nad schody na nás čekali policajti. Ze dveří pak vyběhlo komando v maskáčích, začalo nás mlátit a shazovat z těch schodů. Ale to jsem odbočil. Právě advokát Michala Mrtvého patřil k těm nedobrým výjimkám. Radil mu dokonce, aby se omluvil.

Vy jste měl na advokáty štěstí?

Většinou ano. Třeba doktor Machourek byl a je mimořádný člověk. Psal jsem tehdy neustále nějaké protestní petice a stížnosti orgánům. Po Palachově týdnu v lednu 1989, kdy masakrovali lidi, jsme napsali další ze stížností, v níž jsme komunistům vyhrožovali občanskou neposlušností. To už komunisty vybudilo a začali mne znovu stíhat. Doktor Machourek byl přitom úžasný. Rozebíral u soudu pravdivost mé petice – „filozofové nemůžou filozofovat, lidi nemůžou cestovat, prokažte, že je to nepravdivé“. Skvělý chlap. I on mě inspiroval k pozdějšímu studiu práv.

V disidentské obci jste byli politicky různě orientovaní. Po Listopadu jste někteří kandidovali proti sobě. Jak jste ten názorový rozchod zvládli lidsky?

V pohodě. My jsme na politické spory byli zvyklí. Třeba s Vaškem Bendou jsme názorově souzněli. S Petrem Uhlem, původně trockistou, to bylo trošku jiné. Měli jsme se lidsky rádi, za komunistů jsem u nich občas spával a staral se o děti, vodil je do školky. Jakmile jsme se začali bavit o politice, zhádali jsme se, tak jsme toho radši nechali. Je svérázný, občas strašně kecá, své ideály si odseděl a já si ho vážím.

Vraťme se tam, kde jsme začali – k dnešku, k třicátému výročí svobody. Přechod k demokracii jste kdysi odhadoval na jednu generaci, teď se ukazuje, že je nesvoboda v nás zažraná silněji. Zklamaný?

Teď už to vidím na tři generace. Vytvořit totalitní režim z demokratického trvá jeden den. Vybudovat demokracii z totalitního režimu, zvlášť z toho hnusného komunistického, trvá mnohem déle. Zkratky nejsou. Zklamaný proto až tak moc nejsem. Jsem trpělivý mezek. To, co máme dneska, se s tím minulým nedá srovnat. I když mně pánové Zeman a Babiš šíleným způsobem vadí, překousneme to. Podívejte, kde je konec buldozera Paroubka nebo kdysi mocného Klause.

Nepovzdechnete si někdy v skrytu duše, proč já blbec jsem se nechal mlátit, věznit, vyhazovat z práce? Bývalí estébáci mají vyšší důchody než ti, které pronásledovali, autoritářští politici sklízejí obdiv…

Častokrát jsem přemýšlel, jestli to stálo za to. Ale ano! I za těch pár kopanců. Já hodně sázím na mladé. Mou generaci a generaci mých rodičů komunistický systém hrozivě poznamenal. Stále je tu spousta lidí, jimž vyhovovalo, že je někdo vedl a oni se nemuseli starat. Na nový, demokratický systém začali nadávat i ti, kteří v něm neuspěli. Jasně že není žádná sranda přeorientovat se, začít třeba úplně odznovu. Ale to nejdůležitější, co máme, je za všech okolností svoboda. Pokud ji člověk nemá, je pro ni schopen položit život. Má-li ji, tak občas neví, co s ní.

Premiér Babiš i místopředseda sněmovny Filip jsou vedeni jako spolupracovníci komunistické StB. Vás pronásledovala. Je podle vás, exšéfa kontrarozvědky BIS, tahle záležitost ještě důležitá, anebo je to už jen známka z chování na dávném vysvědčení?

Určitě je to známka z chování. Co můžete očekávat od člověka, který takto selže? A je to selhání duše a cti. Já jsem vždycky tvrdil, že komunisté dostávali lidi tím, že jim ničili charaktery, brali jim duše a nutili je dělat, co oni chtějí, aby drželi hubu a krok. Když člověk takhle selže, a navíc se dá do politiky, co já, občan, od něj můžu čekat? Že se bude chovat čestně? To rozhodně nečekám.

A plyne z té někdejší spolupráce ještě reálné nebezpečí?

Neřekl bych. Bývalí estébáci mají různé party, které jedou samy na sebe, a myslím, že nejsou nějaká kompaktní skupina. Díky jejich atomizaci reálné nebezpečí nevidím. Vidím ho spíš v hybridní válce vedené mimo jiné i různými proruskými a pročínskými weby, jež také provozují. Ale to je už jiná otázka. Určitě by znovu nedokázali povolat vojsko, aby nás pobilo na demonstracích. Trvám však na tom, že lustrační zákon, který je dílem mým a mého kolegy Petra Tomana, pořád platí! Kdyby byl brán vážně, nemůže být premiérem člověk registrovaný jako konfident StB. Zákon je porušovaný. Je to minimálně přestupek. Premiér musí mít čistý lustrační list a Babiš ho nemá. Prezident ho neměl jmenovat, jenže na to kašle. Naštěstí jsou tu mladí lidé, kteří na rozdíl od nich cítí odpovědnost a mají odvahu něco dělat.

Chodíte na demonstrace?

Naposledy jsem byl v lednu v Praze a potom ve Zlíně, kde pobývám většinu týdne, při výročí Jana Palacha.

A jste, co se budoucnosti týče, optimista?

Jsem. Baťa říkal: „Nebojme se budoucnosti, neboť polovina světa chodí bosa.“ Já říkám: „Nebojme se budoucnosti.“ To stačí.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější