Vladimír Pikora: Demokracie je mrtva, ať žije liberální demokracie | Reflex.cz
nahoru

Vladimír Pikora: Demokracie je mrtva, ať žije liberální demokracie

Vladimír Pikora31. října 2019 • 16:30
Lidé v Londýně demonstrují za brexit i proti němu - ilustrační snímek
Lidé v Londýně demonstrují za brexit i proti němu - ilustrační snímek
• foto: 
Profimedia

Když Britové odhlasovali brexit, sociální sítě žily. Emoce stříkaly z obou táborů. Doslova mi ale vytřela oči statistika, která byla zveřejněna o pár dnů později a ze které vyplývalo, že nejaktivněji v průběhu noci sčítání hlasů v Británii sledovali v rámci kontinentální Evropy Češi těsně následovaní Nizozemci. Potvrdilo mi to, co jsme nejspíš všichni tak nějak mlhavě tušili, ačkoliv o žádné průkazné statistice na toto téma nevím: Totiž že právě Česká republika byla zemí, která měla v rámci EU jedno z největších procent lidí fandících brexitu (byť netuším, zda jich bylo procentuálně alespoň tolik jako samotných britských fandů brexitu). Následný vývoj na britské politické scéně měl tudíž pro české obecenstvo obzvláště silný nádech pikantérie.

Co po referendu následovalo, všichni víme. Stručně a jasně shrnuto, brexit nejen že mohl, ale hlavně už taky měl být. Otázka „proč není“ je mnohem důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Bylo by příliš snadné odbýt to tvrzením typu, že Londýn je neschopný domluvit se s Bruselem (případně s Berlínem či Paříží) na podmínkách odchodu. Nebo že celní režim v Severním Irsku je příliš zapeklitým problémem. Nebo že britská politická scéna je příliš roztříštěná… To vše jsou totiž jen technikálie. Technikálie, které mohou hrát v rozvodovém řízení roli jen z jediného důvodu: jsou vítanou záminkou k házení klackům pod nohy v situaci, kdy část britských poslanců prostě odmítá přijmout vůli většiny a podřídit se výsledkům referenda.

Nezávazné referendum

Pravda, musíme zmínit, že institut referenda má ve Spojeném království poněkud jiný status, než jak ho známe například my. Pořád se jedná o konstituční monarchii, v níž referendum má víceméně „poradní hlas“, není spojeno s tím typem závaznosti, jak ji známe z přímých demokracií. Politici se však před referendem dušovali, že se jeho výsledku podřídí. Oba tábory mohutně lobbovaly za svůj kýžený výsledek. A voliči také do referenda šli s hlubokým přesvědčením, že hlasují o své budoucnosti a výsledek automaticky bude realizován. To mu dodalo legitimitu a sílu celonárodního referenda v přímé demokracii.

A pak to přišlo. Přišlo to velké NIC. Žádný brexit.

Můžeme jen spekulovat o tom, jestli před třiceti čtyřiceti lety by následovalo stejné NIC a stejné frontální zpochybnění legitimity referenda, které se části veřejnosti a hlavně části britských poslanců nelíbilo. Faktem ale je, že zpochybňování výsledků voleb je v poslední době jaksi častější.

První nebezpečnou vlaštovkou byla situace, když se v Irsku opakovalo referendum o Lisabonské smlouvě. Zkrátka ti, kdo měli politickou sílu referendum vypsat opakovaně, usoudili, že výsledek prvního hlasování není „správný“. Všechny další průpovídky kolem byly jen zastíracím manévrem, který měl zamlžit správné pojmenování reality: Někteří lidé s dostatečným politickým vlivem usoudili, že jejich menšinový liberální názor je správnější a důležitější než názor většinový, a rozhodli se svůj menšinový názor stůj co stůj prosadit opakováním voleb.

Dokud nevyhraje „správný“ názor

Rozumějme – kdyby hned napoprvé zvítězil názor „správný“, referendum by se neopakovalo. Když zvítězil názor „nežádoucí“, bylo nutno opakovat referendum tak dlouho, až si menšinový názor pro sebe urval zdání legitimity. Ti, kterých bylo míň, potřebovali ty, kterých bylo víc, aby prvním poskytli jakési ospravedlnění a krytí. Prostředkem k vydupání si onoho „správného“ názoru se stalo jednak vydírání, jednak podplácení. Pardon, chci vlastně říct strašení z důsledků případného nepřijetí Lisabonské smlouvy v kombinaci s miliony eur, které tehdy irská vláda z pozice státu vydala na přesvědčovací kampaň.

Irské referendum, které – jak se ukázalo – vlastně nebylo referendem, ale spíš vynuceným stvrzením legitimity přijetí Lisabonské smlouvy – odstartovalo sérii dalších událostí. Od té doby je v podstatě pravidlem, že vyhraje-li ve volbách liberální strana, je vše „v pořádku“, vyhraje-li konzervativní strana, volá se po opakování voleb. Přesně totéž jsme mohli vidět v USA, když v prezidentských volbách Donald Trump zvítězil nad Hillary Clintonovou. Totéž jsme mohli, ať nechodíme pro příklady daleko, vidět i poté, co byl prezidentem zvolen Miloš Zeman. Tehdy sice nešlo ani zdaleka o takové bouře jako v USA, ale bylo přesto zjevné, že Zemanovým odpůrcům je myšlenka opakování voleb poměrně blízká. Naopak když na Slovensku zvítězila Zuzana Čaputová, byl po této stránce naprostý klid.

Vzpoura britských poslanců

Jak to všechno souvisí s brexitem? Zásadně. Brexit dosud není z jediného skutečného důvodu. Část britských poslanců se postavila na zadní a rozhodla se brexit za každou cenu bojkotovat. Cílem je pokud možno brexitu úplně zabránit, pokud to nepůjde, tak alespoň prosadit jeho co nejmírnější variantu, aby „jako byl, ale vlastně jako nebyl“. A pokud ani to nepůjde, tak ho alespoň oddálit na co nejpozdější dobu. Výsledkem je, že britský parlament je aktuálně téměř paralyzovaný a v důsledku toho je paralyzovaná i vláda Borise Johnsona.

Otázkou je, čeho si tato část poslanců skutečně upřímně myslí, že dosáhne… Zatím konstruktivně dokázali kývnout v podstatě jen na předčasné parlamentní volby. Aktuální stav je takový, že podle unijního vyjednavače Barniera neřízený brexit stále hrozí a mohl by nastat na konci ledna 2020. Anebo třeba taky ne – plně záleží na výsledku voleb. Nikdo to sice neříká tak úplně nahlas, ale tyto předčasné volby v podstatě jsou novým referendem o brexitu, ale v tomto případě poněkud eticky ospravedlnitelnějším než referendum jako takové.

Můžeme jen doufat, že volby v Británii aktuální pat rozlousknou. Jestli je totiž pro ekonomiku něco skutečně drtivé, pak je to nejistota. Tedy nikoliv třeba i nepříjemná jistota, na jejímž základě lze spřádat plány a strategie – ale beztvará nejistota, která podnikatelské strategie znemožňuje. Jsem tak přesvědčený, že právě tohle protahování a vědomé nafukování nejistoty Británii i zbytek EU ekonomicky mnohem poškodily víc než celý brexit jako takový. Ironií osudu je, že pokud se brexit nakonec uskuteční (není to šílené i po odhlasování brexitu v referendu stále ještě pochybovat?), spadne podle všeho do roku 2020. Co že má být? No – svět stále zpomaluje. V roce 2020 se mu bude ekonomicky dařit hůř než letos. Lidé, kteří brexit hatí ve strachu z jeho dopadů či v pouhé nechuti k němu, tak „dokázali“ jen to, že si jej všichni užijí v tu nejméně ekonomicky příznivou dobu. Velká gratulace.

Ale třeba jim to vlastně vyhovuje…? Vždyť potom bude tak „hodnověrně“ znít, že právě brexit je zdrojem všech těch ekonomických problémů. A zase bude případné další země se zaječími úmysly čím strašit, aby si svá referenda pěkně zopákly až do politicky správného výsledku. Že je to konec demokracie? No a? Teď se přeci demokracie nenosí – teď se nosí liberální demokracie.

Vladimír Pikora




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější