Když se žena nevdá, udře se. Polská kniha o služkách ukazuje, co bylo kdysi normou
Asi každý, kdo viděl seriál Bylo nás pět, si vzpomene na mladou služku Bajzových, které se přezdívalo Rampepurda a s níž protagonista Péťa neustále roztomile laškoval. Jenomže život služek měl ve skutečnosti k čemukoli roztomilému daleko. To ukazuje kniha Služky pro všechno od polské reportérky Joanny Kuciel-Frydryszakové, která bude jedním z hostů letošního Světa knihy, který právě dnes začal. A v následujících týdnech si budete moct v Reflexu přečíst rozhovor s touto autorkou.
Služky pro všechno jsou první knihou polské spisovatelky, která vyšla česky. Kdo však ovládá slovenštinu, měl možnost seznámit se už s titulem Sedliačky. Rozprávanie o našich starých mamách, jenž letos vyjde i česky. Z toho se stal v Polsku bestseller, prodalo se ho více než půl milionu výtisků a vyvolal debatu o postavení žen ve společnosti.
A takovou ambici můžou mít i Služky pro všechno, které do češtiny skvěle přeložil Michael Alexa a vydalo je nakladatelství Absynt. Autorka v publikaci ukazuje, v jakém postavení se ještě v první polovině minulého století nacházelo obrovské množství žen. Povolání služky bylo jedním z nejobvyklejších zaměstnání, jaké si ženy vybíraly. Třeba ty mladé z vesnic se raději vydávaly pracovat do města s vidinou, že se možná vdají, než aby musely celý život dřít. Jenže skutečnost zdaleka nebyla tak růžová, jak si myslely.
Spát může služka v hrobě
Joanna Kuciel-Frydryszak skládá knihu jako koláž, staví vedle sebe výňatky z dobového tisku, z románů, protokolů, z memoárových knih a v jakýchsi tematických blocích buduje velmi živý a čtivý obraz toho, co povolání služky obnášelo. Z dnešního úhlu pohledu zaujme mnohé, třeba naprostá absence volného času. Služky často sloužily od brzkého rána až do pozdního večera, přičemž volných měly obvykle zhruba jen pár desítek minut mezi množstvím úkolů, jež musely splnit.
Rovněž soukromí si většina služek zrovna neužila, dívky či ženy často spaly v kuchyni na zemi, kudy při pozdních návratech domů leckdo procházel. S tím souvisí i sexualizované násilí, jemuž byly ženy nezřídka vystaveny. A pokud se pokoušely později bránit, jejich slovo mělo samozřejmě před patřičnými instancemi menší váhu než slovo jejich zaměstnavatelů.
Konec a bomba, Aniela není trouba!
Polská spisovatelka však rozhodně nepředkládá jednorozměrný pohled na profesi, která během let takřka vymizela. Píše i o případech, kdy se služebná stala členkou domácnosti a ostatní na ni po letech vzpomínali s láskou. Tak jako třeba jeden z nejslavnějších polských spisovatelů 20. století, Witold Gombrowicz. Ten v pozdním věku adresoval několik dopisů ženě, jež v domě jeho rodiny pracovala, když budoucí literát dospíval, a Aniela, jak se služka jmenovala, dokonce vymyslela slavný závěr jeho románu Ferdydurke: Konec a bomba, kdo to čet, je trouba!
Kniha Služky pro všechno nabízí nejen vskutku pronikavý pohled na velmi přehlížené zaměstnání, ale i působivý dobový portrét, čemuž napomáhají i přetištěné fotografie a jiné dokumenty. Autorčina metoda skládání textu z množství výpovědí, epizod, zajímavostí a kuriozit navíc zajišťuje, že se od této neobvyklé knihy jen tak neodtrhnete.
