Muž pracuje, žena čeká: Slovenská kniha odhaluje, jak se žije ženám, jejichž manžel odešel za prací
Ve slovenském nakladatelství Absynt, které se zaměřuje na reportážní literaturu, už vydali knihy věnující se nejrůznějším tématům. V jejich posledním česky publikovaném titulu se slovenská reportérka žijící v Mexiku zaměřila na ženy, jejichž partneři odjeli za prací do zahraničí a ony zůstaly doma, často vydané na milost partnerově rodině, nuzným podmínkám či rozestavěným domům, na které jejich muž odjel vydělat.
Magdaléna Rojo je slovenská reportérka, která se svým manželem Noelem a synem žije v Mexiku. Právě tam se vydáváme na začátku její první knihy Ženy, které zůstaly. Ta vyšla původně v roce 2023 a nyní ji nakladatelství Absynt v překladu Miroslava Zelinského vydalo i česky. Autorka v krátké předmluvě píše, že na myšlenku věnovat se ženám zůstávajícím doma, zatímco muž vydělává peníze v zahraničí, ji přivedla příhoda z Kuby.
Tehdy si k ní a jejímu muži přisedl „neznámý Kubánec“, jenž mířil do Belgie, protože na ostrovním státě už neviděl možnost, jak by zajistil rodinu. Kubu opouštěl vůbec poprvé, francouzsky neuměl a už v letadle se ukazoval fotky své manželky a dcery „s nadšením i jakýmsi smutkem, jako by byl od nich odloučen už celé měsíce“.
Praktická láska
Následně slovenská spisovatelka začala zkoumat životy titulních žen, které zůstaly, a to hned na několika kontinentech. První část je situovaná do Mexika, následně se podíváme do Senegalu, Etiopie, Indie, Rumunska a nakonec na autorčino rodné Slovensko.
„Láska má různé podoby, nejen romantickou. Může být například i naprosto praktická,“ píše v první kapitole Magdaléna Rojo a předznamenává tím mimo jiné jedno z důležitých témat celé knihy. Nezajímá ji totiž pouze, jaké to je, být v odloučení od manžela, ale i jak se ženy do manželství dostaly. Na mnoha místech světa jsou totiž samozřejmě různé zvyky. Takže v knize vystupují i ženy, které setrvávají ve sňatcích domluvených rodinou a které se musely nejprve sžít s mužem, jenž se stal jejich partnerem, aniž by ho znaly. A když si na život v manželství zvykly, muž odcestoval do zahraničí.
Autorka tak nabízí poněkud širší perspektivu, než jakou implikuje titul knihy. Přibližuje i socioekonomické a kulturní podmínky žen (a nejen jich) z různých částí světa a z různých prostředí. V jedné z kapitol například popisuje mexickou svatbu a její zákonitosti – ačkoliv je třeba dodat, že zrovna tato část působí v celku knihy poněkud nahodile.
Ztraceno v překladu
Na jednotlivých zastávkách třísetstránkové publikace se některé motivy a motivace pravidelně opakují. Muži obvykle odcházejí, aby si mohli doma postavit vlastní dům, který pro ně bývá důkazem, že jsou s to se postarat o rodinu. Cesta bývá nebezpečná sama o sobě a nezřídka na ni migrující pracovníci potřebují tolik peněz, že první měsíce vydělávají pouze na ni (pokud by někoho tato problematika více zajímala, lze doporučit jednu z nejlepších „absyntovek“ vůbec, Bestii od Óscara Martíneze v překladu Michala Špíny).
Ženy, které zůstaly jsou zajímavé nejen pro samotné téma. Magdaléna Rojo při psaní reflektuje vlastní pozici, když například popisuje problém s tím, že neumí hindi ani jazyk kmene Bhíl, jimiž mluví některé z žen v Indii: „Narativ, který nabídnu, nikdy nebude kompletní. Nuance se téměř zaručeně ztratí v překladu.“
Důležitou součástí knihy jsou navíc vynikající fotografie autorčina manžela Noela Rojo, kterým je pokaždé věnována dvoustrana. Jen je škoda, že popisky fotografií jsou až na konci knihy a člověk musí listovat, aby si snímek zasadil do kontextu. Je to však jen drobná výhrada vůči této jinak ve všech směrech zdařilé publikaci.
