Ed Sheeran a Čajkovskij? Stejná úroveň, jen jiný žánr, říká klavírista a hvězda Carnegie Hall Tomáš Kačo | Reflex.cz
nahoru

Ed Sheeran a Čajkovskij? Stejná úroveň, jen jiný žánr, říká klavírista a hvězda Carnegie Hall Tomáš Kačo

Veronika Bednářová31. října 2019 • 10:30
Tomáš Kačo hraje v Kennedy Centru v americkém Washingtonu
• video: 
Tomáš Kačo

Baví ho Adele, Beatles a Queeni. Taky Ariana Grande, Justin Timberlake, hip hop, R&B i gospel. Vyrůstal v paneláku romského ghetta v Novém Jičíně, v jednom pokoji s 11 sourozenci, dnes žije v Los Angeles a patří k nejprogresivnějším klavíristům světa. Po prvním autorském cédéčku My home (2018) připravuje další album. Před dvěma lety hrál v Carnegie Hall, teď v říjnu přijel do Čech představit své autorské recitály i koncert s živým orchestrem. Několik odpovědí původem romského pianisty, skladatele i aranžéra Tomáše Kača (32), s nímž přinášíme v novém tištěném Reflexu č. 44 profilový rozhovor, čtěte na webu.

Bydlíte teď v Los Angeles, jak se vám tam daří?

Moje paní je Američanka a skládá populární hudbu, což je pro mě dobrá škola, protože pop považuju za obrovskou, důležitou hudební kapitolu v dějinách. Nesmírně se jím inspiruju, proto jsem taky studoval na Berklee současné skládání, aranžování a hudební produkci. Ed Sheeran, třeba. Strašně mě baví. Má spoustu energie, super texty, takovej mimozemšťan. Jeho hudbu považuju za umění na velmi vysoké úrovni. Ale i další: Ariana Grande, Justin Timberlake. Probírali jsme to ve škole - hip hop, R&B, gospel. Neskutečně mě to bavilo. Nevěděl jsem do té doby, že se to dá vůbec někde studovat. Co na tom proboha chcete analyzovat, říkal jsem si. Čtyři akordy pořád dokola… Ale pak celou jejich obrovskou hudební produkci pochopíte. Nápady, cíle, triky… No anebo Adele! Ta její produkce. Za ní stojí nesmírný kus filozofie, velký díl přemýšlení. A přesně takové trendy musíte znát, vědět o nich.

A taky mě zajímá: jak to, že to těm americkým a britským popovým zpěvákům vždycky zní tak dobře?

No právě: jak to, že to tady v Evropě zdaleka tak dobře neumíme? To jsou důležité otázky, protože populární hudba je nejrozšířenější žánr, většině lidí se líbí. I já mám rád jednoduché věci, které oslovují velké množství lidí a vůbec se za to nestydím. Do své fúze bych rád v budoucnu zakomponoval i popovou hudbu. Přitom když jsem žil v Česku, tak jsem pop strašně odsuzoval.

I hudebně se vám pop zdá na vysoké úrovni?

Přestal jsem hudbu kategorizovat a strašně mě to osvobodilo. Je to pro mě hodně niterně propojené i s rasovou otázkou. Lepší bílý, horší černý, nebo naopak? To je jedno – obojí, když to takhle oddělujete, je špatně. To je ta Amerika ve mně. Teď už si nemyslím, že když někdo zahraje Čajkovského klavírní koncert s orchestrem, je na vyšší úrovni než Ed Sheeran. I když ano, v Čajkovském je víc not, člověk si je musí zapamatovat, je to třeba půl hodinová skladba a Ed Sheeran zahraje skladbu čtyřminutovou, kde jsou čtyři akordy, ale jeho úroveň umělecká je, myslím si, stejná. Jen jiný žánr.  

Takže na vaší skladatelské cestě vás klasická hudba zajímá nejmíň?

To zas říct nemůžu. Pořád klasickou hudbu poslouchám, je to základ všeho, i základ popu a jazzu. Bez klasické hudby by jazz nebyl, nebyl by bez ní Ed Sheeran. Tam to všechno vzniklo. Bachem to všechno začalo. Spoustu popové hudby najdete v Bachovi. Spoustu jazzu najdete v Bachovi. Všechny postupy, co používal Bach, dnes slyšíme v populární muzice. Je to fascinující a baví mě to studovat: Beatles, Queen, moji současníci. Chopin byl důvod, proč jsem se zamiloval do klasické hudby, ale fascinuje mě neprobádaná hudba asijská, africká… mám před sebou dost práce. To člověk ani nestihne za jeden život, ponořit se do toho pořádně.

Hrát ve třiceti v Carnegie Hall, to je nesplněná touha většiny špičkových světových klavíristů. Co je váš další cíl?

Ale jsou jen takové ty malé dílčí úspěchy v obrazu toho mého velkého cíle, kterým je měnit svět. A svět nezměníte tím, že namotivujete pár lidí. To je práce, která nikdy nekončí. Proto na otázku „Co teď?“ vlastně neumím odpovědět. Začnu těmi „malými kroky“, jako je Carnegie Hall, Kennedy Center, Walt Disney Hall… a taky bych jednou rád hrál s velkým orchestrem, což se mi zatím podařilo loni s orchestrem PKF – Prague Philharmonia v pražském kostele svatého Šimona a Judy a nyní nedávno, 16. října 2019, s Karlovarským symfonickým orchestrem v rámci Jazzfestu. 

Ve které ze světových koncertní síní byste chtěl hrát nejvíc?

V Londýně, Royal Albert Hall.  Ty evropské sály jsou krásnější, než ty americké. Rudolfinum, to je panečku sál, z toho historie čiší. V Rudolfinu jsem ještě nehrál; snad příští rok.

Velký rozhovor Veroniky Bednářové s Tomášem Kačem čtěte v tištěném Reflexu číslo 44, který vychází ve čtvrtek 31. října >>>

Reflex 44/2019

Veronika Bednářová




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější