Soudce Vávra: Nedaří se nám měnit justici tak, aby odpovídala 21. století. Do hlubších změn se politici nehrnou
Co česká justice momentálně potřebuje? Podle prezidenta Soudcovské unie Libora Vávry především lepší digitalizaci a specializované soudy. „Trošku jsme zaspali. Všechny tyto změny jsou ale náročné, je s nimi spojeno hodně práce a i nákladů,“ podotýká Vávra v rozhovoru pro Reflex. Dále mluví o nedostatečném rozpočtu, nepoměru trestních sazeb nebo o potřebě užívání jiných trestů než odnětí svobody.
V posledních týdnech se velmi řeší postup Ústavního soudu ohledně kompetenční žaloby prezidenta Petra Pavla. Co si myslíte o kritice vůči Ústavnímu soudu a výrocích, že by neměl vůbec existovat?
Nemohu se jako soudce vyjadřovat k rozhodnutí Ústavního soudu, navíc jde teprve o předběžné opatření. Ale musím zdůraznit, že žádný občan nemůže být kárán za to, že se vyjadřuje ke konkrétnímu rozhodnutí jakéhokoli soudu. Byť si myslím, že ústavní činitelé by to měli dělat s určitou grácií, pokud očekávají stejný respekt vůči sobě od jiných ústavních představitelů. Naprosto respektuji, že někdo není spokojený s konkrétním rozhodnutím, to je v pořádku. Ale přijde mi absurdní, když je kritizována instituce za to, že vůbec existuje, to je přehnané. Obecně má být výkon státní moci obtížný, tedy vždy jsou uvnitř systému určité protiváhy: Poslanecká Sněmovna má nad sebou Senát, vláda prezidenta, justice má nad sebou Ústavní soud, ale nakonec Ústavní soud máme v určitém rozsahu nad sebou všichni představitelé státu. Stejně vláda se nakonec bude muset domluvit s prezidentem a naopak. Nerespektování institucí znamená zpochybňování principu, na kterém stát funguje. Nad tím by se měl každý zamyslet.
Zároveň ale také vládní politici kritizují soud, na který se sami obrací, když nejsou s něčím spokojení.
Ano, tak to je. Pokud tak činí, třeba proto, že svou představu neprosadili politickými nástroji, měli by být připraveni na možný neúspěch ve sporu. A ne kritizovat samotnou existenci soudu. Je to stejné, jako kdyby soudce, který rozhodl nějakou kauzu, a veřejnosti se rozhodnutí nezdá racionální, řekl: „Ale to je tak proto, že Poslanecká sněmovna schvaluje tak špatné zákony.“ To soudce nesmí nikdy říct a už vůbec ne usoudit, že by Poslanecká sněmovna neměla existovat. I když si myslím, že to, na co se ptáte, je spíše hrubnutí celkového slovníku, než že by takové výroky byly principiálně nebezpečné. Nelíbí se mi to, myslím, že by základní respekt k ústavním rolím měl fungovat, jinak ohrožujeme podstatu našeho systému.
Byl postup Ústavního soudu v pořádku?
To mi nepřísluší komentovat. Ústavní soud musí rozhodnout, když dostane návrh, ale odpověď na otázku, jestli měl jít cestou předběžného opatření, hledejte v řadě poměrně rozsáhlých učených debat akademiků.
Když se budeme obecně bavit o české justici, co je na ní z vašeho pohledu dobrého?
Když začněme statistikou, která by měla odrážet realitu, jsme jedna z nejrychlejších justicí v Evropě, i když se to mediálně tak nezdá. Zároveň jsme také jednou z nejlevnějších v Evropské unii, pokud jde o náklady spojené s výkonem spravedlnosti ve vztahu k HDP. To mi přijde jako obrovský úspěch. Zdá se mi, že společnost většinově respektuje soudní rozhodnutí, proto se tolik nevytváří hysterické reakce, které jsou k vidění i v některých západních zemích. To jsou takové středobody, které jsou potřeba říct, než začneme mluvit o tom, co se nedaří.
Co se podle vás nedaří?
Nedaří se nám měnit justici tak, aby odpovídala 21. století. Myslím, že jsme trošku zaspali, občas nadneseně říkám, že poslední velké reformy se uskutečnily kolem roku 1850. V podstatě máme stejnou justici jako za Rakouska. Dneska už lidé ocení jinou justici, nepotřebují tři kilometry od domu okresní soud. Spíš jsou potřeba specializované a zároveň obecně vzdělané soudy. Stejně tak se nedaří mít stejnou kvalitu a rychlost justice v každém koutě republiky. Všechny tyto změny jsou ale náročné, je s nimi spojeno hodně práce a i nákladů. Jak finančních, tak politických, přičemž očekávané přínosy hlubokých reforem lze očekávat až za několik let, už v jiném volebním období. Takže se do hlubších změn ministři ani politici nehrnou, proto přichází jen dílčí novely. Jenže pro nás jako soudce je obtížné o tom mluvit, protože koneckonců jsou to politická rozhodnutí.
Co by tedy bylo potřeba konkrétně změnit?
Nedaří se nám dělat základní velké kroky v digitalizaci. Je otázka, jestli je to tím, že při výběrových řízeních nevyhráli ideální dodavatelé. Pokud bychom ale byli dále v digitalizaci, tak by třeba vzdálenost soudů nebyla tak podstatná, protože by šlo třeba přes bankovní identitu nahlížet do spisu a jen se fyzicky dostavit na konkrétní jednání. Digitalizace by významným způsobem pomohla zredukovat počet soudních pracovišť, přičemž by se pak konkrétní specializace mohla koncentrovat do zbývajících, čímž by stoupla kvalita a odpovědnost odborného aparátu, to je holý fakt. Jsme ale zatím hodně pozadu, ale není to zase oproti zahraničí takový malér.
Je dostatek financí v justici?
Ne. Rozpočet řešíme každoročně, je to dané tím, že se dělá do jisté míry bez justice. Respektive ministerstvo má nějaký kvalifikovaný odhad, s tím jde ministr spravedlnosti na vlády. Málokterý ministr spravedlnosti je silnou politickou figurou ve vládě, vesměs je ministerstvo spravedlnosti spíš chudým resortem. To pak vede k tomu, že vyjednávací povinnosti částečně musí přejímat i představitelé soudů, tedy soudci, což je paradox. Na druhou stranu ti pak můžou ukázat, že to opravdu jsou peníze, které nezbytně potřebujeme. Stát neustále navyšuje pro dobro svých občanů spoustu povinných plateb. Momentálně se staráme stále více třeba o zvlášť zranitelné oběti, stát za ně platí náklady řízení, což je správně. Nicméně přibývá nároků, ale ne vždy s nimi přibudou i finanční prostředky. V září nebo říjnu pak peníze tradičně dojdou a ministerstvo financí musí uvolnit další prostředky.
Dlouhodobě se také táhne debata o nepoměru trestů, třeba u sexuálního násilí a drogových deliktů.
To je asi nejsnazší mediální zkratka, kterou ale vůbec neironizuji. Musíme se ale bavit o tom, v čem je zakopaný pes. Vyspělý svět vede desítky let válku proti drogám zpřísňováním represe. Jenže to vede akorát k tomu, že drogy jsou dostupnější a levnější, naopak drogové mafie jsou bohatší. Přes tento zjevný neúspěch „války proti drogám“ se trestní sazby zpřísňují, a i to se pak odráží u některých trestů. Dneska se správně věnujeme sexualizovanému násilí. Není to tak, že bychom ukládali mírnější tresty, než podobně vyspělé společnosti, fakticky trestáme dost přísně. Ale ve srovnání s drogami jsou sankce mírnější, s tím souhlasím. Musím ale poznamenat, že tresty za drogy právě závisí na politické vůli celých generací poslanců a senátorů.
Je potřeba revize celého trestního zákoníku a upravit výši trestů v celku, nejen dílčí části, jako to bylo dosud?
Máme relativně nový trestní zákoník, který ale samozřejmě podléhá tomu, že politici si vyberou vždy nějaké velké téma a v něm prosadí změny. Někdy se ale nepodívají na související ustanovení a tím mohou vzniknout nějaké nespravedlnosti nebo nesrovnalosti. Spíš než o výši trestů bychom se ale mohli bavit o tom, že Česká republika nadměrně užívá podmíněné tresty odnětí svobody. Docent Jakub Drápal teď vydal krásnou knihu Podmíněný trest odnětí svobody, v níž zdokumentoval, že ve chvíli, kdy je takový trest uložený, zdá se mírný nejen společnosti, ale často i obžalovanému. Jenže je ve své podstatě přísný, protože většinou pachatel dostane vyšší sazbu trestu s dlouhou podmínkou, než kdyby dostal kratší nepodmíněný trest. Když se ve zkušební době ovšem nechová řádně, tak ve vězení bude sedět déle. Tento nepoměr je součástí právní praxe po desítky let bez ohledu na režim.
Jsme tedy konzervativní, co se trestání týče?
Ve svém principu ano. Už jen proto, kolik máme lidí ve vězení (podle statistik Vězeňské služby z letošního května ve věznicích je momentálně 18 892 lidí, pozn. aut.). To je jeden z nejvyšších počtů v Evropě, tedy jsme evidentně velmi přísně trestající justice.
Souvisí s tím i nižší užívání dalších alternativních trestů?
Třeba méně než dříve se používají veřejně prospěšné práce. Zjistili jsme totiž, že často nejsou vhodné, protože někteří pachatelé nejsou způsobilí pro jejich výkon. Někdy ze zdravotních důvodů nebo proto, že jejich životní návyky neodpovídají tomu, že by byli schopni dorazit na místo práce. Což pak vede k tomu, že skončí ve vězení. Je ale pravda, že třeba domácí vězení spojené s monitorovacím systémem by mohlo být užíváno více. Jenže je problém, že za dlouhá léta se ministerstvu nepodařilo systém elektronických náramků rozeběhnout a soudci k němu ztratili důvěru. Oproti jiným zemím málo trestáme peněžitými tresty, ačkoli dominuje majetková trestná činnost a trestat pokutami by byla nejlogičtější volba. Ovšem jako společnost máme pocit, že nejvhodnější trest je odnětí svobody nebo podmínka. Ale zavřít někoho, „až zčerná“, z výchovného, preventivního hlediska nefunguje. Respektive má to místo u pachatelů, co páchají trestnou činnost opakovaně, často celoživotně. Takové je potřeba po dobu trestu izolovat od společnosti.
Myslíte si, že lidé justici věří?
Podle průzkumů českým soudům věří zhruba dvě třetiny občanů. Upřímně, většina lidí, kteří na sociálních sítích nadávají na stav justice, se u soudu nikdy neobjevila a své názory čerpají jen z médií, která se věnují zase jen výjimečným případům. O to silnější pak mají diskutující názor, je to jako s fotbalem a řadou dalších věcí. Ale mám pocit, že se česká justice důvěře veřejnosti těší, přestože nejsme společnost, která by byla založená na extrémním respektu k institucím, jako je třeba Nizozemí, Skandinávie či Švýcarsko.
