Režim ze mě vyrobil vzteklého čokla, říká čínský spisovatel a básník, který byl vězněn a mučen
Spisovatel, hudebník a básník LIAO I-WU (67) je očitým svědkem brutalit, jež na svých oponentech páchá čínský režim. Byl vězněn a mučen. Dnes žije v exilu v Německu a ve světě patří k nejznámějším kritikům čínské krutovlády. Liao ve svých dílech odhaluje i méně známé stránky současnosti a historie své země. K situaci v Číně prohlásil: „Nikdo by se neměl nechat oklamat vládnoucí komunistickou stranou. Má zlaté tělo a dvě tváře. Ukazuje čínskému lidu svou divokou tvář a Západu tu příjemnou.“ K rozhovoru pro Reflex jsme se sešli v Knihovně Václava Havla v Praze a málokdy potkáte člověka, který je tak otevřený a příjemný, přestože hovoří i o věcech, jež jsou otřesné.
Když začal koncem 80. let minulého století psát Liao I-wu básně, netušil, že se jednou může stát světoznámým spisovatelem. Byl šokován krvavým potlačením prodemokratických protestů na pekingském náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men) v červnu 1989. K událostem napsal báseň Krveprolití, již nahrál na starý ošoupaný magnetofon. Na nahrávce neslyšíme nic, co by připomínalo tradiční recitaci: jen přerývaný básníkův hlas z propasti hrůzy, intonace přechází ve zvířecí vytí, jehož účelem je donutit živé, aby začali naslouchat mrtvým.
Režim ho pak začal pronásledovat, v březnu dalšího roku byl zatčen a téměř čtyři roky strávil v čínských věznicích, kde byl i mučen. Dvakrát se tam pokusil o sebevraždu. O svém věznění napsal později knihu Pro píseň a sto písní, která je šokující obžalobou čínského komunistického systému. Dovolím si tvrdit, že je to jedna z nejbrutálnějších knih posledních desetiletí. A Liao trvá na tom, že každé slovo v ní je pravdivé. V díle se objevují i odkazy na Milana Kunderu.
Po návratu z vězení v roce 1994 na čas spadl na dno společnosti. Manželka se s ním rozvedla, žil jako bezdomovec, vykonával podřadná zaměstnání nebo se živil hraním na bambusovou flétnu. Hodně pil a podle vlastních slov je zázrak, že tato léta přežil.
Přestože ho režim pořád sledoval, v roce 1999 se mu s pomocí přátel podařilo vydat v oficiálním nakladatelství dvě knihy: Rozbořený chrám (o básnickém undergroundu 70. let) a Hovory se spodinou. Ty pak ale byly podobně jako další jeho knihy zakázány.
V prosinci 2008 připojil svůj podpis k dalším čínským signatářům Charty 08, jež byla inspirována československou občanskou iniciativou Charta 77. To už věděl, že v Číně nebude moci zůstat. Pokud chce přežít.
V letech 1999 až 2011 mu úřady zhruba patnáctkrát zabránily ve výjezdu ze země. V červenci 2011 se mu podařilo uprchnout přes Vietnam a podle vlastního líčení si s sebou vzal jen svou oblíbenou bambusovou flétnu, malou finanční hotovost na úplatky, činely a několik rukopisů. Od té doby žije v Berlíně.
Do českého prostředí ho kromě některých sinologů významně pomohl dostat západočeský básník, výtvarný kurátor, příznivec undergroundu a kulturní aktivista Ivo Hucl.
Nedávno vyšel český překlad Liaovy knihy Bůh je rudý, což jsou rozhovory s čínskými křesťany. Jsou to neuvěřitelné osudy farářů, mnichů, lékařů či hudebníků. Knihu vydalo nakladatelství Mladá fronta ve společnosti Albatros Media. V listopadu 2010 Liao k předmluvě díla Bůh je rudý napsal: „Tato kniha je můj hold Bohu a všem nešťastníkům, kteří za svou víru trpěli a trpí. Sám jsem hříšník, přiznávám, že nevedu zrovna spořádaný život, až příliš často páchám nepravosti, obávám se, že na odpuštění nemám nárok. Možná ale právě proto chci věřit v to, co nás přesahuje, v nějakou Boží spravedlnost. A vás čtenáře prosím, abyste pro mé prohřešky ubohého pisálka neodvraceli svůj zrak od ‚tepu dějin‘. Tam na horských pěšinách chladného Jün-nanu (to je provincie na jihu Číny; poznámka autora) je Bůh rudý. Vidíte ho za motajícím se opilcem, stojí za těmi, kdo přežili nejrůznější neštěstí, za svědky lidských tragédií, za beránkem sluncem zlatě rozzářeným, co poskakuje po horách.“
Pane Liao, vaše kniha Bůh je rudý vyšla poprvé v roce 2009 a pak jste své tehdejší postavení komentoval v rozhovoru pro The New York Review of Books takto: „Já jsem ten typ člověka, který nemá žádný konkrétní plán.“ Teď už nějaký konkrétní plán máte?
Dnes už bohužel plán mít musím, protože se ze mě stal profesionální spisovatel. Od té doby, co žiji v Německu, mi bylo vydáno 13 knih a na to už musíte mít nějaký plán. Také musím uživit rodinu. A to bez plánu také úplně nejde.
Ptal jsem se na plán, protože mě zajímá, jak píšete – připravujete se na knihu dlouho, nebo na základě nějakého impulsívního nápadu?
I v tomto ohledu už musím plánovat. Samozřejmě způsob, jakým píšu, a to, o čem píšu, vyžadují pečlivou přípravu. Sbírám informace, ověřuji je, sleduji nejrůznější zdroje. Například když začal v Číně covid, tak jsem okamžitě začal sledovat nejrůznější zdroje na internetu a všechno kolem wuchanského viru. Tři měsíce jsem nedělal nic jiného, než že jsem stahoval různé texty, protože čínská cenzura některé věci velmi rychle maže. Snažil jsem se dopátrat toho, kde a jak ten vir vznikl a jak se rozšířil. Ta práce mě tehdy hodně vyčerpala a zdravotně jsem na to doplatil.
Co se stalo?
Jednou nad ránem v roce 2020 srdce nevydrželo. Záchranka mě odvezla do nemocnice. Lékaři mi řekli, že se mi na několik minut srdce zastavilo a zhruba čtyři hodiny bojovali o můj život. Naštěstí se to podařilo a vyléčil jsem se. Ale od té doby si dávám pozor, s jak velkou vervou a nasazením se pouštím do práce. Už nejsem nejmladší.
Prožil jste v minulosti i hodně divoká léta, když jste se ocitl na dně společnosti. Jak tato pekelná doba ovlivnila vaši tvorbu?
Z dnešního pohledu to vnímám jako naprosto nevyhnutelnou zkušenost. Svůj osud si může člověk naplánovat, jak chce, ale v rukou to nemá. Kdybych si nesáhl na dno, tak by ze mě nebyl ten spisovatel, jakým jsem dnes. Když jsem byl mladý, zajímal jsem se o poezii, ale vůbec mě nezajímala politika. Ani jsem nebyl na známých prodemokratických demonstracích v roce 1989, které pak v červnu vyústily v masakr na pekingském náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men). Žil jsem jinde. Ten masakr byl pro mě ale tak obrovskou ránou, že jsem napsal báseň Krveprolití. Přispěl také výrazně k tomu, jaký jsem spisovatel. Z jistého pohledu jsem spisovatel, kterého vytvořil čínský režim a čínské vězení.
V čínské kultuře je obvyklé, že lidé věří na osud. I když říkáte, že osud nemáme ve vlastních rukou, věříte na něj?
Samozřejmě věřím na osud! Věřím, že existuje vyšší moc, a jsem před ní pokorný. A knihy se u toho staly mým nejbližším společníkem.
Napsal jste i knihu Pro píseň a sto písní, jež je o době vašeho věznění. Je to drsná obžaloba čínského režimu, zpráva očitého svědka z epicentra porušování lidských práv, dílo přetékající krví, močí a exkrementy. Popsal jste tam i příklady různých druhů mučení ve vězení. Například Uzená kachna po sečuánsku je, když dozorce spálí vězni ochlupení na ohanbí, stáhne mu předkožku a ohněm začerní žalud penisu… Když jste poznal něco tak hrozného, řekl jste si, že to už nikdy nechcete zažít a budete k totalitnímu režimu smířlivější? Nebo jste se ještě více zatvrdil?
Když mě propustili z vězení, tak tou největší ťafkou pro mě bylo, k jak obrovské změně mezitím tam venku došlo. Když jsem podstupoval ty šílené věci ve vězení, tak jsem si myslel, že jsem hrdina. Vyšel jsem ven a viděl, že skoro všichni zapomněli na to, co se předtím v zemi dělo, a jedinými věcmi, jež je zajímaly, bylo vydělávat peníze, zbohatnout a přispívat k rozkvětu hospodářství. Prostě jsem nepoznával svoji zemi. Lidé se mi vyhýbali, nechtěli se mnou mít nic společného. Báli se. Byl jsem pro ně prašivý, protože jsem byl ve vězení a pořád jsem mlel něco o masakru na Tchien-an-menu v roce 1989. Režim ale nařídil, že se o tom nemá mluvit, že se na to má zapomenout. A lidé se tomu přizpůsobili. Ta situace mě přiměla k tomu, že jsem se naprosto zatvrdil. Stal se ze mě vzteklý čokl. Nechtěl jsem, aby ty oběti byly nadarmo. Začal jsem okamžitě psát zápisky z vězení, aby se na to nezapomnělo.
Tvrdil jste, že vaše matka vám říkala, že si přeje, abyste se nepletl do politiky. A jak jste již řekl před chvílí, politika vás v mladším věku ani nezajímala. Také jste opakoval, že nejste jako Liou Siao-po, nositel Nobelovy ceny za literaturu, který zemřel v roce 2017 jen dva týdny poté, co byl propuštěn z těžkého žaláře. No ale vy jste objektem politiky. Dokonce velkým. Tak jak to je?
Opravdu jsem chtěl poslechnout maminku a nepletl se do politiky a opravdu nejsem jako nobelista Liou Siao-po, kterého jste zmínil. Psal jsem zápisky z vězení nebo jsem zaznamenával příběhy lidí, jež jsem potkával. Často jsem potkával lidi, kteří na tom byli ještě hůře než já, byli dlouhá léta na úplném dně. Policie mi pořád nedala pokoj, chodili ke mně na domovní prohlídky, zabavovali mi věci a moje texty. Já jsem jim ale nic nedělal, jen jsem psal. Naproti tomu Liou byl jiný typ intelektuála, ten byl od počátku politický, psal petice, výzvy. Ty jeho petice měly strašně dlouhé názvy, bylo to komplikované na čtení, někdy jsem to ani nedočetl. A podepsal jsem to někdy jen proto, že mi třikrát volal, ať už to konečně podepíšu. Popisuji to vše proto, že politika opravdu nebyla mým tématem. Když mě jednou zatkli a zadrželi na 20 dní, tak jsem netušil, o co se jedná. Ptal jsem se jich: Kvůli čemu mě vlastně tady držíte? A oni odpověděli: No kvůli té petici! A já jsem ani nevěděl, jak se jmenovala. Stal jsem se nakonec objektem politiky, ale ne proto, že jsem to chtěl.
Podepsal jste i výzvu čínských intelektuálů Chartu 08. Jejím spoluautorem byl vzpomínaný Liou Siao-po. Ten text byl inspirován československou Chartou 77, na níž se podílel i Václav Havel. My spolu dnes děláme rozhovor v jeho knihovně v Praze. Když ještě byl v Číně, znal jste něco z Havla?
Samozřejmě že jsem jeho dílo znal. Dokonce se odvážím tvrdit, že jsem patřil k prvním Číňanům, kteří Václava Havla objevili (mimochodem, i když pan Liao u rozhovoru mluvil čínsky, vyslovoval slovo Havel bezchybně; poznámka autora). V roce 1994, kdy jsem byl propuštěn z vězení, tak jsem dostal od čínského spisovatele Ma Ťiena, jenž byl pak také zakázán, v Hongkongu vydaný knižní výbor, ve kterém byly Havlovy hry, články i ten u vás známý dopis prezidentu Husákovi. Dokonce, pokud si vzpomínám, tam byla i jeho známá pře se spisovatelem Kunderou. Pro mě to byl tehdy silný impuls. Chovám k Havlovi obdiv, byl to můj literární vzor, napsal skutečně silné texty. Poznal jsem tím dílo intelektuála, jenž tak specifickým způsobem bojoval s komunistickou mocí. Pro mě to byla velká inspirace. I Liou Siao-povi jsem Havla doporučil.
To je pozoruhodné, že jste šířil českou kulturu tisíce kilometrů od nás.
Ještě k tomu havlovskému výboru. Liou Siao-po si vzal jednou u mě doma tu knihu, inspiroval se vaší Chartou 77 a napsal pak naši, čínskou Chartu 08. Jenže tu knihu mi nevrátil a to mě mrzí.
To je obvyklé i v Česku, že někomu půjčíte knihu a on se nemá k jejímu vrácení. Byl jsem v Číně mnohokrát a zajímám se o ni podrobně od roku 1988. Myslím si ale, že cizinci Číně rozumějí málo. Mám pocit, že postoj Západu k Číně vychází hlavně z toho, co vidíme na povrchu, který reprezentují mobily Huawei, počítače Lenovo, mrakodrapy v Šanghaji, rychlovlaky a teď elektroauta. Co si o tom myslíte?
Když si západní čtenář přečte moje knihy Hovory se spodinou a Bůh je rudý, tak může nahlédnout poměrně hluboko pod povrch a porozumět tomu, co běžnému návštěvníkovi Číny či tomu, co to sleduje v cizině, zůstává skryto. Když čtete o životě na smradlavé skládce a krysách, které se tam snaží ukořistit něco k žrádlu, tak vidíte to, co je ve společnosti dole. A to, co jste vy vyjmenoval, je nahoře. Každá společnost má dvě tváře. Cizinec v Číně vidí většinou jen jednu tvář. Stejně jako ten, kdo si koupí někde ve světě čínský mobil. Myslím si ale, že v základních věcech jsme stejní v Číně i na Západě, v tom se až tolik nelišíme. Chudý čínský rolník věří v některé věci stejně silně jako Evropan nebo Američan. Základní lidské hodnoty jsou pochopitelné všem. Jsou v srdci a duši každého člověka, ať je kdekoli na světě. Číňané také potřebují svobodu, také mají mít základní lidská práva. Problém je ovšem dnes v tom, že se mění i Západ. Podívejte se na svět, který si zvolil Trumpa jako svého vůdce. Z toho máte pocit, že obchodu má být podřízeno úplně vše a o ničem jiném se nemáme bavit. Když jde jen o obchod, já bych to někdy označil za kšeft, tak se jedná o celosvětový úpadek.
Chcete se někdy do Číny vrátit, pokud to bude možné? My s tím tady máme velkou historickou zkušenost. Ne každý umělec, jenž se ocitl za československého komunistického režimu v emigraci dobrovolně či nedobrovolně, se po změně režimu vrátil.
To je věc osudu. Na to nedokážu odpovědět.
P. S.: Rozhovor s Liao I-wuem proběhl v čínštině, děkujeme sinoložce Zuzaně Li, která ho tlumočila.
I peklo je lepší aneb Jak chtěl čínský režim umučit Liao I-wua
V roce 2011 vydal Liao I-wu knihu Pro píseň a sto písní: Cesta básníka čínským vězením. Popsal v ní kromě jiného své čtyřleté věznění v těžkém žaláři v letech 1990 až 1994.
Šestnáctého března 1990 byl zatčen a odvezen do vyšetřovací věznice. Pro německý týdeník Der Spiegel to popsal takto: „Dozorci mi prohlíželi oblečení, které mi strhli z těla, centimetr po centimetru. Oholili mi hlavu a pak tělo. Potom mi prohlíželi ústa, podpaží a chodidla. Sevřel jsem obě prázdné pěsti u boků a pak se instinktivně pohnul, abych si vytáhl kalhoty, které tam už nebyly, když mi jejich vůdce nařídil, abych vystrčil zadek. A pak mi s maximální opatrností do konečníku vsunul bambusovou tyč.“
Byl držen v cele poblíž latrín a odtud ho vodili na výslechy. Dozorci ho bili elektrickými obušky, jednou mu uštědřili 100 úderů během jediného výslechu, jindy ho tloukli 20 minut bez přestávky. Jednou mu spoutali ruce za zády na 23 dní v kuse. Pouta byla často těsná, což způsobovalo, že mu otékaly ruce a kov se mu zařezával do kůže.
Mezi vězni panovala jasná hierarchie. Ti výše postavení byli obsluhováni těmi nižšími. Byli tam „služebníci pro potěšení“, zženštilí mladí muži s hezkými tvářemi, kteří pro výše postavené vězně zpívali a tančili, spali nazí vedle nich a prokazovali jim sexuální služby.
Pak tam byli mučitelé, nemilosrdní ke svým bezbranným obětem. Mezi vězni koloval takzvaný jídelní lístek, jenž nabízel 45 „pokrmů“, z nichž každý popisoval jinou metodu mučení.
Několik příkladů:
Dvakrát pečené maso, podávané na ocelovém talíři: Nejprve se oběti do nahých zad náhodně píchnou bambusové jehly. Vpichy se posypou solí a poté se celé zalepí obvazy. Jakmile se krev srazí, obvazy se strhnou.
Uzená kachna po sečuánsku: Dozorce či privilegovaný vězeň spálí oběti ochlupení na ohanbí, stáhne jí předkožku a ohněm začerní žalud penisu.
Nudle v čirém vývaru: Vězeň je donucen vypít „polévku“ připravenou z toaletního papíru a moči.
Vepřový loket dušený v bylinkách: Dozorce opakovaně udeří vězně loktem do zad, dokud nejsou pokryta modřinami a krví. Tohle se obvykle používalo jako zasvěcení pro nově příchozího.
Liao I-wu opustil vězení jako zlomený muž a nepřítel Číny. V jedné básni pak popisoval svou vlast jako „zemi zločinců“. Navíc nebylo vůbec jednoduché tuto knihu vydat. Liao byl nucen napsat několik verzí svých vězeňských pamětí. První verzi, ručně psanou a jeho jedinou kopii díla, zabavila policie. Stejně tak druhou. Třetí verzi už psal na počítači a ukládal si záložní kopie. S těmi uprchl do ciziny a kniha vyšla v Německu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
