Jaroslav Plesl: Býval jsem docela jezdec, pankáč. Bylo mi jedno, jak co dopadne

Přání k narozeninám: Křtiny jste označil za nejfrancouzštější českou komedii. Proč?

Vzpomněl jsem si při čtení scénáře na francouzskou trilogii Návštěvníci s Jeanem Renem a Christianem Clavierem: to jsou úplně bláznivé komedie, ale přitom vkusné, hravé a svým způsobem divadelně vystavěné. Mají strašně rychlé tempo, jsou v nich gagy a herci hrají „hodně“, ale přitom ne příliš. Hrát výrazně nemusí vyjít, někdy to je jen přehrávání, ale v Návštěvnících se tomu smějete. A když jsem šel do Křtin, měl jsem v hlavě právě Návštěvníky. Byla to pro mě taková laboratoř, kam si můžu troufnout a co mi ještě projde. Když jsem s Martou Ferencovou kdysi točil film V létě ti řeknu, jak se mám, byla ochotná poslouchat moje připomínky a nechala mě tam vpašovat až groteskní barvu. Těšilo mě, že na to slyší. Pak jsme se potkali na Přání k narozeninám, kde se mi potvrdilo, že má ráda gag a nebojí se, když do něj herci šlápnou. Ty filmy mají taky trochu divadelní parametry, stojí právě i na principu gagu a s tím jsem se ve své práci za poslední roky moc nesetkal. Proto jsem rád šel i do třetího dílu.

Posunul jste se v něm od dvojky herecky?

Myslím, že jsme do toho žánrového hraní hrábli ještě o trošku víc. Hlídali jsme se navzájem s Matějem Hádkem. Říkali jsme si: Kdybych byl trapnej, tak mi řekni. Hledali jsme ideální polohu společně s Martou, museli jsme být precizně připravení, co se týče textu. Takovýhle film musí mít tempo a spád, musíte to mít vymyšlené a nesmíte sklouznout k psychologickému herectví.

Líbí se mi, jak o tom „lehčím“ žánru mluvíte hezky. Před lety jste mi říkal, jak jste se dřív ­vymezoval a chtěl dělat jenom artové věci, ale že začínáte být vstřícnější a i u méně náročných filmů si dokážete najít své...

Už se mnohem míň vymezuju nejen vůči práci, ale i vůči lidem. To není smířlivost, ale nastavení duše a souvisí to s věkem a životní zkušeností, až jistou otlučeností. Už se nechcete stále konfrontovat, vyjadřovat se příkře ke každému tématu, chcete si věci užít a neprotrpět je. Víc se tím bavit. Najednou vás těší, když jdete do práce a není tam úplný stres a nemučíte si tam duši, které si za ty roky užila svoje, a potkáváte se s lidmi, kteří nejsou konfrontační a arogantní. To je pak radost. Já jsem během covidu vyhořel: najednou jsem měl pár měsíců volno, začal bilancovat a uvědomil si, že když jdete z jednoho do druhého, nevšimnete si, že tělo i psychika už volají o pomoc. Trpěl jsem nespavostí a chtěl od herectví zběhnout úplně.

Dělat kastelána na hradě ­Grabštejn.