V Praze se staví málo, pomalu a jinak, než by bylo záhodno. Vzniká velmi málo nových pozoruhodných staveb a pokulhává i běžná provozní zástavba. Pohled na data, která ukazují ceny bydlení, tempo výstavby a strukturu města, je v evropském kontextu tristní. Proč se v tomto stavu nacházíme a jak z něho ven? I na tyto otázky odpovídá Martin Bryś.
Když už se v Praze staví, tak do šířky, a nikoliv do výšky. Je tu průměrná hustota zalidnění 25 osob na hektar, což patří k nejnižším v Evropě. Mnichov, Vídeň nebo Varšava mají téměř dvojnásobek. Přitom nejvyšší hustotu zalidnění mají městské čtvrti jako Vinohrady, které patří k nejvyhledávanějším lokalitám třeba i kvůli občanské vybavenosti a dopravní dostupnosti. Hořkou ironií je, že současné stavební předpisy neumožňují budovat obdobně koncipovanou městskou zástavbu. Třebaže v takovém městě chce podle řady ukazatelů bydlet nejvíce lidí. Přes polovinu staveb tu není vyšších než deset metrů. Čtvrtinu rozlohy města zabírá zemědělská půda, další čtvrtina připadá na přírodu. Pouze sedm procent je zastavěno budovami.
Příčiny tohoto stavu krásně dokládá nedávná kauza okolo přestavby odbavovací haly hlavního nádraží. Jsou jimi především zažitý úřednický šlendrián, neschopnost státních institucí správně a důvěryhodně zadávat veřejné architektonické soutěže, podivná metodika ministerstva kultury i zvláštní přístup památkářů. Jaký je celý příběh přestavby haly hlavního nádraží? A začne se někdy v Praze stavět jinak? Dozvíte se ve videu.
