Rozhovor s ní je divadelní představení, one woman show. „Přátelé, Simona ví, co říká, nečekejte na šlágworty a uděláme to dokumentárnější!“ Tak prý reagovali scenáristé a režiséři snímku Přišla v noci Jan Vejnar a Tomáš Pavlíček na to, jak herečka Simona Peková pojala ústřední roli Valerie. Valerie je dynamická šedesátnice, která se zčistajasna zjeví i s kufrem před dveřmi svého syna Jiřího a jeho partnerky Anety. A v luxusním prvorepublikovém bytě začne boj o každý metr čtvereční... Jeden z nejlepších českých filmů roku měl premiéru na festivalu v Karlových Varech.
Účinek filmu Přišla v noci by byl bez vašeho výkonu třetinový. Jak vás jeho autoři oslovili?
Jako herečce se mi v mém věku stal zázrak. Zázrak, po kterém každá herečka v letech touží: vždycky si říká, že třeba ještě něco přijde a já se všem ještě ukážu... A ono to přišlo. Oslovil mě pan Pavlíček, který mě jako herečku zná už od svých chlapeckých let, kdy jsem hrávala v Morávkových inscenacích Dostojevského v divadle Husa na provázku a on na ta představení dojížděl. Potom se dostal na FAMU, na to okouzlení zapomněl, uběhly desítky let a on mě náhodou zahlédl v představení Naši, se kterým HaDivadlo hostovalo v Praze. A druhý den mi volá a nabídne mi tuhle roli. A ne že casting nebo hlasové zkoušky nebo přijeďte, ale máme tady pět dalších kandidátek; ne. Pro tebe, Simono!
Jak jste si sedla s o generaci mladšími herci Annette Nesvadbovou a Jiřím Rendlem?
Neznala jsem Jiříčka! Neznala jsem tu Anetku! A tak začal proces ohledávání se, ohryzávání kostí a mohu vám zcela upřímně říct jednu věc. Rendl je naturščik. A od začátku v sobě měl i takovou drobnou úctu ke mně a mému věku – jako bych ho porodila. Začali jsme číst text, pak jsme si to rozvrhli v prostoru a tak dále, ale mně to vůbec nešlo, nesmírně trapná jsem byla. A pomohl mi právě tento pan Rendl, který byl na rozdíl od mé trapnosti naprosto přesný.
V rozhovoru na webu HaDivada jste se označila za „obdivovanou, zatracovanou, odmítanou, nepochopenou, ublíženou, regionální herečku“. To zní trochu teatrálně, nicméně cítíte teď satisfakci, že jste dostala tak výraznou roli, že jste za ni oslavovaná v médiích a že jste s ní měla velkou premiéru na festivalu v Karlových Varech?
Jsem teatrální a expresivní, ale co říkám, je krutá pravda! I když se za to někdy stydím, jsem velmi upřímná, všechno říkám, jak cítím, že někdy až zraním člověka: chci mu pomoct, chci mu jen dobře a už nezvažuju, co to s ním udělá a že ho to může naopak rozhodit. A to všechno jsem využila i ve Valerii. Víte co, já jsem se narodila jako Simonka Vidláková v Třebíči, u nádraží na adrese Nádražní 1a, byla jsem prakticky pohrobek a zůstala jsem s matkou. A ta matka! Silná, nádherná, mnou obdivovaná, ale na zabití, hrůzostrašná, ponižující mě naprosto běžně. „Jsi tlustá, nehrb se, to břicho, ty tvoje stehna, ty ořežu na cirkule,“ a takovýhle kydy, který mě strašlivě poznamenávaly. Ale vždyť ona to všechno myslela dobře, abych byla hezčí, štíhlejší! Maminka je po smrti, tak už si to můžu dovolit říct – Valerie je hodně ona. Ale má v sobě i to ze mě, co jste citoval. Není na světě člověk ten, který by se a tak dále, a já se někdy nemůžu udržet, když vidím mladého člověka, třeba kolegu na divadle, který to nemá v sobě a necítí to a nežije, tak ho začnu poučovat, mentorovat, malinko vlezle, abych neublížila, politikařit, to v mé povaze je. Ale pyšná na to nejsem. Říkám to, abyste pochopil, co všechno jsem do Valerie nacpala.
Autoři filmu Vejnar a Pavlíček vás prý nechali přizpůsobit si scénář na míru. Jak moc?
Od začátku jsem třeba věděla, že budu moct přispět historkami z vlastního života. Nejdřív jsem se té role trochu bála, ale pak jsme se spřátelili i s panem Vejnarem, oni za mnou s panem Pavlíčkem přijeli do Brna, kde jsme scénář probírali, já historkařila a najednou z nás byla taková tvůrčí buňka. A já se přestala Valerie bát, postupně jsem si ji vymýšlela a stavěla. Scénář, jak se potom schválil, jsem se velmi dobře naučila, ale nedokázala jsem být podle napsaného textu přirozená. Takže jsem ho uchopila vlastními slovy – přesně, ale po svém. A kluci mi dali obrovský dárek, že na place řekli: přátelé, Simona ví, co říká, nečekejte na šlágworty a uděláme to dokumentárnější. Tím mi dali obrovskou svobodu. A já po tolika letech u divadla, po tom, jak to divadlo a umění vůbec miluju, jsem si zapsala: jsem šťastná, do prdele práce, protože já – tvořím!
Přišla v noci mimo jiné těží z generačního rozporu mezi ňoumovitými třicátníky, kteří si nedokážou nastavit hranice a vzepřít se, a šedesátníky, kteří se zase pořád vymlouvají na minulost. Jak jste ten kontrast vnímala?
Úplně slyším, co by Jiříčkovi s Anetkou řekla moje maminka: „Nekrč se, nelez do rohu! Zapálit ti koudel u prdele! Kopnout tě do zadku! Vnímej svoji osobnost! Dělej, žij! Jdi směle kupředu, to nevadí, že ti to teďka nevyšlo, máme ještě jiné možnosti!“ A já bych se k nim ve skutečnosti možná chovala podobně jako Valerie, ostatně mám dceru, která je podobně stará jako oni.
Valerie působí démonicky a chová se jako tornádo, ale v jádru asi není zlá, myslí to s lidmi okolo sebe dobře. Jak byste ji popsala vy?
Dlouho jsem to hledala, musela jsem si ji zpracovat. Chvilinku jsem jí nerozuměla, ona tam třeba v tom prvorepublikovém luxusu chodí oblečená jak afghánská uprchlice. Ale pak jsem na to přišla. Ona je největší zoufalec na světě! Všechno, co blábolí, jsou jenom její sny, přání a výmysly. Velká a konečná pravda o ní, to je ta věta, kterou jsem si napsala a kluci mi ji tam dovolili říct. Mluví ke svému manželovi a říká: „Vidíš, Miroslave. Ty seš mrtvej, já jsem sama a nikdo mě nechce.“ Ví, že věci posrala, opustila kluka, když mu byly tři roky, stárne, trápí ji samota, výčitky svědomí a trošku i nouze, je v podstatě bezdomovec. Je nesnesitelná, ale já strašně bojuju za ten divácký pocit, aby si člověk řekl – kruci, do prdele práce, to je nešťastná baba, nám je jí tak strašně líto!
Co jste na sebe říkala, když jste se jako Valerie viděla?
Já jsem ten film poprvé viděla až na premiéře ve Varech. Předtím ani okýnečičinko! A nejsem herečka, která vám bude tvrdit, že se na sebe nemůže dívat. Já se na sebe podívám ráda, a když cítím, že jsem to chytla, prostě se pustím a dívám se na někoho, kdo hraje postavu po pocitu a pravdivě. A to se mně na té premiéře stalo. A že jsem se sama sebe kolikrát lekla! Po projekci nebo po debatách za mnou chodili diváci a podávali mi ruce a říkali – kde jste se vzala, kde jste doteď byla, co? A já říkám – furt jsem stejná! Jenom mě prostě ten pravej dřív neobjevil! Na debatě České televize jsem řekla – nezlobte se, ale musím začít tak, že se vám znovu představím. Ta a ta, narozená tam a tam, protože stoprocentně devadesát procent z vás tady moje jméno nikdy neslyšelo. A jestli se vám ten film bude líbit a jestli ho budete mít tak rádi, jak ho milujeme my, co jsme ho dělali, třeba už na mě nezapomenete.
Důležitou filmovou roli jste měla už ve filmu Oskara Reifa Postel (1998), se kterým jste se dokonce podívala na festival v Cannes. Vzpomínala jste na to při uvedení Přišla v noci v Karlových Varech?
Vary byly slabý odvar! S Postelí to bylo tak. Oskar si do role babičky vybral českou prvorepublikovou herečku Sylvu Lang. Jenomže Sylva Lang si z toho štěstí nechala udělat nové zuby a tvář a všecko a na plac Oskarovi přijela babička mladá. Ale ta role jí zůstala. A Sylva Lang, jak byla dlouhou dobu osobní tajemnicí sira Laurence Oliviera, měla spoustu příběhů a velmi jsme se spřátelily. V Cannes se vyznala, byla tam se svým manželem, věhlasným anglickým lékařem. Ale mě tam nikdo nepozval! Tak jsem naložila své herecké kolegy z Postele, Przebindu a Jachnickou, do svého malého autíčka a prostě jsme do Cannes přijeli. A když Sylva zjistila, jací jsme dobrodruzi, postarala se tam o nás. Vzala nás i tam, kam se bez pozvánek vůbec nedostanete. Takže jsem třeba večeřela s Morganem Freemanem a jeho ženou. Nebo jsem se tam seznámila s tou hereckou partou francouzskou, kterou miluju, Danielem Auteuilem a dalšími. Ale to už je hodně let, tehdy ještě nebyly selfie a nervozita z okolí, bylo v tom tajemství.
