Bez silného personálního impulsu nemá vláda šanci na obrat a tím nemyslím vystřídat pouze jednoho či dva ministry, říká politolog Stanislav Balík v rozhovoru o příčinách problémů Fialova týmu. Pětikoalice vzbuzuje v lidech pocit, že je odtržená od běžného života, marketingové akce jako video z premiérova nakupování v Německu nepomůžou, dodává Balík, jemuž právě vychází kniha Politika pro každého. Obsahuje jeho politické glosy, eseje a odpovědi na otázky zachycující fenomény dnešní doby, které pravidelně uveřejňuje Reflex v rubrice „Co vy na to, profesore?“.
Fialův kabinet se v poločase vládnutí potýká s velkým propadem důvěry. Kde vidíte hlavní příčinu? Je to pouze tím, v jak komplikované a nervózní době vládne?
Evidentně se slévá více příčin. Důležitou je přirozená vlastnost politického cyklu, kdy v polovině volebního období bývá podpora vládních stran nejnižší. Od voleb, které je vynesly k moci, už uplynulo hodně času, zmizel někdejší entuziasmus, naplno se projevuje únava všedního dne. Dále nezapomínejme na unikátní souběh řady krizí, jež většinou nemají jen tuzemský rozměr – inflační, postcovidová, energetická, bezpečnostní. Téměř s žádnou z nich předvolební programy nepočítaly. Byly formulovány úplně v jiných dobách, ale s přístupem, že se za žádnou cenu nesmí porušit. Třetí rozměr si často neuvědomujeme, a sice že vláda je tvořena hned pěti stranami, které jsou od sebe často výrazně ideově vzdáleny. Z logiky věci musí být jejich vládnutí v takovém případě středové, hodně kompromisní. Kompromis ale mívá tu charakteristiku, že málokoho nadchne.
A namítnu-li, že předchůdce Babiš také vládl v čase covidové krize se všemi negativními důsledky, které dopadly na domácí i světovou ekonomiku?
Jistě to namítnout můžete. Však také když se podíváme na volební výsledky 2017 a 2021, tak strany, které tehdy tvořily či podporovaly vládu (ANO, ČSSD, KSČM), po čtyřech letech mezivolebně ztratily skoro deset procent hlasů (celkem 44,67 % v roce 2017 a 35,37 % v roce 2021).
Srovnání obou vlád ale ukazuje na vážnější problém české politiky – a sice že můžete přijít se svými velkými představami a plány (tak jako ANO v roce 2017 či SPOLU 2021), ale že výkon státní správy, která by je měla realizovat, je natolik slabý a tristní, že se toho nakonec mnoho nestane.
Pozorovatelé většinou říkají, že v zahraniční politice si vláda vede dobře, v domácí špatně. Vidíte to podobně?
Až dosud tato interpretace převládala – hlavně v reakci na rusko-ukrajinskou válku, výborně zvládnuté evropské předsednictví. V posledních dnech a týdnech se to problematizuje – vzhledem k nešťastnému výroku ministryně obrany o vystoupení z OSN či zrušení přijetí našeho premiéra jeho nigerijským protějškem. Údajný rozdíl vládního výkonu v domácí a zahraniční politice je možná viditelnější v důsledku toho, že ve většině zahraničněpolitických kroků měla a má vláda alespoň tichou podporu nejsilnější opoziční strany, zatímco v zásadě u jakéhokoli pokusu o proměny v domácí politice stojí ANO na obstrukčních barikádách. Osobně bych řekl, že v zahraniční politice se vládě daří lépe komunikovat a jsou zřejmější její úspěchy než v politice domácí.
Premiéři obvykle v průběhu vládnutí mění nějaké ty ministry, třeba i jen kvůli jakési rituální očistě, Petr Fiala zatím nikoli. Skutečně není žádný adept na výměnu? Spekuluje se o ministru zdravotnictví Válkovi kvůli problémům s léky, o ministru průmyslu Síkelovi kvůli drahým energiím…
Domnívám se, že pokud bude chtít vládní koalice získat šanci na obrat, neobejde se to bez silnějšího personálního impulsu. Tím nemyslím vystřídat jednoho, dva ministry, ale výraznější střídání v jedné skupině naráz.
Taková změna se dělá lehce v jednobarevné vládě, relativně snadno ve dvoučlenné koalici. Máme-li ale pětikoalici, je to řádově obtížnější. Do hry vstupují poziční hry – my ministra vystřídáme, ale měli byste to udělat i vy ostatní. Když pak ale máme strany, které mají ministry tři čtyři, z toho jednoho svého předsedu a jednoho bez portfeje, jehož případná výměna neřeší nic, je to debata mnohem složitější. Navíc k tomu přidejme výraznou personální slabost našich politických stran – jinými slovy by dost možná jejich předsedové některé ministry vyměnili, ale nemají za koho, resp. že ten náhradník by mohl být ještě horší.
Většinou se voliči pětikoalice i jejich oponenti shodují, že Fialův tým není schopen komunikovat s veřejností. Poslední marketingová premiérova akce srovnávacího nákupu v Německu a v Česku vyvolala na sociálních sítích vlnu výsměchu. Je podle vás neschopnost oslovit veřejnost hodně vážný problém?
Ano, je to problém. Vláda, možná celé vládní strany vzbuzují dojem, že jsou odtržení od života běžných lidí, byť to tak být nemusí. Nahrávají tak ale ANO, kterému se extrémně dobře daří vzbuzovat dojem, že je lidem blízko, ačkoli tomu tak také nutně nemusí být. Jednotliví členové vlády a nejenom oni, ale i významní reprezentanti vládních stran by měli, pokud chtějí obrátit trendy, mnohem více veřejně vystupovat, vysvětlovat obsah a kontext vládních kroků.
Nepomůže přitom nějaká jednorázová „komunikační“ akce, jak jsme viděli na premiérově pokusu s videem z nakupování. Respektive pomoci by možná mohla, kdyby byla spojena s konkrétním silným krokem – vím, že tento problém existuje, udělám tuto konkrétní věc (a nejen že budu jednat), abych ji řešil a ideálně vyřešil. Spousta problémů takové řešení přirozeně nemá – ale pak je asi lepší je nekomunikovat, než aby se ukázala moje bezmoc.
Je to v osobnostním ustrojení premiéra, který zkrátka nedokáže překročit svůj profesorský stín, anebo má vláda jen špatný marketingový tým a potřebovala by „svého Prchala“?
Zcela jistě to není v jednom marketérovi, v jednom Prchalovi. Koneckonců z jeho neúspěšného angažmá ve slovenské předvolební kampani vidíme, že bylo důležité, že se Prchal potkal s Babišem. Premiér Fiala není Babiš – a mimo jiné proto jej řada voličů volila. Má své osobní ustrojení, které mimochodem vede třeba k tomu, že je vláda vnitřně hodně stabilní, zvládá uvnitř dobře komunikovat, předcházet konfliktům. Nebylo by šťastné, kdyby jej jeho marketingové okolí nastylizovalo do babišovsko-prchalovského stylu. Jistě by ale vládě prospěl někdo, kdo by ukazoval její lidem blízkou tvář. Jistě by pomohla lepší komunikace samotná, ale bylo by dobře, aby byla spojená i s konkrétní tváří.
Vláda částečně těží z toho, že parlamentní opozici představují pouze dvě populistické formace ANO a SPD, které nejsou pro mnohé občany alternativou. Nemůže se v tomto ohledu přepočítat?
Vždy když se domníváte, že něco je trvalé, navždy, jste na nejlepší cestě, jak se zmýlit. Kdo by si v roce 2006 myslel, že se může uloupnout část KDU-ČSL a část ODS a vytvořit TOP 09? Nebo že se od ODS odloupnou Svobodní, později Trikolóra a že dnes bude část někdejších představitelů ODS kooperovat s SPD? Jinými slovy – na neměnnost stranické scény se spoléhat nedá. Od roku 1996 jsme měli jen dvoje volby (2002, 2021), kdy se v následujících volbách nezměnilo stranické složení, vždy uspěla alespoň jedna nová strana.
Tomio Okamura čím dál zřetelněji tlačí na Andreje Babiše kvůli příštímu společnému vládnutí. Jak je tenhle scénář pravděpodobný, samozřejmě s výhradou, že za dva roky do příštích voleb se může stát cokoli?
Andrej Babiš dělá vše pro to, aby mu nic jiného nezbylo. Nezdá se, že by dělal vstřícnou politiku vůči některým koaličním stranám, aby se je snažil přetáhnout k sobě (to dělal třeba ve vztahu ke KDU-ČSL Miloš Zeman a Vladimír Špidla, ve vztahu k téže straně později Mirek Topolánek a po něm Petr Fiala). Evidentně Babiš vsadil vše na maximalizaci zisku ANO, nicméně může se snadno stát, že nebude mít jinou možnost pro většinové vládnutí než spolupráci s SPD. Pokud to tak bude, nevěřím, že by takovému kroku odolal. Ani on, ani Okamura.
Jak byste popsal vztah vládní koalice s prezidentem Pavlem?
Jako opatrné a korektní soužití. Je cítit, že nejde o bezvýhradné vzájemné naladění se na sebe, nicméně současně je patrné, že zůstává základní vděčnost prezidenta vládním stranám za předvolební podporu či alespoň nepostavení protikandidátů, stejně tak zůstává vědomí vlády, že na Pavlově místě mohl být Andrej Babiš.
Ostatně jsme-li u prezidenta, jak hodnotíte jeho osm měsíců ve funkci?
Jako hledání jeho budoucí pozice v politickém systému a celé společnosti. Po úvodním společenském šoku, jaký je to rozdíl oproti jeho předchůdci, přišly všední dny, v nichž se zatím asi spíš hledá. A je to přirozené – náš politický systém nepočítá s výraznou prezidentovou rolí ve všedních dnech, je postaven na jeho roli v politických krizích a přelomových dobách.
Co byste jako politolog a historik vládě poradil do druhé poloviny vládnutí?
Aby se soustředila na několik málo důležitých bodů svého programu, aby se měla čím prokázat při konci mandátu. Třeba co může udělat v digitalizaci kontaktu občanů se státem. Tedy několik věcí naprosto konkrétních. Už když to bude vláda dělat, tak ať to dobře a co nejjednodušeji vysvětluje.
