Přestože bývalý prezident Miloš Zeman celou svoji kariéru novinářům nadává a snaží se je někdy u rozhovorů i dehonestovat, mnozí novináři po interview s ním touží. Důvody jsou jednoduché – je to často zajímavé povídání a existuje skoro stoprocentní jistota, že kvůli silným Zemanovým výrokům bude rozhovor velmi sledovaný. Bývalý prezident teď poskytl po dlouhých letech i velký rozhovor Reflexu (jeho videozáznam najdete na konci článku a přečíst si jej můžete v dnešním Reflexu). Dělal jsem s někdejším premiérem, deset let důchodcem na Vysočině a pak deset let prezidentem, několik větších rozhovorů. Jaký vlastně u nich byl? Jak se choval? A co to provázelo? Upřímně – bylo to něco mezi myšlenkovým orgasmem a dobrovolným mučením. Proč?
V srpnu 2011 vyšel v Reflexu se Zemanem rozhovor, který později dokonce řešila Evropská komise proti rasismu a netoleranci při Radě Evropy a pak vydala zprávu, že je islamofob. Kromě jiného kvůli tomu, že tam řekl: „Umírněný muslim je contradictio in adjecto, tedy protimluv, stejně jako contradictio in adjecto je umírněný nacista“. Podívejme se, jak to ale se Zemanem probíhalo u jiných rozhovorů, protože to vždy bylo novinářské dobrodružství.
Koukejte, co piju
Když jsme v roce 2000 vkročili s tehdejším šéfredaktorem deníku MF Dnes Pavlem Šafrem do kanceláře premiéra Miloše Zemana v pražské Strakově akademii, vítal nás s velmi širokým úsměvem (ten uměl a umí dodnes), stisk jeho ruky byl pevný a rozhodný, ale začal výčitkou.
„Novinářům nemůžete věřit, všichni tvrdí, že piju Becherovku, ale vidíte, co mám na stole? Portské. Dáte si?“ nabízel tehdejší český premiér na začátku interview. Bylo zhruba deset hodin dopoledne a Zeman už popíjel. U rozhovorů s ním nic neobvyklého, naopak, dělal to skoro vždy (při posledním říjnovém rozhovoru pro Reflex ale pil exprezident vodu a kávu). Odmítli jsme a skleničku portského jsme si dali s předsedou vlády až poté, co jsme vypnuli diktafony. Přestože Zeman toho vypil poměrně dost, hovořil naprosto srozumitelně a jasně. Ne, nehodnotím obsah jeho slov, ale artikulaci, přípravu slov a vět i myšlenkové procesy. Vše bylo v pořádku. Alkohol při rozhovorech Zemanovi mozek rozhodně nezatemňoval, jak by si mohl někdo myslet. Dokonce jsem měl pocit, že mu určitým způsobem pomáhá.
Na konci vzpomínaného rozhovoru v roce 2000 jsme se ptali. „Pane premiére, něco jste teď vypil, co vás vlastně ještě dnes čeká?“ Odpověď nás zaskočila: „Jdu na Bezpečnostní radu státu, budeme se bavit o budoucím nákupu stíhaček.“ Aha, takže dáte panáky a v poledne jdete rozhodovat o velkém zbrojním nákupu Gripenů… Ale takový Miloš Zeman vždy byl.
Buďme k němu v tomto případě ale spravedlivý. Alkohol při rozhovorech (i když nikdy ne v takovém množství) popíjel při rozhovorech i bývalý prezident Václav Havel. Například whisky. Václav Klaus to naopak nikdy u interview nedělal. U něj jsem to nezažil a to jsme se sešli mnohokrát, Klaus zachovával v tomto vždy dekorum. V množství vypitého alkoholu při rozhovorech mohl Zemanovi konkurovat jediný člověk z české politické scény – Miroslav Kalousek. Navíc Zeman, a v jistých dobách i Kalousek, ještě u toho kouřili. Kdyby kouřili – doslova hulili.
Podívejme se ale, jak Miloš Zeman při rozhovorech mluvil, zda se připravoval a co říkal.
Výtečný řečník
K Zemanovi můžeme mít stovky výhrad a mnoho z nich bude oprávněných. Nemusí se nám líbit, co říká, ale v každém případě je to ale velmi dobrý rétor. Skvělý řečník. Jistě v posledních letech to už ovlivňují různé nemoci, ale hovořím o jeho celé politické kariéře.
Když si i dnes přehraju v počítači uložené rozhovory se Zemanem, je zřejmé, že jeho slova nemusíte moc upravovat, pokud jde o skladbu vět, stylistiku a obecně používání češtiny. Hovořil po jazykové stránce vždy dobře, promyšleně, strukturovaně, spíše pomalu. To Havel se v řeči občas zadrhl, vkládal do vět své známé mmhhh, mmmh a podobná slovíčka. Klaus sice mluvil bez podobných obezliček, ale věty byly někdy moc dlouhé a hodně složité. Zeman byl vždy ze všech tří jasnější a srozumitelnější.
Zatímco někteří lidé chtějí před rozhovorem alespoň okruh témat (ne otázky), aby se dobře připravili, tak Zeman dokázal všechno vyseknout z hlavy. Dovolím si tvrdit, že uměl vždy skvěle reagovat bezprostředně, že je prostě na tyto věci takzvaně bedna. To samozřejmě nehodnotím samotný obsah. U rozhovoru bezprostřednost nevadí, naopak to působí bezprostředněji a lépe. Strojené interview to je to nejhorší, co může médium a novináře potkat. Třeba takový exministr zemědělství Petr Bendl (ODS) bával kdysi tak nudný a používal takové fráze, že někdy pak byl problém text otisknout. Jeden ze Zemanových nástupců ve funkci premiéra, Vladimír Špidla (ČSSD), o kterém se tvrdilo, že je autistou, zase skutečně při rozhovorech tak působil. Jeho odpovědi jste si někdy mohli napsat dopředu sámi (jednou jsem to zkusil a skoro jsme se trefil) a pamatuji se, jak Špidla při jednom našem interview v Kramářově vile koukal většinu času do stropu. „Kam se, pane premiére, koukáte, já sedím tady, naproti vám,“ říkal jsem mu. Špidla pořád koukal do stropu a říkal, že ví, že tam jsem, jen že takto se lépe soustředí na přemýšlení o odpovědích.
To Miloš Zeman byl vždy interaktivní, reagoval na všechno, byl bystrý a bavilo ho povídat si s někým. Myslím, že to vždy vlastně zbožňoval, měl to rád.
Pak je ovšem otázkou, proč tolik nadával novinářům a zjevně si v tom liboval. Jednak to byla a je jeho taktika jak dostat partnera do problémů a tím nad ním získat převahu, ale souviselo to i s jeho velkou nedůvěrou k některým médiím a některým novinářům.
A teď vás urazím
Také jsem si vyslechl od Miloše Zemana různé invektivy, ale dalo se to vždy vydržet, nebylo to nic v mém případě zvláštního. Stejné to bylo při posledním rozhovoru pro Reflex. Naznačoval, že si mám něco nastudovat, že nejsem v některých věcech vzdělaný, ale naše dialogy byly spíše konstruktivní. Nenadával mi. Nevím proč. Cítil jsem v tom (což jsem rád) určitý respekt k mé osobě a já jsem také dodržoval nepsaná pravidla. Když jsem šel za ním jako za premiérem, ale i na jeho chalupu na Vysočinu, tak jsem byl vždy v obleku (novuináři to často nedělají). Nějaký jeho slovní výpad jsem považoval za součást hry, protože se skutečně nejednalo o nadávky a zostuzování. Jenže některým kolegům Zeman nadával celkem hnusně a občas k tomu nebyl důvod.
Když jsme jednou byli v Zemanově bytě na Vysočině s kolegou Josefem Kopeckým (tehdy i dnes redaktorem portálu iDnes.cz), tak si Pepa vzal na sebe tričko, z kterého mu koukal pupek a na nohy nasadil sandály. Vypadal fakt divně. Zeman si ho před rozhovorem změřil kritickým pohledem a řekl mu, že vypadá „jak blbec“. Myslím, že se tím tohoto dlouholetého pozorného glosátora českého politického cvrkotu snažil zahnat trochu do kouta.
Miloš Zeman, jak mi řekl jednou v jiném rozhovoru, začal novináře nesnášet poté, co se v médiích objevila informace o sebevraždě jeho syna Davida. Když mi to Zeman popisoval, byl velmi vážný a soustředěný, nebral to vůbec na lehkou váhu. Myslel si, že jeho synovi, který se pokusil o demonstrativní sebevraždu kvůli nešťastné lásce, novináři ublížili. A on se jim to od té doby pokouší vracet i s úroky. Někdy zcela bezdůvodně a zle.
Co s tím dál?
Miloše Zemana za jeho rozhovory a nejrůznější invektivy na všechny strany mnoho lidí nenávidí. Řekl bych, že jemu je to jedno. Má svoji představu o světě, a i kdyby byla jakkoli zvrácená, tak ji věří. S tím odešel i do politického důchodu.
Na druhou stranu, kdyby ho někdo dokázal přimět, aby si po skončení prezidentství našel čas a v klidu by poskytl dlouhý knižní rozhovor, kde by zhodnotil svoji celou polistopadovou kariéru, bylo by to určitě zajímavé čtení a pozoruhodná výpověď člověka, který naši společnost tak moc ovlivnil. Ani by u toho nemusel nadávat. Jenže to by musel být člověk, který by mu nemazal med kolem pusy. Něčeho takového se ale už asi nedočkáme, protože Miloš Zeman píše novou knihu o své kariéře, kde to popíše a převypráví podle sebe.
Na nový rozhovor s Milošem Zemanem se podívejte v Premium sekci Reflex.cz:
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
