Ve čtvrtek 9. listopadu má premiéru celovečerní dokument Blix not Bombs mladé česko-švédské dokumentaristky Grety Stocklassa (30). Zásadní, osobní portrét švédského rodáka Hanse Blixe (95), jednoho z nejdůležitějších žijících světových diplomatů, někdejšího šéfa zbrojních inspektorů Rady bezpečnosti OSN, měl světovou premiéru letos v březnu a nedávno byl uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.
Hans Blix byl vysoce postavený evropský úředník, který po 11. září 2001 chodil po iráckém paláci Saddáma Hussaina a hledal zbraně hromadného ničení. Nenašel je: přesto byly tyto neexistující zbraně následně záminkou k americké invazi do Iráku. K čemu tedy Blixova práce byla a proč mírové cíle OSN neprosazoval průrazněji, se ptá snímek s mnoha intimními momenty. Vznikal tři roky a je mnohem víc než jen klasickým observačním dokumentem se spoustou archivních záběrů.
Jak váš nový film rezonoval v Česku, na nedávno proběhlém festivalu v Jihlavě?
Hodně, lidé se o filmu bavili ještě mnoho hodin po projekci: někdo si myslel, že jsem se ptala blbě, někdo naopak že dobře. Právě v Jihlavě mě napadlo, že v dnešní hodně negativní době, kdy se na sociálních sítích lační po krvi znepřátelené strany, je dokument o špičkovém evropském diplomatovi snad docela přínosný. Tedy doufám. Je to člověk, který sice neuspěl ve své misi, ale minimálně to zkusil a přiměl Iráčany, aby byli otevření k inspekci a aby OSN invazi neposvětila – americkou invazi do Iráku minimálně o rok oddálil.
Stačí to ale? K invazi stejně dojde, a on vám ve filmu opakuje „dělal jsem prostě svoji práci…“.
Pohled na Hanse se u mě během natáčení změnil. Stále si sice myslím, že východisko „dělat jenom svoji práci“ může vést ke zlu. I jeho pohodlná pozice neutrálního úředníka z OSN mě pořád nesmírně provokuje, ale leccos jsem o mezinárodní politice pochopila. Vyrůstala jsem v době, kdy v médiích byli whistlebloweři, Assange nebo Snowden, lidé, kteří se nebáli vystoupit z nějaké organizace, říct, co je v ní špatně a být za to perzekvovaní. Pořád jsem se snažila zjistit, zda Hans nebyl v něčem zbabělý, nebo bezpáteřní, zda si jenom neskryl záda, zda neměl mluvit důrazněji. Ale není tomu tak.
Co byste na jeho místě dělala vy?
Ze začátku jsem si představovala, že kdyby to bylo na mě, asi bych si v OSN stoupla na stůl a začala tam křičet – jenže právě proto by mě do podobné pozice nikdo nikdy nezvolil. Zatímco Hans byl schopen vyjednávat s Bushem mladším i s Husseinem, s Kaddáfím i s Blairem, k té válce by bez něj asi došlo mnohem dřív. Vyrostla jsem z aktivistky až do smířenějšímu, klidnějšímu přístupu. Dobří vyjednávači dokážou zmrazit konflikty na x desítek let, zamezí eskalaci násilí.
Co říká veterán světové diplomacie Hans Blix na současnou válku mezi Izraelem a Palestinou?
V pondělí 13. listopadu budeme mít projekci našeho filmu ve Velkém sále Světozoru, tam se Hans hned po skončení připojí na ZOOM, můžete se ho zeptat. My jsme o tom bohužel ještě neměli možnost detailně mluvit, ale vím, že veškeré dění sleduje: denně čte dvanáctery noviny, neustále se dívá na zprávy, nestíhá číst ani beletrii. Myslím ale, že to neprožívá tak emocionálně jako my ostatní: žije téměř sto let, zažil hodně krizí a konfliktů, na současnou situaci se dívá z širšího kontextu než většina z nás. I když samozřejmě eskalaci násilí v posledních letech bere jako naše lidské selhání.
Jak vlastně 26letou Švédsku s českými kořeny napadne točit dokument o důchodci a o událostech před dvaceti lety?
Můj nápad začal trochu abstraktně: dlouhodobě mě fascinovala švédská neutralita, i z morálního hlediska. Když člověk přihlíží zlu, nepodílí se na něm? Když vyjednává se zločinci, nejde jim na ruku? Zajímala mě i švédská historie diplomacie, limity neutrality. V diplomacii jednáte s grázly: to je snadno eticky zpochybnitelné. Zavolala jsem tedy Hansovi, on mě hned pozval k sobě na čaj, povídali jsme si, domluvili se na spolupráci.
Chtěl po vás ale ve filmu změny, musela jste vyjednávat s vyjednávačem?
Vyjednávací proces probíhal často už při natáčení: nechal nás sice natáčet, když se jde koupat, na rotopedu, nevadily mu tyhle fyzicky potencionálně degradující momenty, ale určité věci si hlídal. Ale k celkovému vyznění filmu měl samozřejmě několik výhrad, většinou chronologických nebo faktografických, měl výhrady k umístnění nějakých scén, o tom jsme vedli velké diskuse, někdy ustoupil on, někdy jsme se domluvili na kompromisu. Nic jsme ale na jeho žádost z filmu nevystřihli.
Ve filmu je scéna, kdy se jej pořád ptáte, proč neříkal světu důrazněji, že v Iráku jaderné zbraně nejsou: opakujete to tolikrát, až se Hans Blix naštve, ztratí svoji vyrovnanou tvář dobráckého dědečka a vlastně vás pro ten den vyhodí z bytu, že už nemá čas. Dotkla jste se nějakého jeho citlivého místa, možná výčitek svědomí?
Tahle scéna hodně rozděluje i publikum: jsou lidi o generací starší než já, kteří ten konflikt sledovali v televizi, orientují se v něm a irituje je, jak jsem hloupá, ptám se pořád dokola, že on s tím přece nemohl nic udělat. Ale lidé z generace těch, kteří válku v Iráku nezažili, říkají: „Já jsem tak rád, že jsi se zeptala, že jsi ho konfrontovala!“ Ta scéna je dost důležitá a můžu se přiznat, že jsem se v ní trošku schválně nastylizovala do role iritující vnučky, protože se mi líbilo, že občas zareaguje jinak, než byl zvyklý. Mé hloupé otázky nám pomohly poodkrýt část jeho osobnosti, kterou normálně nedává najevo.
Co by asi řekl na nápad české ministryně Jany Černochové vystoupit z OSN?
Asi by řekl, že je to hloupé, a já bych s ním souhlasila – tyhle světové organizace možná nejsou tak palčivě potřebné v době míru, ale když se neshodneme, jsou zásadní. Protože teprve pak přichází na řadu diplomacie. Proto Hans Blix nesouhlasí například s vyhošťováním velvyslanců: je pevně přesvědčen, že jsou ve zranitelné době třeba víc než kdy jindy – aby se udržela verbální komunikace. Protože kde končí verbální komunikace, přicházejí za řadu pěsti.
Na konci vašeho dokumentu Hans Blix říká, že ještě větší strach než z jaderné hrozby má z klimatických změn, obává se pomalé sebevraždy lidstva kvůli globálnímu oteplování. Překvapilo vás to?
V tomhle si Hanse hodně vážím, protože o s námi sdílí to, v čem se naše generace cítí nepochopená, zesměšňovaná. Takhle progresivní názory – co se týče lidských práv nebo ekologie, jsem u starších lidí s výjimkou Hanse snad nikdy nezažila. Což mi dává naději a klid, že vím, že boj za životní prostředí není výmysl mladých lidí, když je tady někdo, kdo už od sedmdesátých let minulého století říká, že globální oteplování je reálná hrozba. Myslím, že politických hrozeb zažil už hodně, od kubánské krize před celou studenou válku a tak dále, ale ví, že klimatická krize je ve své komplexnosti naším největším ohrožením, pokud jí nezačneme aktivně řešit.
Hans Blix se podílel i na řešení složité bezpečnostní situace po výbuchu v Černobylu v dubnu 1986. Je to jeho největší profesní úspěch?
Záběry, jak vystupuje z vrtulníku a má tu papírovou čepičku a člověk si říká, jak ho to ochrání před radiací, která tam všude je, jsou určitě silné a jeho role tam byla zásadní. A taky fakt, že se zasadil o Deklaraci OSN pro životní prostředí v roce 1972. Tehdy, na konferenci ve Stockholmu, se sešly Spojené státy, Čína i Rusko a po dlouhých jednáních se jim podařilo sestavit vodítko udržitelného rozvoje světa, sestávající z pilířů jako dodržování lidských práv a ochranu přírodních zdrojů Ale bohužel není to úplně sexy, víc frajerské bylo jet do Černobylu: tehdy Hans vnímal jako velký diplomatický úspěch, že se mu podařilo přimět Sověty, aby přestali mlžit a přijeli do Vídně situaci vysvětlit. Protože původně se myslelo, že došlo k výbuchu ve Švédsku, neboť tamní měřiče hlásily vysokou radiaci – ale to byly právě zvýšené hodnoty kvůli Černobylu, o kterém se ale ze začátku mlčelo.
Bylo těžké sehnat finance na dokument, který se netýká bezprostředně České republiky?
S producenty jsem ten problém vůbec neměla, byla to skvělá spolupráce. Radovan Síbrt z Pink Productions vnímal to téma trochu jinak a vlastně velmi osobně, přinášel tam pohled čtyřicátníka, který tehdy chodil na protiválečné demonstrace a sledoval to detailně v televizi. V Pink mají skvělou zkušenost s mezinárodními koprodukcemi a jsou natolik kosmopolitní, že Blix not Bombs automaticky vnímají jako naše evropské téma. Větší problém byl s Českou televizí, nevím, co k tomu víc říct, tam jsme nepochodili. Ale dostali jsme podporu Českého i Švédského fondu kinematografie, finance od německé televize, distribuci ve francouzských kinech. Jsem moc ráda, že s tím filmem mohu cestovat, reakce diváků jsou pro mě strašně zajímavé.
