Zdeněk Pohlreich (65) je nepřehlédnutelnou postavou české gastroscény. Některé jeho výroky, které zazněly v roli přísného „šéfa“, jsou nezapomenutelné, mnoho lidí jeho styl vyjadřování na druhou stranu těžko akceptuje. V prvním březnovém týdnu měl na TV Nova premiéru nový pořad Pohlreichův souboj restaurací, který ho představuje v jiném světle.
V televizi běží další váš pořad. Jaké z něj máte pocity?
Teď jsme trošku v napětí a očekávání. Nikdo neví, jak ho lidi přijmou a kolik jich na něj bude koukat. Což je samozřejmě pro televizi, speciálně v hlavním vysílacím čase, klíčová věc. Určitě se někomu líbit bude, jinému ne, ale doufáme, že těch prvních bude víc. V uplynulých měsících mi natáčení trochu rozházelo diář a vykolejilo mě z každodenní rutiny. Ale nechci si stěžovat – prostě filmování je věc, která vyžaduje režim. A určitě nejde tak snadno, jak to pak vypadá na obrazovce.
Koncept, kdy spolu v televizi soupeří dvanáct restaurací a vyhraje jen jedna, vychází z britské předlohy slavného šéfkuchaře Gordona Ramsayho. Jak jste se v roli cítil vy? Je něco, co byste na koncepci změnil?
Pár svých úprav jsme udělali… Přece jenom něco jiného funguje v britské televizi, něco jiného v Česku. Mě na tom hodně baví, že v pořadu nemluvíme o tom, co je blbý, ale naopak: co je dobrý a co ještě lepší. Toho blbýho jsem si v minulosti užil až, až, proto je to určitě příjemná změna. Jde o pohled do gastronomického světa, který u nás zatím není úplně obvyklý.
Tahle role vám tedy proti přísnému šéfovi sedí líp?
Nevím, jestli líp, ale cítím se v ní dobře, také zážitek je příjemnější. Moje dosavadní televizní role byla dost konfrontační a tvrdá. Tahle je úplně jiná. Na druhou stranu s sebou nese i jednu nepříjemnou věc: rozhodnutí, kdo vypadne a kdo postupuje, je na mně. Takže trochu role soudce, který má určit, kdo je nejlepší.
V poslední době hodně mluvíte o tom, že jste příjemně překvapen současným stavem české gastronomie. Buďte konkrétnější.
Upřímně, my si ani moc neuvědomujeme, jak dobrá situace u nás v současné době panuje. Jaké jsou možnosti jít někam, kde to za něco stojí. Zkrátka obrovská změna. Česká gastronomie za posledních několik let udělala dramatický krok dopředu, a nebýt prokletého covidu, respektive nesmyslné hysterie, kterou se okolo něj povedlo rozpoutat, všechno mohlo fungovat ještě o trošku líp. Dorostla nová generace jak zákazníků, tak kuchařů nebo šéfkuchařů, restauratérů a suma sumárum mám pocit, že se všechno o dost zlepšilo. Samozřejmě česká gastronomie teď čelí nepříznivému vývoji obecně – inflace je gigantická, energie drahé, ceny surovin vystřelené do vesmíru… Myslím, že to „zabije“ restaurace, které pracovaly tradičním způsobem, tedy soustředily se primárně na cenu. Pokud někdo nebyl schopen vytvořit si nějakou rezervu, což asi bylo hodně těžké, bude to mít složité, koneckonců žádná rezerva není nevyčerpatelná.
Když jste na sklonku minulého roku dostal nabídku na nový pořad, měl jste za sebou několikaletou spolupráci v jiné televizi. Rozhodoval jste se těžko?
Bylo to vcelku jednoduché – nabídka přišla jenom od Novy. Koneckonců: dívám se na to tak, že jsou herci, kteří hrají ve všech televizích, a nikomu to není divné. Takže žádné drama. Moje vztahy s televizemi byly vždycky korektní a kvalitní, vždycky mi vyšly vstříc a já jim taky. Takže myslím, že si jeden na druhého rozhodně stěžovat nemůžeme.
Jak se vám pracovalo s úplně novým týmem?
Spolupráce byla naprosto skvělá. Část lidí jsem navíc znal už z minulosti. V předchozích formátech jsme byli zvyklí pracovat takovým „alpským“ stylem, jezdili jsme natáčet v šesti sedmi lidech. A najednou je štáb třikrát větší, ale zároveň všichni vědí, co mají dělat, a celá organizace funguje.
Ve své biografické knizeŠéfříkáte, že půlka lidí vás má ráda a půlka nesnáší. A dodáváte, že je vám to milejší, než kdyby na vás „srali“. Proč ležíte tolika lidem v žaludku?
Někomu může vadit můj způsob vyjadřování, někomu třeba moje názory. Určitě je v tom i kus závisti; část lidí mě prostě vnímá jako někoho, kdo se má dobře. Asi jsem taky hromadě lidí nějakým způsobem rozmetal představy o tom, že budou nadosmrti jíst v restauracích levné jídlo s oblohou. Tuhle mi nějaký pán napsal, že za to, že jídlo už nestojí stovku, ale daleko víc, můžu já. Takže jednoduše řečeno – když lidem stojí za to, vás nenávidět, nejste úplně bezvýznamný člověk.
Jste spoluvlastníkem tří úspěšných restaurací, máte nový televizní pořad, založil jste vlastní vydavatelství. Vaše cesta ale nebyla úplně růžová: emigrace těsně před rokem 1989, nové začátky v Austrálii, pak návrat do Česka, zaměstnání v korporátu, vlastní podnikání, v něm různé krachy… Kdybyste měl možnost svému mladšímu já poradit, co by mělo udělat jinak, co by to bylo?
Kdybych mohl udělat zpětně něco jinak, asi bych odjel z Československa dřív. Mně už v té době bylo relativně dost let, přes třicet. Kdybych práskl do bot ve chvíli, kdy jsem o tom začal přemýšlet vážně, tedy asi v roce 1985, bylo by to všechno zřejmě jednodušší. Protože „stromek se má ohýbat, dokud je mladý“. No a můj návrat byl takový kostrbatý, začínal jsem znovu od nuly. Obdivuju lidi, kteří se dokážou po pádu nějakým způsobem zvednout a jít dál – třeba takový Donald Trump. Ten byl na dně několikrát, ale stejně se z toho vždycky nějak vysekal. Když se stane, že spadnete, nesmíte zůstat ležet, ale vstát a prát se s životem dál. Zároveň si myslím, že je strašně důležité mít štěstí. Protože jakmile nemáte kliku, všechno, o čem mluvím, je zbytečné.
Do vlasti jste se vracel na počátku devadesátých let. Proč?
Důvodů bylo víc. Kdo nikdy v cizině nežil, asi úplně nepochopí. Vím, že je to totální klišé – ale doma je doma. Že třeba můžete od rána mluvit rodným jazykem, není úplně zanedbatelná věc. Obecně je pro lidi hrozně náročné, než zvládnou cizí jazyk. A i když ho pak nějak ovládnou, je to těžké: prostě z Čecha Američana nebo Australana neuděláš. Já měl i štěstí, že v době mého návratu sem přijela hromada zahraničních firem a hotelů, které potřebovaly lidi. Já měl zkušenost i jazykovou vybavenost, tak mi to v kariéře určitě hodně pomohlo.
Máte dost specifické vyjadřování. Mluvíte přirozeně, jadrně, takříkajíc jak vám zobák narost’. Měl jste k tomu už nějaké sklony v minulosti?
Asi bych měl zavzpomínat na dětství… Několikrát jsem zaslechl poznámku, že bych byl dobrý herec. A byl jsem „takovej hravej“. Určitě jsem v sobě měl i kus exhibicionismu. Byl jsem něco jako třídní „komentátor“ a pár poznámek kvůli tomu domů přinesl. Slovní zásobu jsem si, myslím, vytvořil díky čtení knížek – do svých 25 let jsem bydlel v domě, kde v přízemí stála knihovna, u níž jsem trávil hodně času. Knížky byly v dobách mého dětství vlastně jediná zábava. Odnesl jsem si tedy do života dvě věci. Za prvé onu slovní zásobu a za druhé, že nikdy v životě nenapíšu pravopisnou chybu. Což je někdy šílený, protože opravuju všechny kolem sebe, kdo to třeba tak nemají.
Zrovna nedávno jsem se bavila s jedním profesorem literatury. Vyslovil názor, že hodně problémů dnešních mladých lidí by se dalo aspoň zčásti eliminovat četbou krásné literatury. Protože tam je spoustu hrdinů, kteří prožívají trable, a to, že se s hrdinou při četbě ztotožním a jejich příběh prožiju, by mi mohlo „homeopaticky“ pomoct…
Oni ti mladí dneska mají ten servis dokonalej. A asi je to ke škodě věci – to ale v tuhle chvíli nikdo neví. Nebo spíš nechce vědět. Já, jako takový zapšklý stařec, si myslím, že to je blbě. Jen oni si to teďka neuvědomují a jejich rodiče s nimi. Až si to uvědomí, už možná bude celej svět tak zblblej, že to bude norma. Jasně, v mém dětství byly našimi hrdiny hlavně postavy z knih. A je jedno, jestli to byl Hrabě Monte Cristo, Rychlé šípy, nebo Hoši od Bobří řeky. Myslím, že byla líp určená definice dobra a zla, určitě byla přesnější. Dneska je to nějak napůl jedno a naše společnost morálně a společensky upadá. To neříkám kvůli tomu, že bych to chtěl nějak soudit; jednoduše to považuju za nezpochybnitelný fakt. A u dětí za to můžeme samozřejmě i my jako rodiče. Radši bychom se vymluvili na ně, že ony jsou špatné, ale neseme taky svůj díl viny.
Jste přímý člověk a vypadá to, že věci a názory máte srovnané. Existuje ale něco, čím si udržujete dobrou psychickou kondici?
Jsem spokojený. A myslím, že fyzická a psychická kondice jsou spojené nádoby, takže se snažím aspoň dvakrát třikrát týdně cvičit, vyplavit endorfiny. Samozřejmě čím dál víc mě to bolí, ale jdu. A protože bydlím za Prahou, jednou denně jdu na tříkilometrovou procházku se psy – v lese nebo na louce je přece jenom trošičku líp, než když jste zavřenej doma. No a taky mám nějakou záklopku, že když se přemnoží věci, které mi vadí, dokážu je od sebe odstřihnout…
Jste odborník na jídlo. Čím dál víc se do popředí dostává, že to, co jíme, ovlivňuje náš momentální stav i dlouhodobější zdraví. Jak vypadá váš jídelníček?
Doma často vařím a snažím se jíst to nejlepší, co si můžu dovolit. Už dávno nepotřebuju mít všeho hromadu. Takže jím věci, o nichž vím, že jsou přiměřeně dobrého původu a mají nějakou kvalitu. Mám samozřejmě výhodu, že jsem celý život obklopen relativně slušným jídlem. Vyhýbám se věcem obecně považovaným za nezdravé, ale spíš se jedná o množství a frekvenci. A taky prakticky nejím prefabrikované potraviny, v zásadě z 85 až 90 procent konzumuju čerstvé. Bohužel v současné situaci, kdy se enormně zvyšují ceny potravin, na to doplatí ti, kdo budou konzumovat ty nejlevnější, což se dřív nebo později nevyhnutelně projeví na jejich zdraví.
Máte ještě nějaký sen nebo něco, čeho byste chtěl dosáhnout?
Líbí se mi jedno oblíbené staré čínské přísloví, které říká: „Člověk je šťasten ve chvíli, kdy zjistí, kdy má dost.“ Takže se cítím relativně v pohodě, jenom se snažím nekazit si náladu věcmi, se kterými nic neudělám.
