Darina Křivánková: Skromné vaření dnes není žádná z nouze ctnost, ale trend. Kdo ho umí, je frajer!

Před deseti lety jsi sekla s psaním o filmu a začala se živit jako gastronomická novinářka s občasnými výlety k přípravě cateringů na klíč. Rozhodla ses tehdy správně?

Jsem přesvědčená o tom, že ano. Znám spoustu osudů, kdy člověk dělal za jedním ponkem v jedné továrně celý život, pak odešel do důchodu a za týden umřel. Mně přijde život příliš krátký na to, abych ho prožila za jedním ponkem v jedné redakci, u jediné profese. Zůstala jsem novinářkou, ale moje práce se z gruntu změnila. Nejprve jsem o jídle začala psát – bavilo mě to a v té době se v české gastronomii začaly dít věci mnohem zajímavější, než jaké se děly v kinematografii, kterou jsem studovala a pak se jí léta profesně věnovala. Ohromně mě bavilo vzdělávat se v gastronomii, objevovat sobě i čtenářům nové věci, mapovat ten prostor. Gastronomické novinařině velmi chyběl fundovaný přístup a práce se zdroji; byla vnímána jako obor, který může dělat každý, vždyť skoro každý vaří. Ještě větší pracovní kotrmelec pak přišel, když jsem začala dělat šéfredaktorku časopisu o jídle. Díky téhle škole mám dnes pocit, že dokážu zprodukovat a uřídit cokoli.

Sama jsi dělala produkci, back office, food styling, tedy vařila jsi fotografovaná jídla…

To byla taková moje specialita. V redakcích si šéfredaktor často musí vystačit s minimalistickým týmem, práce ale neubývá; naopak čím dál méně lidí musí dělat čím dál víc práce. Je proto výhodou, když umíte všechno, když jste takový univerzál. Na všechny ty ženy – protože u nás dělají šéfredaktorky lifestylových časopisů podstatně častěji ženy – je čím dál větší tlak. Já tomu říkám systém tažných krav. Tyhle holky toho strašně hodně zvládnou a obvykle nemají záklopku, aby si duply: „Tak tohle ne, tolik toho prostě dělat nebudu!“ Mají nějaký – často velmi malý – rozpočet, za který musejí vyrobit produkt. Je vlastně na nich, kde ušetří a jak k výsledku dojdou, jestli někoho ukecají, aby pro ně něco udělal za málo peněz, nebo to dokážou samy. Já zjistila, že to radši udělám sama, než abych se někoho doprošovala a podhodnocovala ho. Takže jsem se za­učila a později zdokonalila ve food stylingu a dalších pěkných činnostech, za což jsem dnes vděčná, protože umím uvařit prakticky jakékoli jídlo tak, aby pěkně vypadalo na fotce. A pochopitelně skvěle chutnalo.

Od roku 2011 jste s tehdejším manželem, autorem několika knih a turistických bedekrů Rostislavem Křivánkem, pořádali u vás na kmetiněveské faře servírované večeře v rámci bytové restaurace. Pomohla jsi tím nastartovat nový trend.