Štvanice slaví. Na pražský ostrov vrátil světový tenis. Budou u toho i legendy Mandlíková se Sukovou
Sobotní téměř šestitisícová návštěva semifinálové soboty na elegantním národním tenisovém stadionu na Štvanici byla jasným důkazem toho, jak velkou újmou bylo, že se tam za minulého vedení svazu velký tenis nehrál.
Trvalo dlouhých šestnáct let, než se na Štvanici vrátil ženský turnaj WTA. A vůbec nevadí, že finále dvouhry se odehraje bez účasti českých hráček. Do finále Livesport Prague Open 2026 se probojovaly Ukrajinka Daria Snigurová a vycházející rakouská hvězda, osmnáctiletá Lilli Taggerová. Praha viděla velká utkání, i když v semifinále padly naše Tereza Valentová a Barbora Krejčíková. V pátek areál aplaudoval aktuální wimbledonské vítězce Lindě Noskové. V turnajovém pavouku hlavní soutěže dvouhry bylo 11 Češek, v první padesátce světového žebříčku WTA je jich neuvěřitelných sedm.
Hned po finálovém utkání se chystá velká sláva, připomínka legendárního finále Poháru federace z roku 1986, kterého se zúčastní celý dobový československý tým: Hana Mandlíková, Helena Suková, Regina Maršíková a Andrea Holíková. V tehdy čerstvě otevřeném areálu podle návrhu architektů Josefa Kalese a Jany Novotné se střetly reprezentace domácího Československa a svým způsobem také domácích Spojených států, za něž nastoupila pražská rodačka Martina Navrátilová, která se při té příležitosti do rodné země vrátila vůbec poprvé od své emigrace do USA v roce 1975. Při této příležitosti si můžete připomenout rozhovor s jednou z účastnic památného finále, vítězkou čtyř grandslamových titulů ve dvouhře Hanou Mandlíkovou. Právě ona tehdy na Štvanici padla s Martinou Navrátilovou 5:7, 1:6.
Koncem sedmdesátých let jste se přestěhovala z Prahy do Nizozemska. Proč?
Protože táta mi za trenérku vybral Betty Stöveovou, jedinou Holanďanku, která se kdy dostala do finále Wimbledonu. Z jeho strany šlo o neuvěřitelný tah. Dnes už je jiná doba, mladí jsou úplně jinde, ale my oba jsme tehdy věděli, že pokud chci být úspěšná, nesmím mít českého trenéra. Táta pro mě byl vždycky bůh a dodnes je, i když mu je 86 let a hodně zapomíná. Tím, že rozuměl mému růstu, nejen tenisovému, ale i životnímu, zkušenostnímu, se mnou zůstal napojený i v pozdějších letech. To se mnoha rodičům nepodaří. Možná to souviselo s tím, že jako sportovec hodně cestoval, měl rozhled, což tady tehdy nebylo úplně běžné. Mimochodem, ve stejné době si i Ivan Lendl (držitel osmi grandslamových titulů ve dvouhře, který také žije na Floridě; poznámka autora) uvědomil, že je na čase z komunistického Československa odejít. Proto táta navrhl, že musím mít trenéra ze Západu. Pár jsme jich obešli, nakonec nám z toho vyšla Betty, která už končila s aktivní kariérou. V Paříži na Roland Garros v roce 1979, kam jsem přijela jako historicky první mistryně světa juniorek, táta povídá: zavolej Betty, protože ta uměla německy a mohli se spolu domluvit. Dopadlo to a já si během pár měsíců ve stejném baráku, co bydlela ona, koupila apartment.
To tehdy nebyla běžná praxe. Jak probíhala taková dohoda s komunistickým režimem?
Vždycky se mě všichni ptali, jak je možné, že jsem jako první tenistka mohla jít oficiálně ven. A je pravda, že kdyby Martina Navrátilová neemigrovala o čtyři roky předtím, asi bych to měla těžší. I když mně bylo stejně jedno, jestli pustěj, nebo nepustěj. Kdyby nepustili, zůstala bych venku.
A brali si od vás až 70 procent z výher, jak bylo tehdy zvykem?
Právě že ne, Ivan i já jsme s nimi měli jinou dohodu.
Jak se taková dohoda dělala? Šli jste do budovy YMCA v ulici Na poříčí, kde tehdy sídlil Československý svaz tělesné výchovy?
Myslím, že s mou trenérkou a s tátou jsme opravdu šli na „čéestévé“ za Himlem (dlouholetý předseda Československého svazu tělesné výchovy Antonín Himl; poznámka autora). Meeting začínal asi v deset ráno, on hned vytáhl slivovici. Zděšená Betty mi povídá: „Takhle brzy?! Hrozný!“ Na druhou stranu, on nebyl úplná svině. Byl komunista, ale měl rád sport, když mohl pomoci, pomohl. Já mu tehdy řekla: pane předsedo nebo jak jsem ho oslovovala: „Já vám nemůžu dávat tolik, to není fér!“ A tak jsme se domluvili…
Jak na tuhle zkušenost Betty Stöveová koukala?
Ona to neřešila, viděla talent. Měla to podobně jako táta. Když jsem byla malá, byl táta v podstatě jediný, kdo mi rozuměl. Já byla velkej blázen, ale on vždycky našel cestu, jak se mnou jednat. Do ničeho mě nenutil. Věděl, že bych mohla dělat téměř každý sport, ale zároveň, že jsem byla moc citlivá a že kdyby na mě moc tlačil, dopadne to blbě.
Proto netrénujete svou dceru?
Asi ano. Syna i ji jsem trénovala odmalinka, jezdila jsem s ní na první turnaje a pomáhala jí tam, kde je, ale teď už má svého trenéra. Že to dál nemůže fungovat, mi došlo, když jsem jí říkala: „Elinko, já se s tebou nebudu hádat, přít, protože nechci ztratit to, co spolu máme jako máma a dcera.“ A našla jsem jí trenéra, kterému věřím. Funguje to. Myslím, že podobně jako s mým tátou. Že i kdyby rozuměl tenisu, stejně by mi našel trenérku a věděl, že ji poslechnu. Dělám to podobně – jdu za trenérem a řeknu: „Hele, já si myslím, že tohle byste měli nebo neměli trénovat.“ Ale řeknu to trenérovi a on to pak s Elinkou udělá.
Dostáváme se k podstatnému a často diskutovanému fenoménu, kdy se vztah rodičů a jejich dětí – úspěšných sportovců – stane kontraproduktivním.
Typickým příkladem je Martina Hingisová, která skončila v jedenadvaceti letech. Samozřejmě že její máma Melanie to s ní myslela dobře. Ale snažila se přes ni dokázat něco, co nedokázala sama. Já proti Melanii hrála – zabejčená holka z Valašska, která všechno oběhala, ale tenis na prd. Tohle poznám už z výrazu obličejů rodičů. Na turnajích vidíte to napětí, tu nervozitu. Vezměte si dnes české talentované tenistky sestry Fruhvirtovy. Jejich otec s matkou kolem nich lítají odmalinka, vidím to na Spartě, kde se pravidelně stavuji, když jsem v Čechách. To je neuvěřitelné. Až se divím, že to děti dávaj’. Ale, asi jak jsou takhle odmala vychovávané, tak si na to zvyknou. Nic jiného než dril neznají. Čímž neříkám, že rodiče to s nimi nemyslí dobře.
Jsou takové děti produktem svých rodičů?
To jste řekl vy. Ale co pak, až holky skončí. Třeba budou úspěšné, vydělají si peníze, ale jak budou fungovat jako lidé? Budou připravené na normální život, když vyrůstají v rodině, kde jsou každý den do něčeho nucené? Nevím. Já, protože jsem měla příklad od táty, že není správné nikoho do ničeho nutit, vím, že naučit se milovat sport – hokej, fotbal nebo tenis – musí přijít od vás. To vám nikdo nepředá. Rodič vám může ukázat cestu. Teď se plácám po ramenou, že to je přesně to, co já dětem dala. Že jsem je do ničeho nenutila, že když byly malý, nechala jsem je hrát, jak dlouho chtěly. Důležité je znát své děti. V případě Elinky jsem vždycky věděla, že musí hrát obouručný bekhend, protože mi bylo jasné, že bude stejné postavy, jako jsem bývala já: štíhlá a rychlá. Že kdyby hrála bekhend jednoruč, soupeřky by ji přetlačily. Že dostat se nahoru bude možná trvat o něco déle, než nabude a zesílí. Takže její cesta je mnohem delší než u Brendy a Lindy Fruhvirtových nebo u Lindy Noskové, to jsou už v podstatě ženy. Elina teď konečně v jedenadvaceti dospěla. Každé dítě je jiné, každá cesta je jiná. Což je pro rodiče, kteří špičkový sport nikdy nedělali, strašně těžké vypozorovat.
Vaše dcera se teď pohybuje kolem 130. místa žebříčku WTA…
Prostě to nesmíte přehánět. Elinka ještě vloni hrála 25 tisícovky (turnaje pro hráčky, které jsou zpravidla níže než na 300. místě světového žebříčku; poznámka autora) a konečně je začala vyhrávat, všechno je to o postupu. Když se dostane do stovky, bude potřebovat tam nejdříve chvilku pobýt, uvelebit se, aby si zvykla na to, jak hraje jiný druh holek. V téhle době je tenis podstatně kompetitivnější, za mě jsem mohla hrát do osmičky (čtvrtfinále) vlastně v pohodě. Dnes to holky uměj’ už od prvního kola. Když mi říká: „Mami, ty jsi už v osmnácti vyhrála grandslam,“ odpovídám: „Eli, musíš na to koukat realisticky, ano, vyhrávala jsem, ale já měla velké zápasy nejdřív až od osmifinále!“ Vždycky jsem jí já, máma, co to dokázala, opakovala: „It will make you, or it will break you.“ Rozumíte tomu? Buď tě to udělá, nebo tě to zlomí.
Když jste – na konci sedmdesátých let minulého století – začala bydlet v tom Nizozemsku, vnímala jste, co se dělo tady?
Nevnímala, já si vždycky ve svém životě dělala, co jsem potřebovala pro svůj tenis. A vůbec mě nezajímalo, co se v komunistickém Československu děje, pokud mi tedy táta nevyprávěl, jak za ním chodili estébáci a říkali, jak si můžu dovolit se chovat jako „ta“ ze Západu.
Co vy a kontakty s StB?
Pamatuju si, že jednou, v roce 1986, to jsem se už vdala za Jana Sedláka, u nás doma v Radějovicích najednou někdo zazvoní a on to fízl. Říkám: „Tati, já se s nima nebudu bavit, nezlob se na mě.“ Táta: „Hanko, prosím tě, celá rodina tady žije. Musíš si ho vyslechnout.“ Přišel a spustil: „Paní Mandlíková, já chápu, že hrajete tenis, ale můžete mi vysvětlit, proč říkáte, že si koupíte barák ve Švýcarsku, že je tam hezky?“ Já na to: „Proč bych to neříkala?“ Prostě výslech. Ale nebyl zlej, spíš vlejzavej. Asi musel bejt slušnej. Takže jsem ho vyslechla, protože jsem věděla, že rodiče by v životě neodešli, ale jinak mi to proteklo ušima.
Proč jste se přestěhovala do Belgie?
Můj agent najednou zjistil, že v Holandsku trávím moc času a že tam budu muset platit daně. A protože tam mají „wealth tax“, že by mě mohli zdanit zpětně, i za to, co jsem vyhrála už předtím. Tak si Hanička řekla: Šup do Belgie! U Antverp jsem si koupila krásný barák se zahradou – nejhezčí, co jsem kdy měla.
Třikrát za sebou – mezi lety 1983 až 1985 – jste vyhrála Pohár federace za ČSSR, byl to podobný pocit jako vyhrát dvouhru na grandslamovém turnaji?
Vůbec. Samozřejmě že jsem Pohár federace chtěla vyhrát, byl to super úspěch za Československo, ale s velkými turnaji se to nedalo srovnat. Já to vždycky brala tak, že jak celý rok hrajeme každá sama za sebe, bude příležitost být s holkama jednou za rok na 14 dní v týmu. To jsem si hodně užívala, až na rok 1986. (Tehdy se na zrekonstruované Štvanici hrál Pohár federace, v němž ve finále ČSSR podlehla 0:3 USA, za něž nastoupila Martina Navrátilová, jež se tehdy poprvé po přibližně jedenácti letech vrátila z emigrace do vlasti, už s občanstvím Spojených států; poznámka autora.)
Tušily jste dopředu, že publikum místo domácí reprezentaci bude fandit kvůli Navrátilové Spojeným státům?
Mě to strašně zaskočilo, z reakcí publika jsem byla šíleně zklamaná. Proto jsem se chovala, jak jsem se chovala, strašně mě to bolelo a taky naštvalo, i když jsem věděla, čím a jak si Martina Navrátilová prošla. A jasně že mi následně došlo, co se dělo, ale když proti ní stojíte na kurtu, v tom zápalu hry na to nemyslíte. Bylo to dost kruté.
S Navrátilovou jste tehdy prohrála 5:7, 1:6 a za rozhodnutého stavu 2:0 pro USA jste odmítly nastoupit do čtyřhry. Kdo vás nakonec přemluvil, ať hrajete?
Jak skončil ten singl, šla jsem naštvaná do šatny a říkám nehrajícímu kapitánu Jirkovi Medonosovi: „Jirko, já po tom, co ty lidi předvedli, hrát nebudu, sorry! Ať hraje Andrea Holíková s Reginou Maršíkovou.“ Tehdy mě poprvé překvapila Helena Suková, která se vždycky držela zpátky, protože její otec byl prezidentem Československého tenisového svazu. Přišla a taky rezolutně prohlásila, že hrát nebude. Kdo nás nakonec přemluvil, si už do detailu nepamatuju, asi tam byl premiér Štrougal: „Tak holky, to musíte vydržet, vyserte se na to a běžte.“ V tom deblu to bylo ještě horší! Rozhodčí jim pomáhal! A já se do něj pustila: „Sundej si tu čepičku, ty vole!“ Publikum do mě hrozně šlo. Takže, jak říkám, s odstupem to chápu, ale reakce lidí mě šíleně bolely. Vždyť já jsem v Praze už od osmnácti taky nežila, skoro stejně dlouho jako Martina!
Následující rok, 1987, jste podruhé vyhrála Australian Open, za další tři roky ukončila aktivní kariéru, hned ve třiceti letech se pustila do trénování. Proč?
Vždycky jsem chtěla trénovat. Věděla jsem, že tenis je jediné, co umím, a že všechno, co v životě dělám, dělám srdcem. Nemůžu být do ničeho nucená, co dělám, mě musí bavit. A tohle mě bavilo. S hraním jsem přestala, protože jsem cítila, že jsem vyhaslá, že už žádný grandslam nevyhraju.
Jak to člověk pozná?
Psychicky, že už nemáte ten drajv, ani v tréninku, ani v zápasech. Já jsem v podstatě po tátovi cholerik, ale když jsem hrála, nikdy jsem na sobě nedala nic znát, i když to ve mně vřelo. Naučila jsem se neukazovat emoce a také od chvíle, kdy mi to šlo, jsem hrála výborný tenis. Až koncem kariéry už jsem to ovládat nedokázala. Člověk byl nervově unavenej z toho věčného cestování, hraní a vypětí, už nebyl schopen to v sobě uhasit. Když jsem se neudržela „under control“, pustila jsem to. Teď už v těch šedesáti a po dětech se držím, ale před dětma jsem to tak měla i v osobním životě: držím, držím a pak mi strašně, ale strašně rupnou nervy.
Proč jste si jako svou svěřenkyni vybrala Janu Novotnou, která předtím nikdy nic velkého nevyhrála?
Pro mě to byla výzva. Jana neměla ten drajv a já si řekla, že to do ní narvu. Za komunismu jsem si vždycky myslela, že naše holky jsou dobrý v juniorce, pak tak trochu i mezi dospělými, jenže jim stačilo něco vyhrát a koupit si auto, ale neměly další motivaci se zlepšovat. Mně tohle nestačilo, já chtěla být vždycky první na světě, vyhrávat grandslamy. Jana byla typ klidné ženy, která i po tom, co se mnou začala pracovat, pořád ráda chodila na diskotéky, nevěděla, co je profesionalita. Asi to nezní moc pokorně, ale kdyby si mě Jana nenašla jako trenérku, v životě by nedokázala to, co dokázala. Její povaha nebyla nastavená na vyhrávání grandslamů.
Věřila jste, že vyhraje Wimbledon?
Hru na to měla, ale už dvakrát předtím prohrála ve finále, nejdřív se Steffi Grafovou a pak s Martinou Hingisovou. Já byla přesvědčená, že tráva byl jediný povrch, kde může vyhrát. Celou noc před tím finále v roce 1998 jsem nespala, protože jsem jí to tak strašně přála. Říkala jsem si, jestli to zbaští i proti Nathalie Tauziatové, v životě už nemůže vyhrát. Nemohla mít lehčího soupeře, najednou se jí to otevřelo, jako kdyby seshora pravili: „Jani, dáváme ti poslední šanci. Musíš si ji vzít!“
Wimbledon jste nikdy nevyhrála, dvakrát jste ale byla ve finále. Byly ty emoce, když Jana Novotná vyhrála, větší než při vašich vítězstvích na Australian Open, US Open nebo pařížském Roland Garros?
Nebyly. Nejvíc je, když vyhrajete sám! Poprvé v roce 1980 v Austrálii to bylo super, ale to jsem byla mladá a ještě jsem si to moc neuvědomovala. Pro mě bylo nejvíc emoční vyhrát US Open v roce 1985, v semifinále s Chris Evertovou a pak ve finále s Martinou Navrátilovou.
Brečela jste po vítězstvích?
Já u sportu nebrečím, ale když Jana Wimbledon vyhrála napotřetí, tak já, která to dvakrát nedokázala, jsem byla šťastná. Taky proto, že jsem jí dala to, co jsem měla v sobě. Chtít víc a víc, nejen žít v Česku, jako největší borkyně. Já chtěla žít venku, pak v Americe, chtěla jsem grandslamová vítězství… To jsem Janě předala a taky jsem byla vyždímaná jako citrón, když jsem skončila.
A odstěhovala jste se na Floridu?
Hned jak jsem si to mohla dovolit, někdy v osmnácti, jsem si pořídila dvoupokojový byt na Delray Beach vedle Boca Ratonu na Floridě, abych tam mohla trénovat jako „touring pro“ v Boca West Country Clubu. Od té doby to místo ke mně nějak přirostlo. Když jsem pak prodala barák v Belgii, rozhodla jsem se, že budu natrvalo žít na Floridě. Tam jsem se cítila nejvíc free.
Ve čtyřiceti jste si pořídila děti. Jak to změnilo Hanu Mandlíkovou?
Je měkčí. Když makáte a jste respektovaní, je jedno, zda hrajete tenis, jste doktor, nebo děláte novinařinu, máte pro svou práci „passion“, a proto se výsledek dá nějak ovlivnit. Dokážu to já, dokážete to vy. Ale děti, to neovlivníte. Když je nemůžete mít, nemáte je. O početí jsem se snažila několik let, až z toho byl velký stres, byla jsem tím posedlá, zároveň jsem se bála, abych už nebyla „off season“. Když se mi to nakonec podařilo, byla jsem úplně nejšťastnější! Děti jsou nejvíc, co jsem kdy v životě dokázala.
Dvojčata se vám narodila v roce 2001, jsou víc Američané, nebo Češi?
Elinka je víc Češka než Marek, který je typický Američan. Já jsem světoobčanka. Vůbec to neřeším, já řeším místa, kde jsem šťastná a kde mám kolem sebe lidi, který chci mít. Já potřebuju mít pocit volnosti, zkoušela jsem žít zpátky v Praze, je nádherná, ale velikostně je to na mě pořád malé město. Musela jsem se o tom přesvědčit na vlastní kůži. Když bylo dětem čtyři a půl roku, přijela jsem sem s nimi na šest měsíců a zkoušela tu žít, abych zjistila, jestli to jde, nebo ne. Až jsem pochopila, že tu zatím žít nemůžu. Že nechci přijít do obchodu, kde bude na můj dotaz nějaká prodavačka nepříjemně reagovat…
Jaká je dnes z pohledu z Floridy válka na Ukrajině?
Hrůzná, nenapadlo by mě, že by byl Putin schopný něco takového udělat. Prostě si musíme uvědomit, že Rusáci myslí úplně jinak, že to jsou zcela opačně kulturně (ne)vybavení lidé.
Na Wimbledonu zakázali hrát Rusům. Je to správně?
Říká se, že sport by s politikou neměl mít nic společného. Osobně si myslím, že u hráčů, kteří v Rusku stále žijí nebo se tam vracejí, je správně, že jim to zakázali. Protože to, co se tam děje, je špatně, co špatně, ta válka je nehorázná. Takže jsem toho názoru, že by se měli k situaci vyjádřit, a pak bych je nechala hrát pod neutrální vlajkou.
Vnímáte sport jako marketingový nástroj?
Za své kariéry jsem sport vždycky vnímala jako marketing. Rozhodně vím, že kdybych vyrostla jinde než ve východním bloku, vydělala – nemám na mysli prize money – jsem si minimálně o 10 miliónů dolarů víc, protože jsem vypadala dobře. Jenomže jsem vyrostla tady.
Obrovský tlak peněz mění sport, Davis Cup byl přesunut na jedno místo, mění se i golf, vznikla konkurenční série, přeplácená penězi ze Saúdské Arábie, a hráči, kteří se jí účastní, se neúčastní slavných golfových grandslamů. Co s tím?
Je super, že tam mají ty milióny a milióny peněz, ale kdybych byla na meetingu, kde by se mě ptali, zda to chci, nebo ne, řekla bych: „Ano, budu hrát, ale pod podmínkou, že ty největší turnaje světa, jako je British Open nebo US Open, se udrží pro soutěžení nejlepších.“ Neumím si představit, že by svět tenisu ztratil Wimbledon. Ti, co o tom rozhodují, by měli vědět, že pro tenis, golf nebo jiný sport by grandslamy měly být tím nejdůležitějším. Sportovci si potřebují vydělat, proto to většinou dělají. Já pro peníze ze začátku nehrála, to až později. Nikdy nezapomenu na jednu šílenou cestu po vyhraném Poháru federace 1984 v brazilském São Paulu. Letěla jsem na trase São Paulo–Buenos Aires, Buenos Aires–Miami, Miami–Los Angeles, Los Angeles–Honolulu a Honolulu–Sydney. Ráno jsem tam přistála a odpoledne a večer hrála exhibici. Proč jsem tam jela? Pro peníze! Profesionál si nestěžuje, že ho něco bolí.
