K služkám jsme se chovali jako k pololidem, říká novinářka Joanna Kuciel-Frydryszak

Co vás přivedlo k psaní o služkách?

Napsala jsem dvě biografie polských básníků a věnovala se meziválečnému období, kdy Polsko získalo nezávislost a zcela se změnila společensko-politická situa­ce v zemi. V té době byla služka nejčastějším zaměstnáním žen, ale vůbec se nevědělo, co skutečně obnášelo. V jedné ze zmíněných knih, v níž jsem se věnovala básnířce Kazimieře Iłłakowiczówně, jsem psala o její služce Graboše, která posílala své paní dopisy. Třeba jak se za ni modlí dvakrát denně. Z dopisů jsem zjistila, že mezi těmito dvěma ženami existoval velmi silný emoční vztah, a přitom jsme vůbec nevěděli, co všechno služka dělala, jakou roli v životě své paní měla. Historici se o její povolání nezajímali. A tak jsem si řekla, že když žádná kniha o služkách v Polsku neexistuje, napíšu ji já. Pokud se nepletu, žádnou taková knihu nemáte ani v Česku.

Ta oblast byla neprobádaná, ale při psaní jste vycházela z obrovského množství materiálů. Jak jste je dohledávala a jak dlouho vše trvalo?

Jsem novinářka, takže mi rešerše nejsou cizí a tyto byly zajímavé. Jednalo se takřka o pátrání – z jedné malé stopy postupně vznikal příběh, k němuž mi lidé, s nimiž jsem mluvila, neustále něco doplňovali. Ale bylo to dlouhé, podobná práce trvá roky, proto je náročné takovou knihu napsat. Nejdříve jsem zdroje hledala v digitalizovaném archívu předválečného tisku, kde byla celá řada zmínek o služkách. Důležitým zdrojem byly také památníky a deníky především středostavovských intelektuálů, spisovatelů. V téměř každém deníku se zmínka o služce objevila, byly nedílnou součástí domácností těchto lidí. Neměli pračky, neměli myčky, neměli vysavače, takže pokud chtěli žít na požadované úrovni a věnovat se svému zaměstnání, potřebovali služku.

Jako třeba rodina Witolda Gombrowicze, jednoho z nejslavnějších polských spisovatelů minulého století, který i v pozdním věku vzpomínal na služku Anielu z dob svého mládí.