V pandemii stát rozhazoval peníze jako z vrtulníku a ještě nespravedlivě, ale Babiš za všechno nemůže. Ani za první republiky stát své hospodaření a nakládání s penězi nezvládal, zadlužoval se, manipuloval s čísly, kterými se pak chlubil v zahraničí, říká hospodářská historička Antonie Doležalová. V rozhovoru pak dodává, že jsme už alergičtí na výrazy „úsporná opatření“ či „zvyšování platů státních zaměstnanců“ a že osekávání zažitých sociálních jistot dláždí cestu k dalším revolucím.
Rok 2022 se zapíše do hospodářské historie jako rok vysoké inflace a energetické krize. Lze v minulosti najít paralelu?
Hospodářské dějiny nabízí velké množství příkladů krizí, s jakými se lidstvo muselo vypořádávat v minulosti. Můžeme jít i dál do historie, do 18. a 17. století. Španělsko, Dánsko, i České země se potýkaly se státním dluhem a řešily jej různě. I ta kombinace energetické krize a vysoké inflace už tady byla – energetická krize v souvislosti s ropnými šoky v první polovině 70. let, následovaná inflací spojenou se stagnací v USA, která se táhla celé desetiletí. Tehdy ji slavně vyřešil Ronald Reagan. Má se za to, že po desetiletích převažující víry v keynesiánské nástroje, tedy rozhodující roli státu v řešení krizí, vrátil zpátky na výsluní Adama Smithe, a tedy trh a individuální aktivitu. Prý i na kravatě nosil Smithův portrét. Ale už se moc nemluví o tom, že to udělal nejen Hvězdnými válkami, tedy nápadem uzbrojit Sovětský svaz masivními investicemi do zbrojení, ale i radikálním snížením daní pro podnikání. První plán mu dokonale vyšel. Tím druhým krokem otevřel dveře novému průmyslovému komplexu: daňovým rájům.
Evropa je ovšem nastavená poněkud jinak než Spojené státy.
Ano, v Evropě se silný stát nikdy své role nevzdal a existence daňových rájů jej v dnešní počínající krizi činí bezzubým. Takže nejde ani tak o hledání příkladů za každou cenu, jako spíš uvědomění si, že ekonomie je komplexní systém, který každý nepatrný zásah rozvlní, a může mít dlouhodobé následky.
Pandemická krize si vysloužila přezdívky typu „matka všech krizí“, „největší od hospodářské krize z dvacátých let“ atd. Při pohledu nazpět to bylo nejspíš přehnané, nebo nebylo?
Zní to dobře, lidé se na to chytí, ale je to nesmysl. To je právě na těch paralelách nebezpečné, že máme tendenci srovnávat nesrovnatelné. To, co z pandemie zůstalo jako ekonomické problémy, nezpůsobila pandemie, ale zásahy státu. Pandemie nemilosrdně odhalila jeho mnohočetná selhání: od neexistence plánů, co v takové situaci dělat, podfinancování a neefektivnost zdravotnictví, korupci, fakt, že politici jakžtakž zvládají happy-day scénáře, ale naprosto selhávají, jde-li o koncepční problémy. Před sto lety stát neměl tolik úkolů jako dnes a jeho přerozdělovací funkce byla radikálně nižší. A to se projevilo jak v protipandemických zásazích v době španělské chřipky na začátku dvacátých let, tak protikrizových zásazích v době velké hospodářské krize na přelomu dvacátých a třicátých let. A i v tom malém rozsahu státních zásahů se dnes už ekonomičtí historikové shodnou, že měly pouze krátkodobý efekt, ne vždy jednoznačně pozitivní a z dlouhodobého hlediska byly chybou.
Nakolik se podle vás pandemie covidu pořád propisuje do současných ekonomických problémů?
Jednoznačně. Stát vydával peníze, jako by je rozhazoval z helikoptéry. Akorát že ta helikoptéra by byla možná spravedlivější, peníze létající vzduchem by mohl chytit kdokoliv a udělat s nimi cokoliv, tedy i třeba investovat do nového odvětví. Takto rozhodoval úzký tým kolem tehdejšího premiéra Babiše. Já osobně do firem, které dostaly podporu, už nechodím nakupovat. Na to lidé zapomínají, volíme každý den svými peněženkami, ne jenom jednou za čtyři roky volebními lístky.
Říká se, že jsme nárokovou společností, což covid a rozhazování státních peněz Babišovou vládou ještě zvýraznily a opatření proti energetické chudobě Fialovy vlády doslova zabetonovalo v mysli společnosti. Myslíte si to také?
Ano, s tím souhlasím. I když některé kroky Fialovy vlády by se daly označit jako stranění dílčím zájmům některých odvětví průmyslu. Určitě to dříve nebo později vyjde najevo, že ne za všechno může Babiš. Ale ten nárokový způsob přemýšlení je dlouhým stínem vlády komunistů. Ne, že by za socialismu měli lidé všechno a hned, ale většinově si zvykli, že za ně věci řeší stát. I když už máme nové generace, které socialismus nezažily, jako by nároková nátura byla součástí naší DNA.
Čím si to vysvětlit?
Lidé si nechtějí pamatovat, že socialismus se po celou dobu své existence potácel v hlubokých krizích výroby i sociálního státu. S kratičkou výjimkou byl celých čtyřicet let v záporném růstu, bydlení bylo nedostupné, silnice, dálnice či železniční koridory se příliš nestavěly, zdravotnictví bylo neefektivní a sociální transfery nedosahovaly ani osmdesáti procent tehdejšího průměrného transferu ve vyspělých zemích OECD. Právě tahle paradoxní situace, kdy po čtyřiceti letech zkušeností, že stát „to“ neumí, si stále trváme na tom, že „to“ umí, nás činí jako společnost extrémně zranitelnou. Konečně jen málo lidí bezprostředně zažilo rozpad některých odvětví těžkého průmyslu během polistopadové transformace – a i ti by mohli svědčit, jak špatně ji stát řešil. Jen jako kontrast: během krize v roce 2008 se americký Detroit, centrum amerického automobilového průmyslu, úplně zhroutil. Ale už před třemi lety to bylo opět živé pulzující město s novými průmysly. To nedokázal stát, ale konkrétní lidé a jejich soukromá kreativita.
A podívejme se dnes na energetickou krizi. Podzim jsem strávila v Cambridge a pár dní také na univerzitě v Rotterdamu. Všude v místnostech 19–20 stupňů, v Holandsku nařízeno 19 stupňů a dodržovala to i ta soukromá univerzita. U nás je v úřadech, aspoň co vím, pořád teplíčko.
A hlavně, u nás a v celém postkomunistickém světě už lidé nemají v historické paměti kapitalistickou krizi. Pamětníků poslední velké hospodářské krize z let 1929–1937 je mezi námi už pomálu.
Důsledkem je krom jiného i zadlužování státu. Vy jste se profesně zabývala rozpočtovou politikou Československa v éře první republiky. Jak tehdy zvládal krizi a zadlužení československý stát?
Navzdory převažujícímu povědomí velmi špatně. Pro tehdejší ministry, nejen financí, to byla nová situace, kterou vůbec nedokázali zvládat. Až na jednu jedinou výjimku nebyl ani jeden meziválečný rozpočet vyrovnaný. Přerozdělovací role vzrostla z pěti procent na třicet během pár let. Navenek ovšem vše vypadalo dobře, vykazoval se vyrovnaný nebo přebytkový rozpočet – protože se s čísly manipulovalo a některé státní výdaje se vůbec nevykazovaly. A ta pěkná čísla se reportovala i do zahraničí, do Společnosti národů, která vedla už tehdy světové statistiky. Už na začátku dvacátých let to ovšem dobře pochopily zahraniční bankovní instituce a odmítaly Československu dát úvěr. Viděly, že stát zestátňuje podniky v mnoha odvětvích, ale neumí je řídit. Obzvlášť se to týkalo železnic. V hyperinflaci se zmítající Rakousko půjčky dostávalo a paradoxně vyšlo z poválečné krize silnější než na počátku jasný vítěz dělení monarchie, tedy Československo.
Až úředničtí, nepolitičtí ministři financí, kteří nastoupili v době krize na přelomu dvacátých a třicátých let, byli schopní říct pravdu: je třeba přestat se konečně tvářit, že stát všechny dosavadní úkoly zvládne. Měla jsem kdysi podobně dobrý pocit z dlouholetého náměstka a posléze i ministra financí Eduarda Janoty. Výborně rozuměl tomu, co řídil, a věděl, co jsou v rozpočtu státu výdajové naplaveniny, jichž je třeba se zbavit.
Bývá populární vyzdvihovat jako vzor prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína, který prosazoval striktní rozpočtovou politiku. Na druhé straně to ovšem v důsledku těžce dopadlo na tuzemský průmysl, export i nezaměstnanost. Měl by se podle vás Zbyněk Stanjura obout do jeho bot?
Ano, s Rašínem máte pravdu, Psalo se o něm po celé Evropě, jaký rozumný muž to řídí československé finance. On samozřejmě věděl, že reporty obsahují smyšlená čísla, a kritizoval přístup ostatních ministrů i poslanců. Především v tom smyslu, že natahují ruce s novými a novými požadavky na výdaje, poslanci jim je lehce schvalují a zároveň odmítají schválit zvýšení daní nebo zavedení nových daní. Ale! V jeho době nejnižší mzdy do šesti tisíc korun ročně nebyly vůbec zdaňovány. Nejvyšší mzdy ve státní správě tehdy byly 90 tisíc ročně, tak si každý může lehce spočítat, co by mohla být dnes nezdanitelná mzda. A progrese byla minimální. Daň z přidané hodnoty byla jedno procento. Ale výdaje Československa byly už v prvním roce republiky vyšší než celé rakouské části monarchie v době války. Prostě rozhazovat státní peníze je tak lákavé!
Dnešnímu ministrovi financí by určitě tvrdý rašínovský postoj slušel a celé ekonomice svědčil, ale to by musel mít odvahu říznout právě do struktury výdajů a jasně začít osekávat ty zbytné. Tím myslím to, co každý rozumný člověk v krizi nedělá. Nemáte-li peníze a máte nejisté zaměstnání, tak také nestavíte nový dům. V prvním kroku by měl stát stopnout všechny své investice, osekat státní administrativu na všech úrovních a začít pročišťovat stovky výjimek v daňové soustavě.
Národní ekonomická rada vlády doporučila pro zdravější hospodaření státu řadu úsporných opatření plus zvyšování daní. Brát lidem z kapes víc peněz a současně omezovat veřejný komfort bývá pro vlády politicky riskantní. Příkladů v historii nalezneme celou řadu, že?
Pád socialismu je příklad par excellance, že ideál nestačí. A každá revoluce je příkladem toho, co se stane, když se většinová představa o budoucnosti rozejde s představou vládnoucích elit. Myslím, že dnes je důležité, a vláda to zatím moc nereflektuje, že už jsme všichni alergičtí na slovní spojení úsporná opatření, stejně jako na zvyšování platů ve státním sektoru. Společnost stojí a padá na soukromých aktivitách. Stará dobrá poučka říká, že v ekonomii nestačí sledovat to, co je vidět, ale především to, co není vidět. V tomto případě co by jednotlivci a soukromé firmy udělali s penězi, kdyby je nemuseli odvést státu, který se tváří, že ví lépe než my, co potřebujeme. Každý den vyplave na povrch nějaká další oblast, v níž stát neplní úkoly, které si sám vytyčil. A přitom si vymýšlí další, zase se dušuje, že je bude plnit – ale nedodává, že mu přitom naroste byrokratický aparát, který budeme muset zaplatit ze svých daní.
Jediná cesta je vrátit se zpět a připomenout si, co jsou to ty úkoly, které nezvládneme sami a u nichž chceme, aby je za nás řešil stát. A nic víc ho nenechat dělat. A také že v době ekonomického poklesu, nulového růstu nebo dokonce ekonomické krize nemůže stát utrácet naše peníze za něco, bez čeho se můžeme obejít. To je jediná cesta ven. Jinak bude takhle krize masakr pro tuhle a několik dalších generací.
A ty návrhy Národní ekonomické rady vlády?
Já osobně pro ně moc pochopení nemám, protože nemají respekt k dlouhodobému kontextu. Podle mě není možné začít reformu v oblastech, které jsou historicky zafixované a jakýkoliv zásah by měl obrovské sociální důsledky. Nejen finanční, ale i v důvěře lidí ve stát a povede to k naprosto nezamýšleným důsledkům. Proto nesouhlasím třeba se zpoplatněním vysokého školství. To je dláždění cesty právě k těm revolucím. Mělo by se začít škrtat v naplaveninách posledních deseti, dvaceti, třiceti let. Všechny ty ad hoc odpočty a slevy za hypotéky, příspěvky na stavební spoření apod. Já osobně jsem spíš očekávala, že bude české předsednictví radikálnější v nastolování agendy, kde vzít peníze na ty ohromné dluhy, které za covidu narostly všem státům: leží-li odhadem osm procent světového bohatství (tedy včetně českého) v daňových rájích, nelze morálně ospravedlnit zvyšování daní či likvidaci bezplatného školství a jakékoliv omezení sociální péče o slabé a vyloučené.
Antonie Doležalová působí na Univerzitě Karlově a univerzitě v Cambridgi, hlavní oblastí její práce jsou témata na hranici mezi historií a ekonomií.
