Do kin míří norský remake slavné české Vorlíčkovy pohádky Tři oříšky pro Popelku. V Česku vzbudil pozdvižení ještě dříve, než jej mohl kdokoliv vidět, a to především kvůli „líbací scéně“ dvou mužů.
Například režisér Jiří Strach zveřejnil na svém twitterovém účtu následující anketu: „Půjdete se podívat na norskou inkluzívní Popelku? 1. Ano; 2. Ne; 3. Nasrat.“ Zeptal jsem se jej proto, jak na takovou volbu odpovídá on sám: „Jelikož je introspektivní doba adventní, volil bych smířlivou odpověď: „Ne.“
A na podotázku, jak by na stejné anketní otázky Jiří Strach odpověděl, kdyby jej někdo požádal o svolení natočit „inkluzívně“ jeho Anděly Páně, odpovídá: „Pravděpodobně bych zapomněl, že je doba adventní.“
Hlavním leitmotivem apriorního odmítání nové Popelky norské režisérky Cecilie Mosliové má být scéna, v níž se líbají dva muži. „Proč nám to ale vlastně má vadit?“ ptám se Jiřího Stracha.
„Odpovím obecněji. Totalitní režimy rozpoznáte kromě jiného podle toho, že v touze prosadit svou ideologii vymývají mozek i malým dětem. Nacisté v Hitlerjugend horovali pro svou představu dobra – árijskou rasu, likvidaci Židů a nadřazenost Německa. Komunisté v Pionýru zase pro jiné dobro – socialismus, JZD a marxismus-leninismus. Tihle všichni chtěli učinit svět lepším podle svých neomylných představ. Nevím, za co bojují novodobí spasitelé světa, každopádně indoktrinace dětí je ohavné manipulativní zlo, jehož pravá tvář se dříve nebo později ukáže.“
V této souvislosti připomínám Jiřímu Strachovi příručku inkluzívní komunikace, kterou vypracovala (a po protestech z Itálie i Vatikánu nakonec stáhla) evropská komisařka pro rovnost, Malťanka Helena Dalliová. Tvrdě v ní potírá jakékoliv odkazy na křesťanství, Vánoce… „A víte co? Já jsem pro! Zrušte Vánoce, Notre-Dame po požáru ani neopravujte a rovnou zbourejte, zakažme Mozartovu Krönungsmesse, Sixtinskou kapli zamalujme balakrylem a Summu Tomáše Akvinského spalme v kamnech! Čím dříve to uděláme, tím rychleji se naštve i ta mlčící většina, která má stále ještě mozek v hlavě, a inkluzívní komunikaci vyprovodí do muzea kuriozit,“ říká v rozhovoru režisér Jiří Strach. „Současný Západ má jednu nevýhodu — totalitu našeho typu nikdy pořádně nezažil. S posměchem ji sledoval přes železnou oponu, aniž by si kdy opravdu spálil prsty o ta bolševická kamna. Toužíce ve svých spasitelských komplexech po ideálu rovnosti sklouzávají zpět k líbivému opojnému marxismu, zatímco naše zkušenost jim je leda pro srandu králíkům. Budiž. Co se dálo, bude se dít zase, nic nového pod sluncem. Jen pak nefňukejte, že jsme vám to neřekli,“ uzavírá Strach.
Celý rozhovor s Jiřím Strachem najdete v aktuálním vydání Reflexu. Velké téma o nové norské Popelce, včetně rozhovoru s její režisérkou Mosliovou, vyjde ve speciálním vánočním dvojčísle už ve čtvrtek 16. prosince.
