Dávno, dávno již tomu, co jsem se prvně potkal s Jiřinou Bohdalovou. Nebylo mi ještě ani třicet, dali mi točit krásný scénář Iva Pelanta s názvem Povodeň pro dvě starší dámy. Text sliboval exhibici pro dvě skvělé herečky.
„Jirásková a Bohdalka?“ vyvalili oči televizní dramaturgové.
„To ses zbláznil jak zjara, ty dvě tě zašlapou do podlahy ateliéru, projdou se ti po zádech a máš po kariéře…!“
Ale mladý režisér si trval na svém.
„Šel k monitoru,“ řekla Bohdalka, když jsme natočili záběr. „Co mi tam střihneš?“
„No tak, paní Bohdalová, ta první stála celá za prd, druhá klapka skvělá kromě konce, třetí výborná celá, čtvrtá dobrej konec a pátá – ta byla už jen taková do počtu.“
„Fajn, jdem dál.“
Další záběr. Stop. „Strach, k monitoru! Co mi tam střihneš?“
A takhle to šlo první tři dny tahem.
Čtvrtý den říkám: „Jiřinko, pojďte se podívat.“
„Nemusím,“ řekla hvězda. „Já už ti věřím.“
Tehdy mě vzala mezi své režiséry, o kterých ví, že ji umějí přečíst, že si z ní nenadělají do kalhot, že mají odvahu říct jí pravdu, když sem tam není herecky stoprocentní. A že to je, panečku, solidní sestava! – Frič, Kachyňa, Lipský…
Jiřina stála poprvé před kamerou v roce, kdy ještě žil prezident Masaryk i Karel Čapek. Víc než osmdesát let herecké kariéry a zkušeností. Když nejste povýšený nafoukanec a chcete té zkušenosti naslouchat a čerpat z ní, je to pro mladého režiséra víc než doktorát z FAMU a filmové vědy dohromady. Pamatuje ty doby, kdy se točilo poctivě, pamatuje všechny, kteří u filmu a divadla něco znamenali a dokázali, pracovala s legendami, na něž už dávno koukáme ve filmech pro pamětníky. Zažila doby kruté, když jí bolševici zavřeli do vězení tatínka, doby estébáckých výslechů, doby, kdy se kolem ní motaly manželky soudruhů z ÚV a chtěly slyšet na vlastní uši Křemílka, zažila čas slávy i čas zákazů. Pomluvy lidí i bulváru. Zažila lásky i zrady, zažila všechno.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
