nahoru

Pád Babišovy vlády je jednou z mála šancí, kterou nyní ještě máme, říká politolog Stanislav Balík

Jana Bendová26. února 2021 • 14:30
Pád Babišovy vlády je jednou z mála šancí, kterou nyní ještě máme, říká politolog Stanislav Balík
foto: Nguyen Phuong Thao

Vláda chaotického premiéra Babiše je evidentně zahnaná do kouta a neví, kudy kam. Stát se rozkládá, prezident je zcela nečinný. Nechali jsme si však vnutit falešné úsloví, že se v kopci nepřepřahá. Podle děkana FSS Masarykovy univerzity, politologa Stanislava Balíka je to omyl, právě změna vlády nebo její výrazná obměna by mohla navrátit důvěru společnosti.

Neustále slýcháme: stát je v rozkladu. Co si pod tím konkrétně představit, aby to nebyla jen proklamace?

Bohužel si za tím umíme po uplynulém roce představit řadu zcela konkrétních věcí. Třeba neschopnost státního aparátu vymáhat pravidla, která vydává. Nebo neschopnost přes velkohubá prohlášení o chytré karanténě alespoň zatelefonovat všem pozitivně testovaným. Případně něco, čeho jsme svědky právě v těchto dnech a týdnech – ačkoli jsme ujišťováni, že očkování je jediným světlem na konci současného tunelu, máme spoustu nevyužitých vakcín.

Klasická otázka – kdo za to může? Přece to není jen vládou Andreje Babiše, anebo jeden muž dokáže svým formálním i neformálním vlivem tak výrazně pochroumat stát?

Mám za to, že vidíme nešťastnou kombinaci mnoha faktorů. Začneme-li shora, máme tu chaotického premiéra, jenž je současně faktickým majitelem hlavní vládní politické síly – záměrně neříkám hnutí ani strany – a který má neomezené právo vládních nominací za tuto sílu. Ta, jelikož nefunguje standardně, nemá mechanismus, jak ho nahradit či jak vystřídat selhávající ministry. Jeho výraznou charakteristikou, která prohlubuje současný marasmus, je nedůvěra v systém, neschopnost řízení týmu, nalézání široké shody, podle všeho cholerické výbuchy a rychlé měnění názorů a především hluboká víra ve své nadpřirozené manažerské schopnosti. Rozsah výzvy, před kterou jsme postaveni, ale vylučuje, aby ji zvládl, byť s obrovským nasazením jednotlivec. Potřebovali bychom dobře fungující systém s dělbou práce a výbornou koordinací na nejvyšší úrovni. Premiér tomu nevěří, a tak nic podobného ani náznakem nebuduje.

A co státní správa? Ta je rovněž terčem časté kritiky.

Oprávněně. Je to další faktor, za nějž současný premiér nenese výlučnou odpovědnost. Stav naší státní správy není dobrý. Kde se stala chyba, nevím, každopádně vidíme, že orgány státní správy nejsou v současnosti schopny pozitivní akce, nejsou schopny aktivně kreativně tvořit, budovat. Navykly si v uplynulých desetiletích pouze posuzovat aktivitu někoho jiného – povolovat a zakazovat. Nyní jsou postaveny před výzvu, že mají hygienické stanice v krátké době vybudovat systém trasování, call center apod. Ony ale přitom umí – a v minulosti se to po nich chtělo – zkontrolovat, jestli skauti na táboře náhodou nekrájí zeleninu na stejném prkýnku jako pečivo. Pravděpodobně státní správa pasivním charakterem své činnosti nepřitahuje kreativní organizátory – a neumí je teď najmout. A teď se právě sešlo všechno dohromady, v nejméně příhodné době, kdy se vzájemným působením všechny zmíněné slabiny ještě násobí.

Máme si tedy myslet, že zdejší politická elita je méně schopná než jiné evropské elity?

Nevím, jestli můžeme mluvit o celé politické elitě, když jak jsem před chvílí zmínil, naprosto dominantní postavení má jeden člověk, byť v pozici premiéra. Každopádně ukazuje se také, jak moc nám chybí fungující hlava státu. Vzhledem k naprosté nečinnosti prezidenta v uplynulých týdnech a měsících, a to i ve chvílích, kdy by byla jeho zprostředkující úloha více než potřebná, jako třeba po krachu vlády s žádostí o prodloužení nouzového stavu, jsme ve stavu sede vacante, tedy uprázdněného trůnu.

Situaci nepomáhá naše apriorní důvěra vůči tzv. odborníkům, které povoláváme na ministerské stolce s důvěrou, že budou výrazně lepšími správci dané oblasti než kariérní politici či úředníci. Přitom například současný ministr zdravotnictví si musí se svou předchozí životní zkušeností připadat na ministerstvu jak Alenka v říši divů. Namísto abychom ministrem udělali někoho, kdo je skvělý manažer, někoho, kdo dokonale zná mechanismus velkého úřadu a chápe, jak z něj dostat to nejlepší, někoho, kdo umí skrze své předchozí politické kontakty shánět potřebné parlamentní či jiné většiny, instalujeme skvělého specialistu na konkrétní výseč medicíny, který se ale musí všem jiným dovednostem učit. A to v nejméně vhodné situaci.

Dohnala nás také situace, o které jsem před chvílí mluvil, že nemáme standardní politické strany, které v sebezáchovném pudu používají své vnitřní mechanismy pro náhradu představitelů, kteří v přímém přenosu ztrácí důvěryhodnost.

Před chvílí jste mluvil o státním aparátu. Když se přijímal zákon o státní službě včetně definitiv a výhod pro vybrané zaměstnance, příznivci argumentovali vznikem pevné kostry státu, který nepodlehne politickým turbulencím.  Nejspíš se to nedaří, že?

Ano, nedaří, protože zákon o státní službě v zásadě zakonzervoval personální podobu státní správy z počátečních měsíců Sobotkovy vlády. Když navíc vidíme, jak snadno lze tento zákon obcházet nejrůznějšími tzv. reorganizacemi ministerstev a úřadů, kdy i tzv. odborní náměstci mohou být snadno odstraněni, nemusíme mít velké iluze. Navíc sebelepší zákon nám mávnutím kouzelného proutku výkonnou a efektivní státní správu nezajistí. 

Státní správa by navíc ke skutečně efektivnímu působení potřebovala kvalitní vedení, politické zadání – tak, aby se pak nebála v daných mantinelech rozhodovat a konat. To dnes evidentně nemá.

Vláda po několikaměsíční ignoraci opozice „vyměkla“ a požádala ji o spolupráci – při tvorbě pandemického zákona, hejtmany pak o pomoc s vyhlášením nouzového stavu.  Zřejmě to není známka zlepšování politické kultury?

Vláda je evidentně zahnaná do kouta a neví, kudy kam. O zlepšování politické kultury nemůže být řeč – hejtmani pochopili už během pár dní, že je vláda vážně nebere, ale že je jen využila; nepochopitelně v čase tísně, kdy jí jde o hodiny ohledně pandemického zákona, zapomněla, že máme dvoukomorový parlament a že by bylo záhodno počítat se Senátem. Navíc když zažíváme, že se jeden den s opozicí něco domluví, aby se na to druhý den nebralo ohled, nemůžeme čekat, že dokud neodejde Andrej Babiš, něco se radikálně změní. 

Dokonce padají návrhy, aby menšinová Babišova vláda poté, co ztratila podporu komunistů, a na základě zjevné neschopnosti řešit pandemickou krizi odstoupila a nahradila ji nějaká vláda „národní záchrany“. Je to dobrá myšlenka? Anebo spíš naivní?

Z mého pohledu jde o jednu z mála šancí, které ještě máme – a vůbec nejde o to, jestli člověk má, nebo nemá rád současného premiéra. Všechny problémy, o nichž jsem před chvílí mluvil, totiž umocňuje, že jsme zrovna v období, s nímž moc zkušeností nemáme, a sice menšinové vlády, které se drolí její parlamentní základ. Vláda možná podporu komunistů neztratila, každopádně ale ví, že v těžkých chvílích už s nimi nemůže automaticky počítat – a není na to nachystaná, mentálně připravená.

Škodí nám, že jsme si nechali vnutit falešné úsloví o tom, kterak se v kopci nepřepřahá. Každé přirovnání pokulhává a toto kulhá hned na obě nohy. Naopak, právě v obdobných situacích bývá změna vlády či alespoň její výrazná obměna jednou z mála možností, jak vrátit důvěru společnosti ve vládnoucí. A to zvlášť nyní, kdy nemalá část našich potíží zřejmě pramení z nedůvěry občanů v ty, kdo vydávají omezující nařízení. Chceme-li zvýšit důvěru v to, že vydávaná opatření jsou promyšlená, nezbytná a stojí za to je dodržovat, nemyslím si, že toho jsme schopni dosáhnout bez personální obměny.

Oponenti téhle myšlenky ovšem tvrdí, že by prezident Zeman po konci stávající vlády využil situace a jmenoval vládu svých přátel a bylo by to pro chod státu v době krize z bláta do louže… 

Ano, bohužel máme prezidenta, který se chová nevyzpytatelně a nemá zájem být integračním prvkem politického systému. Sklízíme trpké plody nesystémového zavedení přímé volby hlavy státu v režimu parlamentní demokracie.

Optimista by doufal, že by se při pádu současné vlády prezident ovládl, jednal konstruktivně a nepodlehl pokušení posílit svou moc a svůj vliv. Že by hledal shodu napříč politickým spektrem, ať už nad vládou národní shody zahrnující všechny stávající strany, nebo nad úřednickou vládou s podporou všech nebo alespoň výrazné většiny parlamentních stran. Realista ale samozřejmě o této optimistické variantě prezidentského chování pochybuje.

Čím to je, že i přese všechnu krizi, která padá na hlavu vlády, si především Babišovo hnutí drží u voličů stále prvenství? Odpojila se realita od voličských emocí? Láska k Babišovi až za hrob?

Jednak bych byl hodně opatrný k tomu, zda dnes průzkumy odrážejí realitu. Viděli jsme to koneckonců v několika minulých volbách (krajských, evropských, komunálních), které dopadly dost jinak, než predikovaly průzkumy. Nicméně minimálně část důvěry si evidentně Andrej Babiš (evidentně jde primárně o důvěru vůči Babišovi, nikoli vůči ANO, jak koneckonců možná nevědomě naznačujete ve své otázce) stále drží. Je to už otázka spíš pro psychology než pro politology, aby vysvětlili, jak to je možné. Jak to, že v situaci, kdy je evidentní, že stát nejenom že není řízen jako firma, ale fakticky není řízen vůbec, případně jen zcela chaoticky, stále zůstává nezanedbatelná část voličů, kteří Babišovi věří.





Diskuse ke článku