Onemocnění covid-19 sužuje svět a Českou republiku řadu měsíců. Podle profesora Jiřího Beneše (65), přednosty Kliniky infekčních nemocí 3. LF UK v Nemocnici Na Bulovce, se však s koronavirem dá normálně žít. Pokud mu nedáme prostor naplnit jeho potenciál, nebude nám dělat větší potíže než jiné respirační infekce.
Změnil se, nebo zeslábl koronavirus?
Moc ne. Můžeme však očekávat, že virus bude do budoucna slábnout, protože se bude adaptovat na člověka. V Evropě, pokud vím, ale zatím nikdo žádnou změnu viru nepopsal. Existuje sice informace, že v Singapuru zjistili jinou variantu viru, který by měl být méně agresívní a méně přenositelný. To je samozřejmě možné. Je to RNA-virus, takže obecně platí, že se může měnit snáze než DNA-viry. V létě oproti jaru slábl průběh epidemie, což je způsobeno jinými vlivy – teplým letním počasím, ale i změnou našeho chování.
Proč jsou přírůstky covid-pozitivních lidí vyšší?
Pokud velmi intenzívně testujeme, je logické, že nacházíme více pozitivních případů. Prokázaná přítomnost viru v organismu člověka však ještě neznamená, že jde o nemoc. Virus v okamžiku testování už může být neaktivní, neškodný nebo se s ním člověk jen setkal a k onemocnění nedošlo. Jde tedy o bezpříznakovou infekci. Proto tvrdím, že množství pozitivních testů u populace, jež je normálně zdravá, neznamená nic špatného. Kdyby se tímto způsobem testovala jiná virová infekce, například chřipka, tak by pozitivních byly ne stovky, ale tisíce denně.
Šlo by o normální stav?
Samozřejmě. V listopadu mívá každý rok mnoho lidí příznaky akutní respirační infekce a nikoho to nevyvádí z míry. Takže vysoké počty pozitivně testovaných, ale v zásadě zdravých osob nejsou žádnou alarmující informací.
V koronavirovém manuálu uvádíte, že covid není tak agresívní, jako byl ve středověku například mor. Jak se ale dívat na to, že německé studie ukazují, že i u lehkých průběhů bylo zaznamenané poškození srdce, nebo to, že virus prochází placentou?
Vidím to velmi skepticky. Infikovaných lidí jsou ve světě desítky miliónů. Kdyby virus běžně vyvolával takové komplikace, jaké popisujete, muselo by se to projevit už na začátku epidemie. Koronavirové infekce se v naprosté většině odehrávají na úrovni sliznice dýchacích cest. Stejně jako mnohé jiné respirační viry mají velmi jednoduchou strategii. Virus potřebuje napadnout nějaké vnímavé buňky, pomnožit se v nich a pak infikovaného hostitele zase opustit a napadnout dalšího. Viry, které se chovají tímto způsobem, nejsou vybaveny k tomu, aby pronikaly do krevního řečiště. Není to pro ně výhodné, protože po průniku do krve zůstanou v lidském organismu uvězněny a už se nemohou šířit dál. Čili nejen pro člověka, ale i pro koronaviry je průnik do krve, do hlubokých tkání nebo do placenty nešťastnou náhodou, rozhodně to pro ně není programový cíl.
Co rozhoduje, jestli se nakazíte?
Jak koncentrace viru ve vzduchu, tak doba, po niž kontaminovaný vzduch dýcháme. Pokud množství vdechnutého viru překročí nějaký limit, tak se virus dostane do plic a vznikne závažná forma infekce. Obecně je možno říci, že nebezpečné jsou situace, kdy se v uzavřeném prostoru mluví, křičí, zpívá nebo se pohybuje větší množství lidí. Někteří z těchto lidí mohou být nakažení, aniž o tom vědí, a vylučují virus, který se v nevětraném prostředí koncentruje. V tomto směru mohou pomoci roušky.
Jste tedy v táboře „pro roušky“?
Z médií se dozvídáme, že profesor Žaloudík je proti rouškám, zatímco profesor Šedo je pro roušky. Tento antagonismus je trochu umělý. Vytváření nějakých táborů „pro“ a „proti“ jen podporuje nervozitu, chaos a agresi. Předpokládám, že když se profesor Žaloudík půjde podívat na operační sál, tak si ústenku zcela samozřejmě vezme, a profesor Šedo si naopak roušku nevezme, když se půjde projet na kole. Prosím tedy, nebavme se o tom, jestli „roušky ano“, nebo „roušky ne“, ale o tom, kdy je na místě je používat.
Kdy to má smysl?
Když bráníme velké expozici a bezprostřednímu riziku šíření viru. Rouška je krátkodobá šikovná ochrana, kterou by měl mít každý trvale u sebe jako první pomoc. Můžeme ji použít, kdykoli se cítíme ohroženi, třeba tím, že někdo v okolí kašle nebo smrká. Pak nás rouška bude chránit, sice ne dokonale, ale rozhodně dost, aby množství virů nebo bakterií, jimž jsme vystaveni, bylo co nejmenší.
Jak podle vás s rouškami správně zacházet?
Je nutné udržovat je v čistotě, nevytáhnout roušku odněkud z kapsy po desaterém použití. Dále je dobré nepoužívat je dlouho. Jestli někdo nosí jednu roušku osm hodin v kuse, vystavuje se riziku, protože do ní vdechuje své vlastní bakterie, jež se pak v dýchacích cestách hromadí a mohou způsobit onemocnění. Je ještě potřeba dodat, že trochu jiná pravidla platí pro seniory a také pro lidi s postižením plic a srdce, s oslabenou imunitou, cukrovkou či nadváhou. Ti jsou samozřejmě více ohroženi, a musí se proto více chránit. Jestliže se tito zvýšeně vnímaví jedinci pak z nějakého důvodu musejí pohybovat v rizikovém prostředí, třeba při cestování veřejnou dopravou nebo při návštěvě nemocnice, měli by spíše než roušku používat respirátor, který poskytne kvalitnější ochranu.
Jak se člověk může nakazit například v tramvaji?
Pokud člověk normálně jede tramvají, má zavřenou pusu, nekýchá, nesmrká a nekřičí, nemá moc možností, jak virus šířit. I kdyby právě prodělával bezpříznakovou infekci, množství viru, jež kolem sebe rozšíří, je zanedbatelné. Proto si myslím, že plošné nošení roušek například v tramvaji není za současné epidemiologické situace na místě. Lidé by si ale roušku nasadit měli, pokud se sami necítí dobře nebo když přistoupí někdo smrkající či kašlající. Kvůli riziku přenosu kontaktem, například z kontaminovaného madla nebo tlačítka, je důležité si nesahat při pobytu na veřejnosti do obličeje a také nejíst dřív, než si po návratu domů umyjeme ruce. Těmto reflexům a návykům je třeba se naučit.
Blíží se podzim a zima, vlhko a další respirační infekce. Jak se na to připravit?
V létě je epidemiologická situace obecně příznivá, protože koronaviry i jiné respirační viry jsou choulostivé vůči slunečním paprskům i vůči vyschnutí. V době podzimních plískanic budou tyto viry podstatně déle přežívat ve vnějším prostředí a současně nosní sliznice bude v důsledku prochlazení méně odolná vůči infekci. Lidé se také budou více zdržovat v uzavřených prostorách. Na přelomu podzimu a zimy proto mnoho lidí bude mít rýmu, zvýšenou teplotu nebo kašel a bez testování nebude možné určit, kdo má koronavirovou infekci a kdo běžné nachlazení. Jistě se může zvýšit intenzita testování a trasování a vláda může nařídit zpřísnění plošných opatření.
Existuje i jiná cesta?
Zcela určitě. Jestliže se dokážeme chovat odpovědně, můžeme riziko těžkého průběhu koronavirové infekce snížit na minimum. Už nyní se na kritické období můžeme připravit tím, že si vštípíme zmíněné hygienické návyky. Také je dobré se nechat očkovat proti chřipce, protože případný souběh chřipkové a koronavirové epidemie by mohl být nebezpečný.
Podle vašeho dříve publikovaného odhadu se s koronavirem potkalo už 50 procent Čechů. Co to znamená v praxi?
„Potkalo se s virem“ chápu tak, že se jejich organismus s virem setkal, což ale nemusí znamenat, že byl nemocný. Naprostá většina těchto lidí vůbec neonemocněla nebo prodělala jen velmi lehké onemocnění, například rýmu. U lidí s lehkým průběhem infekce se ale obvykle vůči viru nevytvoří imunitní paměť. Nemůžeme proto využít běžný postup čili vyšetřování protilátek, abychom zjistili, kolik lidí se s infekcí setkalo.
Koronavirus se často přirovnává k chřipce. Na přelomu let 1995 a 1996 bylo v Česku během chřipkové epidemie nakaženo zhruba 11 procent obyvatel a více než 12 tisíc obětí. Je adekvátní chřipku s koronavirem srovnávat?
Podle našich dosavadních epidemiologických údajů se koronavirus chová v podstatě stejně jako chřipka, dokonce možná mírněji. Pohled na celorepublikový graf počtu úmrtí obvykle ukazuje nárůst počtu úmrtí v době chřipkové epidemie. Na křivce, která je jinak plochá, v tomto období vyčnívá zub, sice ne moc velký, ale patrný. Když se ale podíváme na vývoj počtu úmrtí v průběhu roku 2020, žádný zub nevidíme.
Jaká jsou ještě další srovnání?
Sledujeme-li křivky celkového počtu úmrtí v České republice za několik posledních let a porovnáme je s křivkou počtu úmrtí v letošním roce, nevidíme žádný rozdíl. V průběhu koronavirové epidemie u nás tedy k žádnému zvýšení celkové smrtnosti v populaci nedošlo.
Koronavirus je tedy z tohoto pohledu méně nebezpečný než chřipka?
Ano, ale musím k tomu připojit jedno důležité upřesnění. Mluvíme zde pouze o datech v České republice, kde se epidemiologická situace vyvíjela příznivě. Koronavirus má potenciál chovat se daleko hůř. V podmínkách, jež panovaly v Číně, v severní Itálii nebo v New Yorku, probíhala koronavirová epidemie naopak daleko hůř než chřipka. To, jak bude šíření viru v populaci probíhat, záleží na nás, ne na viru. Záleží na tom, co my tomu viru dovolíme. A to platí jak v měřítku celého státu, tak i jednotlivých lidí. Každý z nás svým chováním spoluurčuje, jestli bude epidemie hrozivá, nebo ne.
Jak ke koronaviru přistupovat?
Moje představa je taková, že se nebudou hledat, zkoumat a vyšetřovat lidi, kteří jsou v dobrém stavu. Není nutné strašit národ tím, že bylo zjištěno sto nebo tisíc nakažených v jeden den. Chceme-li znát, jak virus prostupuje populací, můžeme měřit koncentraci viru v prostředí, to znamená v odpadních vodách nebo i ve vzduchu v prostředí, kde se hromadí hodně lidí, například v obchodních centrech. V odborné literatuře jsou už publikovány první články o tom, že tyto postupy se mohou v monitorování epidemiologické situace uplatnit. Myslím, že je to mnohem jednodušší a levnější než nynější trasování nebo tzv. chytrá karanténa.
Co je nejdůležitější ukazatel?
Znát počty lidí, kteří mají těžký průběh nemoci. To je známkou toho, že se virus dostal do prostředí, kde se soustřeďují zvlášť vnímaví jedinci, nebo že někde došlo k velmi vysoké koncentraci viru. Jestliže začne stoupat počet osob s těžkým průběhem koronavirové infekce, je zapotřebí jednat. Neznamená to automaticky, že je nutné zavádět plošná opatření, je možné, že k nárůstu došlo v důsledku nějakého místního selhání, například zavlečením infekce do domova seniorů. Je ale potřeba analyzovat situaci a pak provést cílený zásah. V tom je úloha lokálně působících epidemiologů nenahraditelná.
Proč mají v některých jiných státech horší statistiky?
V každé zemi je situace jiná. Zkušenosti z Číny nebo z Lombardie jsou pro nás důležité nikoli proto, abychom propadali panice, ale abychom si uvědomili, že virus má potenciál rozvrátit společnost. Ten se ale uplatní jen při splnění určitých specifických podmínek. Nyní už známe virus natolik, abychom se takových situací vyvarovali, a pak se bude koronavirus projevovat jako běžný respirační virus. Věřím tomu, že když jen trochu zlepšíme svůj přístup, udržíme bdělost orgánů veřejného zdraví, budeme moci s koronavirem úplně normálně žít.
Profesor Jiří Beneš
Působí jako přednosta Kliniky infekčních nemocí 3. LF UK v Nemocnici Na Bulovce. Promoval na lékařské fakultě hygienické Univerzity Karlovy (nyní 3. lékařská fakulta UK). Zabývá se především infekční endokarditidou, sepsemi nebo antibiotiky a antibiotickou léčbou závažných bakteriálních infekcí. Je členem výboru Společnosti pro epidemiologii a mikrobiologii ČLS JEP. V souvislosti se svou odbornou činností na poli infektologie a antibiotické léčby získal i mnohá významná ocenění.
