Když jsou ženy finančně nezávislé, výrazně se jim zvedne sebevědomí, říká Marcela Hrubošová | Reflex.cz
nahoru

Když jsou ženy finančně nezávislé, výrazně se jim zvedne sebevědomí, říká Marcela Hrubošová

Veronika Bednářová6. března 2020 • 20:30
Když jsou ženy finančně nezávislé, výrazně se jim zvedne sebevědomí, říká Marcela Hrubošová
foto: Nguyen Phuong Thao

Umějí si současné české ženy ušetřit vlastní peníze, investovat je, zabezpečit se? Kam to finančně dotáhly od té doby, co si mohou samy vydělávat? V novém tištěném speciálu Reflexu ŽENSKÉ STOLETÍ na tyto otázky v širším historickém kontextu odpovídá finanční odbornice MARCELA HRUBOŠOVÁ (46). Na nejvyšších postech kdysi vymáhala v bankách pohledávky neplatičů, dnes stojí na druhé straně; přednáší o finanční gramotnosti tak, aby jí rozuměli Češi pětiletí i devadesátiletí.

Virginia Woolfová mluvila už v roce 1929 o tom, že žena musí mít vlastní pokoj a vlastní peníze, aby mohla psát. Jaké podmínky mají české ženy v roce 2020, aby mohly pracovat?

Nemají ani vlastní pokoj, ani vlastní peníze. Buď jsou single a pak mají ve velkých městech často obrovské náklady, nebo žijí ve vztahu, ale nad penězi nemají potřebnou kontrolu. V „normálním“ českém páru je to často tak, že manžel nebo partner platí v domácnosti jednu velkou položku, například bydlení, hypotéku. Taková je norma, národní zvyk. Na vydělávající ženu pak zůstávají drobnější náklady, oprava pračky, drogerie, kroužky pro děti a další. Past tkví v tom, že ony drobné položky při dnešních cenách často spolknou 100 procent ženina příjmu; nenápadně se celý umoří v domácnosti. Takže zatímco muži zůstává třeba padesát procent platu, který si může spořit, ženy často musejí pod tlakem okolností řešit svoje finance chaoticky.  

V jakých částkách se v současné České republice pohybujeme?

Velmi zjednodušeně: muž vydělává 50 000 korun. Z toho dá 20 000 korun na dům, zbytek mu zůstane, a když je šikovný, může si i leccos ulít pro sebe. Žena vydělává 20 000 korun, což každodenní provoz dnešní domácnosti s dětmi hladce pohltí. Když jí „jejích“ 20 000 nestačí, musí si „říct o peníze“ partnerovi. Jako za starých časů. To se děje velice běžně. Pracující ženy, které jsou ve vztahu, si často nedokážou vytvořit rezervu. Neutrácejí proto, že by chtěly utrácet – žijí zkrátka tak rychle, že si ani neuvědomují, kam jejich vlastní peníze mizí. Dennodenně řeší, co rodina potřebuje: nové utěrky, záchodový papír, kroužek pro dítě, zahraniční lyžařský kurs. Jednoduše otevřou peněženku, všechno potřebné v běhu všedních dní zaplatí a pak často slyší: „Za co tolik utrácíš?“

Máte konkrétní návod, jak by se měla žena finančně zabezpečit?

Můžeme k tomu použít známé pravidlo 1-7-2, jež by mělo platit bezvýhradně. Tedy 1 (10 %) odměna sobě jako jednotlivci, 7 (70 %) společná režie spojená s domácností, případně dětmi, a 2 (20 %) vlastní úspory a rezervy – rozumějte vlastní polštář, vznikající pro každého z páru mimo společné finance. Je třeba si peníze dělit stejně, muž či žena, ať vyděláváme 12, 50, nebo 100 tisíc korun.

Říkáte tedy, že manželé a partneři by měli mít společné finance jen ze sedmdesáti procent?

Pravidlo 1-7-2 by se mělo praktikovat i ve funkčních vztazích. Protože, jak velice často vidím kolem sebe, když se pak dva lidé rozejdou nebo chtějí rozejít, je už pozdě. Teprve tehdy se ukáže, jak nerovné celé jejich společné hospodaření bylo. Ona, i když celý život pracuje, často nemá nic našetřeno, což ji dostává do znevýhodněné pozice. On zase nemá nejmenší tušení, kolik stojí do­mácnost.

Je těch deset procent z příjmu určeno jenom pro radost?

Přesně tak: jsou to peníze jen a jen pro toho, kdo si je vydělal. Stále ještě máme hluboce zakořeněno ze svých původních rodin, že se všechno musí dělat pro děti, maminka se musí uskrovnit, obětovat. Ale ženu by nikdo neměl omezovat, za co svých deset procent platu utratí. Má právo koupit si svobodně, co a kdy chce. Jsou to její věci, dělají jí radost, jejich koupě je jistě jedním z důvodů, proč pracuje.

Sedmdesát procent z obou platů jde tedy do domácnosti. Kam se má dávat zbylých dvacet procent?

Ta částka 20 % je nesmírně důležitá. To je železná zásoba, peníze stranou, polštář. Finance, na které by se mělo zapomenout – jako by neexistovaly. Nejsou na novou pračku, ale na tvorbu majetku či jako železná zásoba pro chvíle nejvyšší nouze. Není totiž smyslem života chodit celý život do práce od rána do večera a makat až do smrti. Člověk by měl v produktivním věku přinášet bohatství, o něž pak ve stáří pečuje a rozšiřuje je. My jsme se po sametové revoluci naučili žít takzvaně z ruky do huby a pak ve stáří čekáme na stát, že nás zabezpečí.

Kam tedy ukládat vašich doporučovaných dvacet procent?

Jednoduše na spořicí účet. Když je peněz víc, ideální jsou nemovitosti, zlato, umělecká díla, to, čemu rozumíme. Šetřit a pak si koupit garsonku na pronajmutí.

Co když žena žádné úspory nemá, jen bydlí ve společném domě nebo v bytě s manželem či partnerem, a najednou se jí rozpadne vztah? Stává se to často?

Velice často, i u žen s vyššími příjmy. Jsou jistě i ženy, které setrvávají v nefunkčním, neharmonickém vztahu jenom proto, že méně vydělávají a nemají kam jít. Pak musejí rozvinout svůj podnikatelský instinkt a být připraveny na nejhorší: manžel si třeba najde novou partnerku a v případě takového stresu se jen těžko něco kreativně vytváří. Žena pak potřebuje získat víc zdrojů příjmů. My ženy tohle umíme už díky historickému kontextu: když šel muž do války, ženě zůstalo hospodářství nebo domácnost a děti na krku, takže se dokázala intuitivně přepnout do role jediné živitelky. I kdyby měla dělat prostitutku, to je úplně jedno – vždycky to nějak zvládla. Na základní věci pro děti dokáže vydělat téměř každá žena, v jakémkoli politickém režimu.

Jaký je rozdíl ve finančním postavení ženy nyní a za socialismu?

V celorepublikovém měřítku nijak výrazný. Snad jen s tím rozdílem, že za socialismu žena pracuje proto, že do práce v podstatě musí. Vždyť jeden plat tehdejší rodině rozhodně nestačí, navíc je pracovat povinností ze zákona. Její práce je, stejně jako dneska, často hůř placená. Zároveň se jí ale neodejímají domácí práce, takže pracuje osm hodin v práci a pak ještě osm hodin zadarmo v domácnosti. V práci má nižší plat, je přepracovaná, neumí se zastat sama sebe, aby si vydělala víc a ušetřila peníze pro sebe. Její práci v domácnosti neocení ani muž, a dokonce ani ona sama. Takhle žily matky dnešních žen v produktivním věku, dnešní seniorky. Moc se o tom nemluví, ale zeptejte se jich, kolik mají našetřeno ze svých vlastních peněz… Tohle problematické dědictví máme v sobě hluboce zakořeněno, neseme si to s sebou. Není lehké to během dvou generací změnit.

Velký profilový rozhovor s Marcelou Hrubošovou najdete ve speciálu ŽENSKÉ STOLETÍ, který si můžete objednat zde.

Ženské stoletíŽenské stoletíFoto Archív

Veronika Bednářová




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější