Poslední bitva Islámského státu | Reflex.cz
nahoru

Poslední bitva Islámského státu

Lenka Klicperová, Markéta Kutilová18. dubna 2019 • 09:30
Poslední bitva Islámského státu
foto: Lenka Klicperová

Reportáž Lenky Klicperové a Markéty Kutilové ze Sýrie z loňského roku se probojovala mezi pět nejlepších příspěvků v soutěži Česko-slovenská cena veřejnosti. Ve čtvrtek 18. dubna bude spuštěno hlasování na webu soutěže. Do něj se můžete zapojit i vy. Níže zveřejňujeme reportáž tak, jak loni vyšla v Reflexu.

Pádem Rakky, hlavního města Islámského státu, to neskončilo. Z rozbombardovaného města se stáhly tisícovky džihádistů na jihovýchod Sýrie. Jsou obklíčeni. Nemají kam jít. Přesto se zuřivě brání. Právě probíhá poslední bitva s Islámským státem.

„Zahalte si vlasy,“ přikazuje nám náš průvodce. Vjíždíme do Dajr az-Zauru, oblasti na jihovýchodě Sýrie, která ještě před půl rokem byla ve spárech Islámského státu. Naše auto se noří do nitra vesniček, jež obklopuje už jen poušť. A ropné vrty.

Dnes tu už černé vlajky nevlají. Ale Islámský stát zde má stále zásadní vliv. Radikální islám totiž zůstává vryt do myšlení zdejších obyvatel – tradičně konzervativních arabských kmenů. Když sem přišli islamisté, arabské kmeny se jim podřídily bez většího ­odporu.

Pro reportáž Lenky Klicperové a Merkéty Kutilové můžete hlasovat ZDE >>>

Nesmíte vystoupit

„Nesmíte vystoupit z auta, nesmějí vás vidět. Všude tu operují spící buňky IS,“ varuje nás Parwar, náš překladatel. Nepomáhá ani to, že máme v autě dva vojáky s kalašnikovy. Oba jsou příslušníci Syrských demokratických sil, jež vedou Kurdové.

Slušně vycvičenou a disciplinovanou armádu z těchto kurdských, arabských a křesťanských milic pomohli udělat Američané, kteří je v boji proti IS podporují od roku 2014. „Jmenuju se Muslim, ale říkejte mi Džan,“ otáčí se na nás jeden z nich, mladý Kurd v moderní kšiltovce. „Nesnáším svoje jméno, jsem založením marxista a jmenuji se Muslim,“ směje se Džan.

Cesta na frontu

Život kolem nás tedy pozorujeme přes tmavé sklo automobilu. Za ním se míhají muži s plnovousem a v tradičních dlouhých arabských oděvech. Těch nemnoho žen, jež jsou vidět na ulici, je zahaleno do černých nikábů. Obrázky jako ze stránek časopisu Dabiq, který vydával Islámský stát pro svou propagaci. Z obličeje jsou ženám vidět jen oči, většinou sklopené a skryté pod řasami. „Všechny ženy se stále halí podle příkazu IS. Bojí se spících buněk islamistů v okolí,“ říká Parwar.

Všude kolem se to hemží dětmi, zejména malými kluky, kteří po sobě střílejí z plastových samopalů. Jinou hračku za celé čtyři dny nevidíme. Školy jsou ještě stále zavřené. Islámský stát je zavřel, a tak spousta dětí nechodí do školy už pět i sedm let. Na jejich obnovu zatím není čas. Islámský stát je nedaleko a válka s ním pokračuje.

Poslední větší město, jež IS drží pod svou kontrolou, je Hadžín. Tady je frontová linie a tady se vede poslední boj. S tím, jak se blížíme k Hadžínu, ubývá vesnic i lidí a přibývá opuštěných a rozstřílených domů. Deset kilometrů před Hadžínem musíme z auta ven. Čeká na nás humvee. Dar od USA. Přesedáme do obrněného vozidla a jedeme přímo na vojenské posty, kde se bojuje s posledními bojovníky IS. „Proti nám teď stojí to nejtvrdší jádro islamistů. Mnoho cizinců. Od jednoho zajatce IS víme, že jich je tam tak 5000 nebo i 6000,“ říká velitel Šerko. Ač sám Kurd, působí velmi americky – sluneční brýle, kšiltovka, na tváři strniště, srší humorem. V jedné ruce iPhone, ve druhé iPad. „To máme od Američanů, posíláme jim souřadnice, kde se pohybují bojovníci IS, aby je mohli bombardovat,“ vysvětluje a studuje při tom satelitní mapu. Za chvíli na základnu přijíždí americký konvoj. „Sdílíme základnu společně s Američany a Francouzi,“ říká Šerko. My však musíme dělat, že je nevidíme. „Nesmíte je fotit, točit ani s nimi mluvit, to bychom měli problémy,“ napomíná nás několikrát velitel. USA se do syrské války zapojily už v jejím počátku, v roce 2011, a to výcvikem a podporou různých skupin Svobodné syrské armády, bojující proti režimu Bašára Asada.

Jenže SSA postupně ovládly islamistické skupiny a USA začaly v roce 2014 podporovat syrské Kurdy, kteří právě bojovali proti IS ve městě Kobání. Kurdové se ukázali jako mnohem spolehlivější spojenec. Od té doby Američané na kurdském území vybudovali několik základen, letišť a přesunuli sem několik tisíc vojáků. Později se k nim připojili i Francouzi.

Odstřelovač v žabkách

Humvee se třese a kodrcá po rozbité cestě. Přesto musíme jet co nejrychleji. „Tamhle už jsou domy IS,“ ukazuje Muslim, alias Džan, na šedé budovy kilometr od nás. Pro dobré snajpry jsem už na dostřel. Zastavujeme u rozstříleného domu. Jeho zdi vypadají jako cedník s velkými oky. „Mrtvola Dái’š!“ volá Džan a ukazuje do domu.

Uvnitř na koberci leží tlející tělo jakéhosi Libyjce. Z jeho vousů si mravenci a mouchy udělali taneční sál a na jeho těle si pochutnává spousta dalšího hmyzu. „Alespoň k něčemu je dobrý,“ komentuje to cynicky Džan. „Abú Zahra z Libye,“ hlásá nápis na zdi. Pach z mrtvoly zamořuje prostor domu. Skoro se to nedá vydržet. Přesto vcházíme za vojáky dovnitř. Na střeše, odkud je dobře vidět, si udělali stanoviště.

Před vchodem do domu, tedy před dírou ve zdi, kde kdysi bývaly dveře, jsou na zemi rozloženy pláty vlnitého plechu. „Když na ně někdo vstoupí, hluk nás upozorní, že je někdo před domem,“ vysvětluje velitel Skander. Brodíme se horou odpadků na střechu domu. Tady své střelecké pozice drží deset vojáků. IS je od nás 500 metrů.

Nemůžete zůstat

„Nemůžete tu proto zůstat dlouho,“ varují vojáci. „Útočí na nás několikrát denně. Hlavně když je špatné počasí nebo písečná bouře,“ říká Ahmed, odstřelovač obutý do žabek. „Všechny je zabijeme. Zabíjím je moc rád,“ směje se od ucha k uchu. „Fuck Dái’š,“ dodává po americku.

Nedaleko se ozývá střelba. Musíme dál.

Humvee se přes rozbitou cestu kodrcá k dalšímu domu. Ten brání vojáci křesťanské jednotky SDF. Na střeše si rozložili matrace na spaní, na zbytku zdi stojí rychlovarná konvice, vedle několik kartónů cigaret. Kouří všichni. Je to způsob, jak si ukrátit čas, kdy se čeká na boj. Jenže teď nečekáme dlouho. Odstřelovači mají pohotovost. V dálce zahlédli bojovníka IS. Velitel Skander jde k jednomu z odstřelovačů a do vysílačky hlásí akci. Pak položí snajprovi ruku na rameno a pomáhá mu se soustředit. A v klidu pečlivě zamířit. Zazní několik po sobě jdoucích výstřelů. Žádné dávky jako ve filmech, každá kulka se počítá.

Jenže vojáci čekají protiakci islamistů a my musíme pryč. „Od ­bitvy o Rakku u syrských Kurdů nezemřel žádný novinář. Jsme na to hrdí,“ říká Skander. Kurdové právě proto, aby eliminovali počty zabitých novinářů, nastolili tvrdá pravidla ohledně pohybu na frontových liniích. V Rakce se novináři do žádných velkých akcí nedostali, proto tam také žádný nezahynul. V sousedním Iráku během bitvy o město Mosul zemřelo více než padesát novinářů.

U Eufratu

Přesouváme se na jiné klíčové místo – k vesnici Bahoz na řece Eufrat, na irácko-syrské hranici. Území na syrské straně je ale rozděleno na tři části – jednu kontroluje armáda Bašára Asada, Rusové a íránské milice. Druhou stále ovládá Islámský stát a tu třetí Syrské demokratické síly s podporou USA. Je to skoro magické místo.

Přijedete sem přes poušť, kde není vůbec nic. Dojedete až k útesu, kde poušť zničehonic končí, a vám se otevře výhled na zelené údolí Eufratu. Odsud vidíte vše – území kontrolovaná všemi zmíněnými stranami konfliktu. Vlastně tu máte jako na dlani celou složitost tohoto konfliktu, do něhož jsou zapojeny regionální i světové mocnosti. K výše jmenovaným ještě patří Turecko, Saúdská Arábie a Katar, jež podporují radikální sunnitské skupiny. Turecká armáda dnes kontroluje přes 6000 km2 území na severu Sýrie včetně kurdského Afrínu.

Dajr az-Zaur je oblast strategická pro všechny strany konfliktu. Právě tady se nacházejí největší ropné rafinérie v celé Sýrii. IS je ovládal čtyři roky. Neúspěšně se je snažil dobýt Bašár Asad a Rusové. Nyní je situace stabilizovaná a mezi oblastmi pod vlivem Ruska a USA je vytyčená linie, za níž ani jedna strana konfliktu neoperuje. „Až na drobné incidenty se to dodržuje,“ říká velitel Skander.

Vše je rozstřílené

Cestou na ropná pole musíme projet řadu checkpointů, na každém kroku nás i našeho řidiče kontrolují vojáci. Ropné pole Omar je největší, stojí tu i největší rafinérie, kde se před válkou těžilo až 300 000 barelů ropy denně. Lépe je však použít minulý čas – rafinérie stála –, protože teď leží v troskách. Vše je poničené a rozstřílené.

„Před válkou měly s vládou podepsané kontrakty firmy Shell a americká Conoco,“ říká Baderchán Zaza, ropný specialista. Vystudoval v Československu a pak celý život pracoval na ropných polích v celé Sýrii. Nyní jej válka vyhnala do iráckého Arbílu, kde pracuje pro jinou ropnou společnost.

Podle něj nyní Kurdové spolu s USA kontrolují 75 % zásob syrské ropy a plynu. Zbytek je na území pod vládou Bašára Asada. Jenže těžba je skoro zastavena, rafinérie zničeny stejně jako potrubí.

„Tyto dvě strany se mezi sebou budou muset domluvit, což bude složité a bude to vyžadovat dlouhá jednání. Většinu syrské ropy sice kontrolují Američané, ale potrubí ke Středozemnímu moři vede přes Asadovo území, tedy územím pod vlivem Ruska a Íránu. Když se USA a Rusko dohodnou, naftový průmysl se v Sýrii může začít obnovovat. Samotní Syřané už na to dnes nemají žádný vliv,“ shrnuje Zaza válečnou realitu.

To potvrzuje i politolog Tomáš Kaválek. „Rozdělení zdrojů ropy bude hrát klíčovou roli v budoucím uspořádání Sýrie. USA mají nyní silnou pozici,“ shrnuje.

Důležité jsou však nejen samotné rafinérie, ale zejména trasa potrubí přes Sýrii. „Právě přes Sýrii chce vést plyn do Evropy Katar i Írán a to může být jedna z důležitých věcí na pozadí syrské války. I když jistě ne jediná,“ vysvětluje Zaza.

Krásná dívka bez nohy

Cestou z rafinérie odbočujeme do jedné z malých vesnic. Zastavujeme před domem, kolem něhož jsou pole se zeleninou. V ústrety se nám belhá o berlích krásná dívka v dlouhých zelených šatech. I tak je však vidět, že nemá jednu nohu. Na schodech před domem sedí její pětiletá sestra. Ta má místo nohou jen pahýly.

Tohle je skutečný obraz syrské války. Obraz lidského utrpení, zkázy a zmaru.

„Moje dcery si hrály na střeše našeho domu. Najednou se ozvala rána, vybuchla mina. Netušíme, kdo ji tam mohl dát. Jedna dcera zemřela, další přišla o jednu nohu, dvě mají nohy znetvořené střepinami. Nejmladší přišla o obě nohy,“ vypráví hlava chudé rodiny, zemědělec Muhammad.

Sedíme na zemi v holé místnosti, jen podlaha je pokryta několika starými koberci. „Jsme obyčejní lidé. Nikdy jsem nebyl v žádné armádě ani v IS, proč nám tohle udělali?“ ptá se Muhammad. Na klíně mu sedí beznohá Demúr. Její jméno znamená Slzy.

„Každý den se mě ptá, kdy už bude mít nohy,“ pláče otec. Jenže v téhle části Sýrie zatím nepůsobí vůbec žádné neziskovky, nejsou tu nemocnice, kde by byli schopni vyrobit Demúr umělé končetiny. Tak se dívka plazí s pomocí rukou jen po domě a okolí. Nechodí nikam, ani do školy. Stejně jako všechny děti v těchto oblastech, ještě donedávna kontrolovaných IS. Sedm let je většina škol uzavřena.

Klanoví vládci

„Přišel za mnou nějaký muž, ať mu dceru bez nohy dám, že se o ni postará, ale už nikdy ji nesmím chtít vidět. To jsem samozřejmě odmítl,“ rozpovídá se Muhammad. Naznačuje tak něco o zdejších zvycích, kdy jsou malé holčičky provdávány za starší muže, kteří si je v podstatě koupí. Tyto kmenové arabské oblasti patří mezi nejkonzervativnější území v celé Sýrii a velmi se tu projevuje absence vzdělání a investic, jež sem nešly ani před válkou. Oblast ovládají šejkové, kteří pronajímají půdu zemědělcům a další velké peníze získávají díky poplatkům za řešení nejrůznějších sporů. Suplují tak právní systém. Šejkové, klanoví vládci, tak prakticky ovládají veškeré oblasti tamního života.

Kdo chce tuto oblast ovládnout, musí mít na své straně právě tyto lídry. Vzhledem k jejich vyznání – což je konzervativní a velmi radikální sunnitský islám – se nezdá pravděpodobné, že by se Kurdům podařilo si tuto oblast stabilně připojit pod svůj vliv. Kurdové jsou sice také sunnité, nicméně jejich pojetí víry je často velmi vágní, většina z těch, kteří stojí v čele vládnoucích struktur, jsou marxisté prosazující také poměrně radikální feminismus. A to s pojetím islámu klanových vůdců příliš nesouzní.

Pro Kurdy bude ovládání těchto čistě arabských oblastí velmi obtížné, již nyní se projevují odstředivé tendence arabských kmenů, umně podporovaných Tureckem a Saúdskou Arábií. O tom se ostatně přesvědčujeme za chvíli na vlastní kůži. Na jednom z check­pointů SDF zpomalujeme, předjíždí nás jedno z aut vojenské kolony SDF. Ozve se salva výstřelů, zblízka, jde pravděpodobně z některého z domů u silnice. Někdo na nás střílí. Cíleně. Na vojáky, mezi něž jsme se dostali a kteří jsou místním radikálům trnem v oku...

Islámský stát bude zanedlouho jen krvavou minulostí. Jenže s černou vlajkou nezmizí radikální myšlenky džihádu. A islamisté, kteří přežijí, se nebudou chtít vzdát své myšlenky na právem šarí’a řízený státní celek. Odjíždíme a na jedné z vesnických zdí nám Parwar překládá výmluvný nápis, vytvořený zřejmě někým ze spících buněk IS: „Brzy se vrátíme!“

Lenka Klicperová, Markéta Kutilová




Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější