Chorvatsko: Země, kde je Srb pro mnohé stále nepřítel a tamní upíři nejsou dost slavní
Kdo se měl v Jugoslávii nejhůř? Proč dnes v Chorvatsku můžeme vidět až apokalyptické obrazy vylidňujících se měst i vesnic, domů bez střech a lidí s prázdnotou v očích? Proč si člověk musel v tamní metropoli ještě několik let po osudovém zemětřesení dávat pozor, aby mu v centru nespadla na hlavu cihla? Jak je možné, že v Chorvatsku je stále nejsnadnějším způsobem, jak zdiskreditovat politika, nazvat ho Srbem? A že lži o ustašovských vyhlazovacích táborech mohou být beztrestně šířeny sdělovacími prostředky i z kazatelen?
I tak zní palčivé otázky a místy i vážná obvinění, jež vznáší kniha Fjaka: Chorvatská sezona. Přeložil ji Martin Veselka a v koedici vydala nakladatelství Dokořán a Máj. Její autorkou je Aleksandra Wojtaszeková (* 1991). Tato polská novinářka, balkanistka a překladatelka je držitelkou doktorátu z literární vědy a přednáší na Institutu slovanské filologie Jagellonské univerzity v Krakově.
Země-kulisa a „malebná“ chudoba
Kniha začíná zdánlivě mírně a poklidně: líčením bujarých projevů fanouškovského kultu jednoho místního fotbalového klubu, exkurzí do chorvatské scény fantasy literatury nebo až poeticky kreativního světa nadávek. Nechybí tragikomické líčení toho, jak nezodpovědně a směšně se tam často chovají cizí turisté, přičemž roli největších potížistů prý po Češích už dávno převzali Poláci.
Už i v souvislosti s těmito tématy ale v knize zaznívají vážnější tóny, totiž pochybnosti o tom, co přehnaná závislost na sezónní turistice dělá s chorvatskou společností, tedy zdali se Chorvati nestávají pouhými statisty v jednom velkém divadelním představení s názvem „turistická destinace“. Jako kuriozní autorka vnímá i požadavky, aby se uchoval autentický ráz toho kterého regionu, tedy „aby nedocházelo k jeho modernizaci a turisté se mohli pokochat romantizovanou chudobou a zaostalostí“. I kvůli pochybám, kam by mělo Chorvatsko směřovat a patřit, a strachu z pejorativní nálepky Orientu či Balkánu se podle Wojtaszekové Chorvati příliš nechlubí svými historickými postavami upírů, kteří nejsou zdaleka tak slavní jako ti rumunští. Prostě je málo propagují: „Nechtějí být pokládáni za Balkán, takže se nemůžou divit, že nikdo nedoceňuje ani jejich upíry.“
Závody v utrpení a jugonostalgie
Následně se autorka dostává k historickým traumatům z minulého století a vztahům mezi jednotlivými etniky. Ty se leckdy projevují už v jazyce, kupříkladu nadávky někdy směřovaly proti věřícím jiných vyznání: „Pravoslavní proklínali papeže, katolíci mešitu.“ Jindy vzájemná nenávist skončila vyvražďováním vyprovokovaným vůdčími politiky.
U těch autorka s úžasem a ještě větším odporem líčí, jak přepisují historii a uměle zveličují rozdíly mezi chorvatštinou, srbštinou, bosenštinou a černohorštinou, čehož někteří „vykutálení uživatelé“ využívají a v životopisech se chlubí znalostí hned čtyř jazyků... Téměř stejných!
Stejně tak nacionalističtí politici a ideologové zveličují údajný národnostní útlak v Titově Jugoslávii. Wojtaszeková sarkasticky píše o jejich až zarputilém soupeření v pomyslné disciplíně „kdo se měl v Jugoslávii nejhůř“. Například bývalá chorvatská prezidentka Kolinda Grabarová‑Kitarovićová se při líčení svého smutného socialistického dětství vyznala, že o sobě nesměla mluvit jako o Chorvatce. „Kupodivu s tím neměly problém více než čtyři miliony lidí, kteří uvedli chorvatskou národnost při sčítání v roce 1981, a ani samotný Josip Broz – do oddacího listu při sňatku v roce 1952 napsal do kolonky ‚národnost‘ slovo ‚Chorvat‘“, komentuje to autorka. Dodejme, že potíže asi nebyly se samotným přihlášením k chorvatské národnosti při sčítání, ale možná s dalšími projevy národní identity, pokud šly za rámec stanovený komunistickou stranou.
V návaznosti na to autorka rozebírá pojem „jugonostalgie“, který interpretuje nejen jako touhu po ztracené době, kdy spolu jednotlivé národy jugoslávské federace žily v relativním smíru, ale také jako požadování spravedlnosti a sociální péče či obecně fungujícího státu. Ovšem nacionalisté ho prý používají ke stigmatizaci oponentů: „Termín jugonostalgik slouží k politické a morální diskvalifikaci, jugonostalgik je podezřelý člověk, ‚nepřítel národa‘, ‚zrádce‘.“
Vymazané oběti ostrova Pag
Jedna z posledních reportáží, v níž autorka poněkud odkládá svůj odstup a ironii, zpracovává její návštěvu ostrova Pag. Ustašovci, příslušníci chorvatské fašistické a ultranacionalistické organizace hlásící se ke katolictví, zde za války zřídili koncentrační tábor, v němž povraždili na tisíce lidí, hlavně Srbů, Židů a komunistů. Tabulku, která o tom má informovat, kdosi pravidelně ničí. Proti tomu autorka pochopitelně protestuje: „V zátoce, kde končila mrtvá těla nevinných lidí, se v létě koupou turisti. Nezdá se mi, že by to zemřelým vadilo… Živí by to ale vědět měli.“
A jak to vše souvisí se záhadným názvem knihy? „Fjaka“ označuje psychofyzický stav neukojitelné žízně po nicotě, je to horkem vyvolaná rezignace na jakoukoli formu aktivity a touha jen tiše hledět do dálky (například na moře) a rozplynout se v prostoru. Postihnout může místní obyvatele, ale i cizince. Ovšem pokud člověk jednou zakusil prožitek fjaky, už si ho v sobě ponese napořád: „Postačí ucítit třeba jen nesmělý paprsek slunce dopadající na tvář a představit si vlny Jadranu, jak narážejí na pobřeží.“ V kontextu toho, co předtím psala o mrtvolách v zátoce, však i její slova o vlnách a nicotě mohou působit poněkud zneklidňujícím, či dokonce morbidním dojmem.
Jistě najdeme jiné knihy, které se více soustředí na každodennost toho, jak spolu odlišná etnika a náboženství i v oblasti dnešního Chorvatska pokojně koexistovala. Wojtaszeková se v závěru knihy vyznává, že její kritičnost je dána tím, jak moc jí osobně na Chorvatsku záleží: „Země je tvoje teprve ve chvíli, kdy se stydíš za to, co dělá její vláda.“ Odkrývá a záměrně až jednostranně zdůrazňuje traumatické a bolestivé aspekty, které mohou být turistům na první pohled skryty. I když do budoucna ani autorka není zcela pesimistická. Obyčejní Chorvati i Srbové, řešící obdobné ekonomické problémy, jsou podle ní i dnes, a to i v místech krveprolití během občanské války po rozpadu společného státu, schopni klidného a nenásilného soužití. Pokud by jim někdo stále nepřipomínal, jak moc mají být odlišní. A často snad i navzdory tomu…
