S čím přichází ministr Šebestyán? Sázka na zvýšení zemědělské produkce má svá rizika
Nový ministr zemědělství Martin Šebestyán představil po nástupu do vedení resortu priority, na které se chce ve své funkci zaměřit. Řada z nich je skutečně žádoucích, zejména menší a extenzivně hospodařící zemědělci ale mohou přijít o některé dotace.
„Na papíře“ přitom vypadají zmiňované priority dobře – posílení konkurenceschopnosti českého zemědělství, zvýšení potravinové soběstačnosti, omezování byrokracie či zvýšení podpory zpracování zemědělských surovin v ČR jsou výzvy, které je potřeba řešit, stejně jako modernizaci oboru zaváděním a podporou nových technologií. Alespoň částečně to navíc v moci ministra zemědělství je. Větším problémem ale bude „zajistit dostatečný národní a evropský rozpočet pro zemědělce“, zejména pak dotace z EU, u nichž se od roku 2028 počítá s výrazným krácením. O podobě a výši evropských dotací se ještě sice bude jednat, redukce podpor je ale podle všeho „hotová věc“, a z pozice ČR bude v tomto smyslu rozhodující, o jaká procenta budou takzvané „nárokové“ podpory na obhospodařovanou půdu klesat. Zatím to vypadá, že v případě těchto dotací budou kráceny už podniky hospodařící zhruba na více než 100 hektarech půdy (respektive s ročním příjmem podpor nad 20 000 eur na podnik), což je pro naši zemi s nejvyšší průměrnou plochou obhospodařované půdy v EU nevýhodné.
Celkem nepřekvapivě fandí nový ministr středním a větším tuzemským zemědělcům a podpoře produkce zemědělských komodit jednak na úkor malých zemědělců, a jednak na úkor ochrany krajiny, čemuž chce přizpůsobit strukturu současných dotací. Faktem je, že v ČR jsou dotace do environmentální oblasti v rámci podpor rozvoje venkova vyšší, než je minimální podíl stanovený EU, a přesměrovat část peněz na podporu zemědělské produkce by bylo po souhlasu EU možné. Je ale třeba vědět, že zlepšení stavu krajiny (zejména zvýšení pestrosti a schopnost krajiny zadržovat vodu, a také snížení rizik eroze) je i v zájmu samotných zemědělců – dostatek vody a kvalita půdy patří mezi rozhodující faktory ovlivňující hektarové výnosy, a tedy ekonomiku zemědělského podnikání.
S tím souvisí i záměr omezit podpory extenzivního zemědělství (například pasoucích se hospodářských zvířat nebo koní), a dosud nespecifikovaná definice „aktivního zemědělce“. Aktivním zemědělcem by měl být obecně podnikatel, jehož příjmy ze zemědělství ze zemědělství tvoří určené minimální procento příjmů, jenže jde o to, co se bude do příjmů ze zemědělství počítat. Logicky by to měla být produkce potravin přímo v hospodářství zemědělců a jejich prodej ze dvora, EU ale dotace pro potravinářství za zemědělství fakticky nepovažuje a hodlá podporu potravinářství ze Společné zemědělské politiky vyjmout. Část zemědělců navíc zajišťuje na venkově některé služby v rámci dříve obecně podporované diverzifikace (rozklad rizik prostřednictvím jiných než ryze zemědělských aktivit). V předlistopadovém období se takové aktivity nazývaly „přidružená výroba“, a mnohé zemědělské podniky si tím výrazně zlepšovaly svou ekonomickou situaci. To ostatně platí i dnes, a je to i žádoucí, pokud by se ale takové aktivity nepočítaly do „aktivního zemědělce“, mohou zemědělci svůj přístup (v neprospěch venkova) přehodnotit. Dodat lze také, že i v prioritách nového ministra zmiňovaná podpora zpracování zemědělských surovin na farmách je fakticky žádoucí podporou vytváření vyšší přidané hodnoty, což mimo jiné snižuje závislost zemědělců na dotacích. Snižovat závislost bude přitom při avizovaném poklesu dotací z EU zásadní.
Každopádně je zřejmé, že bude hodně záležet na tom, jak se zatím obecně prezentované záměry nového ministra přetaví do praxe, což se týká nejen pojetí „aktivního zemědělce“, ale i podmínek předkupního práva pro zemědělce na jimi obhospodařovanou půdu, což může představovat riziko další koncentrace vlastnictví půdy v ČR. I podle ministra (a souhlasí s tím i Agrární komora ČR), by proto mělo být předkupní právo konstruované tak, aby návrh „nestranil velkým podnikům a umožňoval vstup dalších subjektů do oboru“. V praxi by tak měla být přednostní možnost nákupu půdy plošně a nejspíš i regionálně limitována, jaká ale bude realita, zatím známo není.
Systémově největší problém bude ale patrně s avizovaným zvýšením potravinové soběstačnosti ČR. I to by bylo, zejména v některých komoditách, jako je zelenina a ovoce žádoucí, samotné zvýšení produkce ale nestačí. V ČR vyprodukované komodity je totiž třeba za konkurenceschopné ceny zpracovat a prodat, ovšem za situace, kdy výrobci čelí, bohužel často levnější konkurenci z EU i mimo ni. Kromě prokazatelného rizika ohrožení zdraví spotřebitele přitom v praxi nelze zejména produkty z EU odmítat, vzhledem ke společnému evropskému trhu. Sázka na zvýšení produkce tak nakonec nemusí být úspěšná, ostatně to samé deklarovalo již několik zemědělských strategií v minulosti, a téměř nic se nezměnilo. Možná reálnější by tak bylo alespoň udržet současný podíl tuzemských výrobků na trhu, zvláště, když náš největší obchodní partner Německo připravuje zlepšení podmínek pro své (i zemědělské) výrobce, nejen ohledně cen energií.
Jednu prioritu, všeobecně podporovanou všemi zemědělci bez rozdílu zaměření a velikosti, je ale jistě možné naplňovat. Jde o omezování nadbytečné byrokracie, která je ostatně jedním z významných faktorů konkurenceschopnosti našich i evropských zemědělců. Je a bude to ale proces nekonečný, protože nové regulace, povinnosti a evidence budou i nadále vznikat, i když EU mluví a postupném zjednodušování. To se ale většinou týká těch stávajících, ale ne nově připravovaných opatření.
