Kdo je tady nepřítel? Třetí Avatar už neohromuje spektáklem, nýbrž tím, že se nebojí vážných témat
První díl sci-fi ságy Jamese Camerona Avatar byl v roce 2009 revolucí v možnostech počítačové filmařiny a 3D obrazu. Druhý (2022) přesunul pozornost k dějovým nuancím a drobnokresbě postav. Ale až letošní trojka s podtitulem Oheň a popel přináší opravdové drama.
James Cameron během své více než čtyřicetileté kariéry vytvořil monumentální kinematografické dílo: natočil hned několik nejvýdělečnějších filmů všech dob, průběžně posouval možnosti technologií, bavil miliardy diváků. Ale při vší úctě k Terminátorům, Propasti či Titanicu se nedalo nad prvním Avatarem pousmát. Takový nepoměr mezi nesmírnou technologickou náročností a banálním, stokrát omletým příběhem o zlých dobyvatelích a krásných divoších, spojených s eko a ezo agitkou!
Legrační byly i představy některých tehdejších kritiků, že „takhle už budou vypadat všechny filmy“. Nevypadají: některým příběhům prostě sluší černobílý 2D obraz ve formátu 4:3 a dvě židle u kuchyňského stolu. Největším překvapením nového Avatara je, že dokáže ten velkolepý vizuálně-zvukový bombast když už ne spojit, tak aspoň střídat se silnými scénami, které se dají natočit za barákem na mobil.
V epické bitvě na konci dvojky Avatar: The Way of Water zemřel mimo jiné Neteyam, syn původního hlavního hrdiny Jakea Sullyho, a spousta členů jejich spřáteleného kmene. Třetí díl pak začíná ve chvíli, kdy ještě trvá období truchlení. Přímořský kmen Metkayinů se vzpamatovává ze ztrát a Jakeova porůznu poslepovaná rodina se taky dává dohromady; nejhůř je na tom asi máma Neytiri. Nevysvětluje se, že že jsme na planetě Pandora, kterou se chamtiví lidé snaží drancovat a kolonizovat, že Jake je bývalý mariňák, který dostal nové tělo a stal se jedním z domorodců Pandory, že má svoji nemesis Quaritche, že Pandora je komplikovaný a provázaný ekosystém... Tenhle kontext už je součástí naší popkultury, přesto chvíli trvá, než se člověk na všechny postavy a kontexty rozpomene, pokud si dvojku od premiéry nezopakoval.
Jake už hlavním hrdinou dávno není: tím se stala rodina. Druhá část vynikala soustředěním na Sullyovic děti: zachycením křehké puberťácké nejistoty včetně siláckých gest, otrávených ksichtů a dychtivé naivity, pokládáním otázek, proč jsem tak jiná a proč jsem ten špatný... Trojka pak přesouvá pozornost na dynamiku uvnitř rodiny, na hierarchie vztahů a na ujímání se rolí. V mnoha scénách se Lo'ak, Kiri, Spider a další děti či mladí dospělí vzpírají autoritám, zkoušejí prosazovat vlastní názor, hledají vlastní cesty. Rodinný model je komplikovanější (a nosnější) tím, že Sullyovi jsou rodina takzvaně patchworková: zatímco Spider má dva táty, Kiri biologického otce nemá, oba jsou adoptovaní, on člověk, ona Na'vijka... Tytéž situace se pak odehrávají i na úrovni širších společenství jako jsou kmeny nebo armády: jde o linie velení, loajalitu a příbuzná témata.
Do děje výrazně zasáhne nový prvek – kmen Mangkwan, vedený zlounkou Varang. Tenhle lid se v zášti odrodil od Velké matky Eywy, ekosystému Pandory a zároveň jejího vědoní, a zaslepený nenávistí škodí. Ale se zaslepeností nenávistí tu bojuje vícero postav, například zmíněná Neytiri. Silná linie Avatara 3 říká neobjevnou, leč důležitou pravdu, že z nenávisti nikdy nic dobrého nevzejde. Proti této lince zároveň stojí poselství, že zvyky předků jsou sice zvyky předků, ale někdy je prostě potřeba těm zlým nakopat zadek. A to, kdo je „zlý“, se během děje hodně střídá a zpochybňuje.
Tři a čtvrt hodiny je dost dlouhá doba na to, aby se tyhle základní motivy zopakovaly dostatečněkrát na to, aby aspoň podvědomě zasáhly i diváky, kteří film prosedí oněmělí úžasem nad audiovizuální stránkou. Moment překvapení se už nekoná, všechny ty vzdušné bitvy, podvodní scény, exotickou zvěř i explodující techniku vidíme potřetí. Je nicméně třeba ocenit, jak Cameron jednotlivé druhy a žánry výjevů střídá: velké scény s malými, akci s konverzací, humor s napětím... Dramaturgie je to někdy až mechanická, ale funguje.
„Neexistuje, aby někdo nad tou délkou fňukal, když doma u televize vydrží koukat na seriály osm hodin v kuse,“ řekl Cameron pro časopis Empire už v souvislosti s téměř stejně dlouhou dvojkou Avatar: The Way of Water. „I moje děti zvládnou třeba pět hodinových epizod za sebou. Doba se změnila: je v pořádku uprostřed filmu vstát a dojít si na záchod.“ Na tohle téma je v novém filmu dokonce vtípek. Pozor ale, abyste ho nevzali doslova a nešli si odskočit během něj. Hned poté totiž přijde daleko nejsilnější scéna celé trojky – právě taková, na kterou vám stačí dva skvělí herci a parádní scénář. Jako před sto lety.
