Never more politickým tlakům na Otázky Václava Moravce navzdory šesti expertním stanoviskům o vyváženosti
Otázky Václava Moravce jsou nejcitovanější a nejdiskutovanější TV debata u nás – a proto dává smysl, že jsou leckomu trnem v oku. Dávejme dobrý pozor, kdo na tuhle „pojistku demokracie“ útočí... Komiksový festival v Angoulême má škraloup kvůli cause znásilnění a – je to sice maličkost, ale – vadí nám knihy bez písmenek na hřbetu.
Kateřina Kadlecová: Novinář a vysokoškolský pedagog Václav Moravec v ČT připravuje a moderuje několik pořadů, ale především nedělní Otázky Václava Moravce – ty už jedenadvacet let. V rozhovorech, které poskytl webu Aktuálně a pak Deníku N, odhaluje, jak velkému politickému tlaku čelí on i tvůrci Otázek, nejcitovanější a nejdiskutovanější TV debaty v zemi. Sledujme, jak se situace bude vyvíjet. Nemyslím si, že svoboda veřejnoprávní televize stojí a padá s jedním pořadem či jedním člověkem, ale šest existujících expertních stanovisek týkajících se vyváženosti relace a také právní spory, k nimž se mezi oběma stranami schyluje, o směřování oné instituce a naší demokracie a (nejen mediální) kultury leccos napovědí.
Richard Klíčník: Never more si zaslouží organizátoři největšího komiksového festivalu ve francouzském Angoulême. Během minulého ročníku došlo ke znásilnění zaměstnankyně. Franck Bondoux, ředitel firmy 9e Art+, která festival pořádá, situaci bagatelizoval a vůbec se ukázal být stárnoucím bílým mužem na svém místě. Znásilněnou propustili. Autoři a vydavatelé vyhlásili bojkot, který podepsaly stovky profesionálů. Skandál, jenž se týká i neprůhledného financování akce, se táhne. A teď to dokonce vypadá, že příští ročník pro jistotu nejspíš vůbec nebude.
Marek Gregor: Není to tak dávno, co jsme si u piva povídali s proslulým grafickým výtvarníkem a pedagogem Karlem Halounem, autorem stovek obalů desek, grafických zpracování knih a slavných plakátů, o tom, jak nás rozčilují umělecké publikace bez označení na hřbetu. Už řadu let se totiž objevují katalogy a knihy „s originalitou“ vymezující se vůči klasickému publikačnímu stylu, jen jejich autorky a autoři jaksi zapomínají, že v obsáhlejších knihovnách jsou pak jejich výtvory těžko dohledatelné. Naposledy se mi to stalo u jinak skvěle zpracovaného katalogu výstavy Dvojník v GHMP.
