„Největší úspěchy? Jestli to klapne, odmaturuje teď jedna naše absolventka na střední zdravotnické škole a napřesrok druhá, obě jsou tam dost úspěšné,“ říká s hrdým úsměvem Martin Košnar, ředitel základní školy na Školním náměstí v ústecké čtvrti Předlice. „A opravdové terno je, když se naši žáci vyučí a pak si najdou stabilní, legální práci,“ dodává. České základní školy navštěvuje průměrně 3,5 % romských dětí, na sedmnáct škol chodí prakticky výhradně romští žáci. Ta předlická je jednou z nich.
Labskoústecká čtvrť Předlice je dokonalou ilustrací sociálně vyloučené lokality. Trolejbus číslo 61 sem z centrálního Mírového náměstí jede čtvrt hodiny, projíždí bezútěšnými sousedními Trmicemi podél navážek a proluk mezi starými fabrikami. Systém nástupu do MHD se tu mění na výhradně přední dveře – aby řidič mohl kontrolovat nejen zaplacení jízdného, ale taky stav pasažérů. K základce na Školním náměstí jdete ze zastávky Nové Předlice rozmlácenou ulicí, která připomíná dáseň s vylámanými zuby: místa po spadaných barabiznách jsou zavátá odpadky, únorová slota k pocitu zmaru ještě přispívá. Když si představíte ony známé mapy České republiky, na nichž se ukazuje vyspělost regionů, pokud jde o vzdělání, nezaměstnanost, dluhy, exekuce a mnohé jiné proměnné, od zářivě zelené Prahy to směrem k Sudetám přes bílou a růžovou vždycky červená. A my se právě nacházíme v končinách nejrudějších.
Dole pod Bulharskem
Jak hodně se Česka téma etnické segregace týká? Vykoukněte ze své sociální bubliny: podle odhadů MŠMT (aktuálnější čísla než za školní rok 2020/2021 nejsou k dispozici) ve 136 českých základních školách převyšuje počet romských žáků třetinu, v celých 77 školách tvoří Romové většinu. Na 32 školách mají 75 a více procent romských žáků, v 17 ZŠ mají více než 90 procent Romů.
„Etnická segregace ve vzdělávání snižuje šance vyčleněných žáků na dosažení vyššího stupně vzdělání, posiluje sociální vyloučení a znesnadňuje vymanění z bludného kruhu chudoby, přispívá k sociálnímu napětí mezi různými skupinami obyvatel, klade neúměrně vysoké nároky na pedagogickou práci a vyvolává riziko pracovního přetížení učitelů,“ začíná výčet důsledků etnické segregace žáků v Doporučení veřejné ochránkyně práv ke společnému vzdělávání romských a neromských dětí, stočtyřicetistránkového dokumentu, který bývalá ombudsmanka Anna Šabatová publikovala roku 2018.
Jenže co si s tím počít tady, v Předlicích? Místní škola pro bezmála 270 dětí je už dvě dekády čistě romská; chodí sem potomci lidí převážně sociálně a kulturně znevýhodněných, často nezaměstnaných, kteří typicky vyrůstají v enormně demotivujícím a po všech stránkách nevyhovujícím prostředí. Tahle segregace není nijak řízená, je přirozená, což ovšem neznamená, že není diskriminující. Rodiče dětí však v této lokalitě žijí, základní škola na Školním náměstí je pro ně spádová a v rámci integrace doporučovaný bussing, tedy rozvážení dětí školním autobusem do vzdálenějších institucí, aby se zabránilo vzniku nebo trvání segregovaných škol, by se tu z mnoha důvodů nesetkal s pochopením. Kromě toho mají sousední školy, třeba ta v labskoústecké čtvrti Trmice, podobné procento romských žáků. A co by se stalo, kdyby se rodiče dětí ze segregovaných škol pokusili potomkům přesměrovat osud a pomoci k zápisu v jiné lokalitě? Ředitel nespádové školy je může odmítnout.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
