Po revoluci obnovenou tradici masopustního reje masek UNESCO málem nepřijalo. Žádost totiž Vortované podali v době, kdy sílily snahy o politickou korektnost. A tak prý vadily postavy Žida či Turků. „Že prý bychom se mohli někoho dotknout,“ vysvětluje Ladislav Šmahel, vedoucí maškarního spolku z obce Vortová.
Lednově prosluněná neděle ve Svitavách. Městě v bývalých Sudetech, na pomezí Čech a Moravy. Hvizd píšťalek kominíků, práskání bičem, juchání Turků, těch svobodných mládenců, činely, buben a dechovka. Průvod masopustních masek se dává do pohybu směrem k místní radnici. Žádat o povolení k obchůzce města. Padesát maškar následuje dechovka Hlinečanka a zhruba tisícihlavý dav zvědavců.
„Za války se chodilo potají, protože veselice byly zakázané, ale dalo se. No a komunisti to zakázali docela.“ Vzpomíná Ladislav Šmahel z Vortové. V této obci mezi Hlinskem a Žďárem nad Sázavou tradici masopustu obnovili před dvaceti lety. A po několika masopustech společně s tehdejší ředitelkou Muzea v přírodě Vysočina Ilonou Vojancovou zažádali o zápis do nehmotného světového dědictví UNESCO. A to zápis odmítlo. Vadily názvy postav Turků a Žida. „Tak jsme podali žádost znovu a nazvali je tanečníci a handlíř,“ říká spiklenecky pan Šmahel s tím, že díky tomu nakonec k zápisu v roce 2010 došlo. A masky předvádějí na masopustech i jinde. Třeba v blízkých Svitavách.
Jen pro zadané
„Tradice masopustu sahá až do devatenáctého století a je součástí církevního kalendáře. Začíná na Tři krále a končí Popeleční středou, po níž následuje období půstu až do Velikonoc,“ vysvětluje pořadatel svitavského masopustního průvodu a ředitel Městského muzea a galerie Svitavy Hynek Stříteský. Během těch šesti neděl do Popeleční středy se konají různé veselice, průvody maškar, ale také se pořádají bály. Například Jalový bál, ten je jen pro ženy, či Mužákovský bál, kam zase nesmí nezadaní.
První tvrdý úder dostal masopust během druhé světové války, kdy se udržel jen díky odvaze místních. Druhý úder už byl o poznání tvrdší. Poválečné vysídlení sudetských Němců mělo za následek, že opuštěné městyse a obce obsadili veskrze lidé bez vztahu k náboženství a tradicím. Ponejvíce komunisti. Po okupaci v roce 1968 se pak Svitavsko navíc stalo jedním z „ruských“ regionů u nás.
Slamák
Když průvod dorazí k radnici, strakatej po boku se ženou požádá starostu města o povolení k veselí a obchůzce. A maškary mezitím před radnicí ukazují, jak budou lidi bavit. Kominíci procházejí davem diváků a všem, kdo ochotně nastaví tvář, malují na obličej uhlem tu kníry, tu obočí. Pro štěstí. Celá akce končí na druhém konci svitavského náměstí, mimochodem nádherně zrekonstruovaného, kde dojde k zabití kobyly. Nebojte, jde také o masku. A přitom ras vypočítává, co kdo z mrtvého zvířete dostane. „A uši tomu se hodí, kdo pro pomluvy chodí!“
Co je ale nutno dodat, nejvýraznější maškarou je slamák. Ženy z něj dříve během průvodu tahaly stébla, aby se jim dobře vyvedly husy. Jenže husy doma už nikdo moc nechová. „V novodobé éře masopustu strkají stébla do postele, aby byl jejich muž výkonný. Chápete?“ pomrkává na nás Ladislav Šmahel, vedoucí maškarního spolku z obce Vortová. Chápeme. Jenže když vidíte, jak napevno je kostým slamáka na herci našitý, musí vás nutně napadnout… Jak řeší potřebu? „No, někdy se to prostě musí pustit do slámy...“ smějí se slamáci Petr s Davidem. Tak jsem si řekl, že žádná stébla domů ženě tahat nebudu. I když mi nakázala, že mám pro jistotu dovézt slamáka celého.
