Pokud vnímáte Sudety jen ze zpráv o ekokomunitách, artfestech a z komiksů o Aloisi Nebelovi, můžou vám připadat jako magická výspa městem nezkaženého naturelu. Jejich pravou tvář poznáte, až když se sem vydáte s batohem na zádech a začnete prolézat skrytá zákoutí. V té chvíli vám začne docházet, jak velkou ránu naše pohraničí po druhé světové válce dostalo a že se z ní pravděpodobně nikdy nevzpamatuje.
„Cesta vede tudy!“ Hlas s mírně výhrůžným podtónem mě vytrhne z hloubání nad mapou, kde zkoumám zkratku napříč asi dvoukilometrovou zákrutou červené značky. Zvednu hlavu a vidím, jak ke mně kráčí chlapík v usmolených montérkách a cigaretou ležérně zasunutou v koutku úst. Přestože je ode mě nějakých patnáct metrů, ovane mě odér poctivě nevětrané hospody, což je divné, protože v okruhu dvaceti kilometrů jsou všechny zavřené. „To je soukromej pozemek,“ dodá na vysvětlenou a pokyne cigárem směrem k louce plné plevele, zbytků zemědělských strojů a prohnilých autovraků. Na mapě vidím, že přes jeho údajné hájenství vede označená pěšina. Nemám ale ani chuť pouštět se s pánem do debaty, ani chuť šlápnout ve změti harampádí na rezavý šroub. Kývnu mu tedy na pozdrav a vydám se mírným stoupákem dál po drolící se silnici. Ještě když mizím v zatáčce, cítím v zádech jeho podezřívavý pohled.
Příběhy z cedulí
Asi nespočítám, kolik jsem cestou kolem hranic přečetl informačních cedulí označujících místa zaniklých obcí. Příběhy vypsané ve stručných heslech s letopočty jsou si navzájem podobné. Začínají kdysi dávno ve 13. nebo 14. století. Na místě uprostřed lesů a skal se usadilo pár rodin. Rubali tu kámen, káceli stromy, zakládali hamry, pálili uhlí, kutali železnou rudu.
Jak šla staletí, původní osada se rozrostla na vesnici, kterou čas od času někdo vypálil, přehnali se jí husité, Švédové a podobné katastrofy. Zdejší se ale vždycky dokázali zvednout a dřít se dál. Letopočty ze začátku 20. století už většinou doprovází pár fotografií. Stojí na nich skupina pánů v hodobožových oblecích s rádiovkami, vedle nich panímámy v nažehlených sukních.
Málokdo se na fotkách usmívá. Z postojů a tvrdých upracovaných očí je ale cítit hrdost, že si v nemilosrdném kraji dokázali vybojovat svůj domov. Mají být na co hrdí. Z bývalé dřevařské osady vybudovali městečko s pár tisíci obyvateli, kostelem, školou a pěti hospodami, kde vedle sebe sedávali Češi i Němci. Pak přišla válka a vzápětí druhá. Do města přišli samozvaní soudci z lidu. Z hospodářství, na kterých dřely desítky generací předků, museli lidé odejít s rancem na zádech. Zbytek soudruzi rozkradli, domy rozjezdily buldozery nebo si je postupně vzala příroda. Jejich zbytky občas vykukují mezi stromy jako smutné memento doby, kdy jsme vykročili k radostným zítřkům.
Grüss Gott
Sudety podobných osudů skrývají bezpočet a ani města, která divoký odsun přežila, se dodnes nevzpamatovala. Pokud ale chcete vypadnout z města někam, kde nepotkáte celý den ani nohu, těžko budete hledat krásnější kraj než třeba Český les.
Po pár kilometrech na sympaťáka v montérkách zapomínám. Připomenu si ho až v okamžiku, když opustím stezku kopírující hranici a vydám se napříč výběžkem Bavorska. Po pár stovkách metrů lesní pěšina vyústí na uježděnou silničku vinoucí se táhlým údolím. Dojdu po ní zhruba do poloviny, kde míjí dvě farmy přebudované na penziony.
Před jednou z nich postává vysoký a dobře živený pan domácí a mává mi na pozdrav. „Grüss Gott,“ zavolám na něj, což ho evidentně potěší a spustí na mě rychlou bavorštinou. Když vidí, že jsem pozdravem své znalosti konverzační němčiny vyčerpal, pokyne rukou a zeptá se: „Bier?“ Takové pozvání se na cestách krajem zavřených hospod neodmítá. Shodím batoh a usadím se na lavičce na zápraží, zatímco můj hostitel zmizí ve vratech a vrací se se dvěma orosenými lahvemi.
Klaus
Nad Weizenbier se Klaus, jak se mi představí, rozhovoří angličtinou s roztomilým přízvukem připomínajícím Arnolda Schwarzeneggera. Probereme nezbytné formality typu: odkud jdu, kolik už jsem ušel kilometrů, jestli mám puchýře a jestli se v noci nebojím spát v lese. Pak zabrousíme na téma života v příhraničí.
„Naše rodina pochází z Čech,“ kývne Klaus hlavou směrem dál po silnici. „Rodiče se narodili už tady v Německu, ale babička s dědečkem mívali hospodářství kousek za hranicemi. Po válce odsud museli odejít a usadili se tady, aby to měli blízko. Už se tam nikdy nepodívali. Oba zemřeli, ještě než se to zlomilo.“ Ptám se, jestli se do Čech zajde podívat někdy on sám. „Málokdy. Z vesnice nic nezbylo,“ pokrčí rameny s trochu smutným výrazem, až mě zamrzí, že jsem načal nepříjemné téma. Klaus se ale vzápětí opět usměje, a jelikož mám dopito a další pivo s díky odmítám, vyptává se, kam mám namířeno.
Vytáhnu mobil a ukazuji, kudy ze silničky odbočuje pěšina směrem k českým hranicím. „Tak to půjdeš kolem místa, kde vesnice stávala,“ ťukne prstem na displej. „Pojď, ukážu ti zkratku.“ Klaus mě provede dvorem svého hospodářství a mohutnou stodolou, kde vládne větší pořádek než u mě doma v pracovně. Z jejích vrat vyjdeme do zadního traktu farmy. Přes pečlivě vysečenou louku vede cesta vysypaná bílým pískem. Míjí ohradu s remízkem, kde se pase stádo srn, zatáčí kolem modravého rybníka a na okraji lesa se střetává se stezkou k hranici. Loučím se s Klausem, a když se po pár set metrech otočím, stojí ještě stále ve vratech a rozhlíží se po svém království. Zamáváme si a já se vnořím do pohraničního lesa.
Mstili jsme se i na mrtvých
Stezka přerušená řadou kamenných patníků a zrezivělou cedulí „Pozor, státní hranice“ mě vyhodí na bývalé pohraničářské signálce. Z rozbitého asfaltu bolí nohy, takže jsem rád, že se z ní mám za chvíli v zákrutě odpojit do stoupáku k prameni na kraji horské louky, kde hodlám přespat. Přímo na křižovatce narážím vedle rozcestníku na další informační ceduli. Opět je popsaná letopočty popisujícími staletí dlouhou historii obce, která zde stávala. Nechybí ani černobílá fotografie vážně se tvářících vesničanů.
Tentokrát ji ale dlouho zkoumám a snažím se v malých obličejích rozpoznat podobu s mým hostitelem. Pak přelétnu text na tabuli a hledám, čím si Klausovi prarodiče prošli. Na konci textu se dozvídám: „Díky odlehlosti obce nebyli místní postiženi prvními pomstychtivými spisy a netýkal se jich ani násilný odsun v létě 1945. Vyhoštěni byli až začátkem roku 1946 a s sebou si směli vzít na jednu osobu pouze 50 kg svého majetku. Nové osídlení vesnice v pohraničí nebylo plánováno, a tak byly domy systematicky zbourány. Roku 1946 byl zcela zničen i místní hřbitov, dokonce byly otevřeny i hroby. Kromě jediného náhrobku a olemování se nic jiného nedochovalo.“
Kudy?
Dojmy ze zprávy o vybagrovaných hrobech na mě byly viditelné ještě ve chvíli, kdy jsem si v přístřešku u pramene vařil večeři. Dvojice německých motorkářů se tu stavila vyfotit si západ slunce, a než jsem s nimi stačil zapříst řeč, omluvili se, že mě ruší, a pokračovali dál po signálce. Říkám si, že dneska to už lepší nebude, a jak se trochu setmí, zalezu do spacáku.
Jakmile zaberu, vzbudí mě zvuk přijíždějícího automobilu. Jsem sice na oficiálním tábořišti, ale radši se vysoukám z pod celty a jdu se podívat, jestli nepřijel na návštěvu myslivec. Nepřijel. Místo toho dorazil páreček rozjívených Čechů, který okázale ignoruje zákaz rozdělávání ohňů i fakt, že spím pod tarpem nataženým asi dva metry od ohniště. Zapálí si středně velkou vatru a hulákají mi za hlavou skoro do půlnoci. Ze spánku evidentně nebude nic, takže si beru telefon, otevřu Mapy.cz a zkoumám, jestli bych zítřejší trasu nemohl jít Německem.
