Na severu Čech je Šluknovský výběžek, taková bradavička na těle republiky, a když si ho najdete na mapě a podíváte se hodně zblízka, je na něm ještě jedna menší bradavička a to je výběžek Fukovský. Takový zvláštní cancourek, který vznikl tak… ehm… nikdo vlastně neví jak. Ale je tam. A v tom cancourku existovala obec Fukov.
Není jisté, kdy byl Fukov založen, víme, že tu byl prales, a etymologie názvu obce se odvozuje ze slov Fuge — škvíra a Aue — luh nebo niva. První doložená zmínka o Fukovu je z roku 1410, další najdeme v rejstříku tolštejnsko-šluknovského panství a je z roku 1471.
Dnes se tu ovšem nebudeme zabývat celou historií obce, ostatně k tomu nejsem kvalifikovaný, ale obdobím z poloviny minulého století, tedy konkrétně zánikem obce, jehož datum je známo dosti přesně.
Druhá světová válka, která zasáhla krutě do osudu celého kontinentu, nebyla laskavá ani pro obyvatele pohraničí. Asi tušíte, že stejně jako ve všech oblastech hraničících s Německem to tu s českým osídlením nebylo nijak slavné. 12. září 1938 po Hitlerově řeči propukla panika a bylo vyhlášeno stanné právo. Čeští, ale i němečtí celníci opustili obec. Muži byli potom odvedeni na frontu a chod obce byl převážně na ženách. To ovšem byly často i Češky.
Z války se domů nevrátilo 68 odvedených, což je číslo, které reprezentuje zhruba desetinu obyvatel Fukova. Jenomže ani pro ty, kteří přežili, neznamenal konec války oddych. Jak víme, pro Němce byl připraven odsun, a tak už 12. června 1945 se musela většina obyvatel narychlo balit a opustit své domovy.
Útěk vedoucího prodejny
Zajímavý moment nastává, když jsou do pohraničí vpuštěni noví dosídlenci, protože ani ti nemají sebemenší zájem obsadit tak odlehlou ves. V roce 1947 bylo ve Fukově 103 neobydlených domů a místní správní komise hlásila nadřízeným orgánům, že osidlování není vůbec prováděno.
Definitivním hřebíčkem do rakve obce byl útěk vedoucího prodejny SKD. Tím se stal život pro poslední Fukovany definitivně neperspektivní a v roce 1951 bylo plošně zdemolováno 51 budov. Jak bombardování.
V roce 1960 došlo na dvě úplně poslední stavby, kostel sv. Václava a školu. Na dřevěném křížku u pomalu znovu obnovovaného hřbitova čteme datum 23. 9. 1960. To je den, kdy byl Fukov na dlouho zcela vymazán z paměti i z map.
Výběžek na výběžku ovšem představoval značnou komplikaci i pro strážce hranic. Ano, i hranice s východním Německem byla velice přísně střežena, a tak existovalo několik projektů na výměnu území mezi oběma státy, na žádný však nikdy reálně nedošlo.
Půda i budovy tu byly konfiskovány, hospodářství měl na starost státní statek z Rumburka, státní hranice však byla tehdy poměrně přísně hlídaná, i když Německá demokratická republika byla „spřátelená”. Ostatně legálně přejít hranici bylo ve šluknovském výběžku možné pouze ve Varnsdorfu po (někdy dost přísné) kontrole a vyplnění různých výjezdních doložek. Na zakázaná území pronikali občas pouze houbaři.
Vzpomínám si, že ještě v 70. a 80. letech se o Fukově v pohraničí mluvilo velmi tajemně, opilci blábolili o zakopaných pokladech, ale jít je vykopat se nikomu moc nechtělo.
Deutsche Bahn, deutscher fluss
Každopádně pád železné opony přinesl mimo jiné i snahu historiků, ale i mnoha místních obyvatel, seznámit se s fakty, které by jim pomohly pochopit, jak se v pohraničí žilo dříve. Fukov se stal důležitým místem, kde bylo dobré si historii připomenout.
Je signifikantní, že zatím byl obnoven pouze hřbitov. Je příznačné, že se nezachoval téměř žádný náhrobek. Je sympatické, že se tak stalo a že město Šluknov, do jehož katastru nyní Fukov spadá, se o tohle místo stará.
Pro návštěvníky nejen z vnitrozemí je největší atrakcí železniční trať, kterou provozuje Deutsche Bahn a kudy jezdí vlaky z Drážďan do Žitavy a zpět. Naším územím jen projíždějí.
Další atrakcí je most nad touto tratí, protože právě po tomhle mostě přijel Adolf Hitler. Není to ale nejsevernější most, protože o pár desítek metrů dál je most, pod kterým protéká řeka Spréva. Ta řeka, na které leží Berlín. U nás se zdrží jen pár stovek metrů.
A když přejdete i ten, jste rázem ve Spolkové republice Německo, konkrétně v Sasku a nestačíte se divit, že právě skončila divočina a začíná běžný život v asi právě takové vesničce, jako byla před časem ta, ze které zbyl už jenom hřbitov.
Fukov je dobré místo na to zastavit se, sednout si, jen tak koukat a přemýšlet o tom, jak je historie složitá a někdy úplně blbá. Jestli to uděláte, nezapomeňte si svačinu, protože ve Fukově si nic k jídlu ani k pití nekoupíte.
S použitím publikace Fukov|Fugau, Vzpomínky na zničenou vesnici
