V létě hoří v Řecku často. Na jihu i severu pevniny, na ostrovech. Většinou jde o malé lokální požáry, na něž jsou místní hasiči vycvičeni a bravurně je zvládají. Od května do listopadu je zde samozřejmě striktní zákaz zapalování otevřených ohňů. Ve stejné době drží hasiči nepřetržité hlídky přímo v terénu - tady u nás na Chalkidiki je potkáte nejčastěji zaparkované na nejvyšších bodech krajiny; sedí na skládacích židlích a dalekohledy sledují okolí.
Už je hůř
Hoří tu každé léto. Přesto je to poslední tři roky jiné. Horší. Rostou letní teploty, léta jsou víc suchá, bez bouřek i deště, tráva žloutne už v červnu a v červenci připomínají i mnohé keře papír na podpal, větry dují prudčeji a rychleji oheň šíří, zachvacují čím dál větší plochy, zabíjejí čím dál víc živých tvorů včetně lidí a jejich následky jsou tudíž opravdu katastrofické. Byli jsme vždycky ostražití, každý sloup dýmu, sebemenší obláček kouře tam, kde jsme ho nečekali (tedy tam, kde obvykle nikdo negriluje) v nás vyvolával obavy a my běželi zjistit, co se děje.
Jednou jsem takhle spolu se sousedem Janisem zabránila požáru u druhého souseda Janise, který usnul a od cigarety chytla tráva. Naštěstí ležel na vybetonované terase a kolem kousku suché trávy, co hořela, byl další beton, přiběhli jsme za sloupem kouře právě včas, abychom na to nejprve chrstli zbytek piva, co měl čerstvě probuzený a zmatený "žhář" Janis na zemi vedle lehátka, a pak několik kýblů vody.
Letos tu tenhle Janis není. Jeho dům je prázdný. Možná zemřel. Ale nikdo mi to nedokáže říct s jistotou. Byl samotář a neměl moc přátel. Každopádně jeho dům a cigarety hlídat nemusíme. Přesto se mi moc neulevilo.
Letos poprvé se ohně bojím. Protože je najednou všude, nejen v Řecku. Velký, hladový, rychlý a nelítostný.
Zuhelnatělá těla stromů
Stojím mezi zuhelnatělými těly několika set let starých olivovníků. Když na ně položím dlaň, jsou vlažná. Odloupnu kus kmene, nevím proč, beru si tenhle smutného kus uhlí s sebou. Stojím zhruba jedenáct kilometrů od svého domu. Je to už druhé spáleniště v blízkém okolí. Jedenáct kilometrů se může zdát dost. Ale někdy není.
Ale někdy není. Něco jiného je, číst si o požárech, jež pustoší pár set kilometrů daleko a jsou jich plné zprávy a televizní obrazovky, protože jsou hrozné a hrozivé a nedaří se je uhasit… a cítit sounáležitost. Něco úplně jiného je na oheň čekat. Ne jako turista, který může (a podle mě musí) s prvním náznakem možného nebezpečí odjet.
Řecko je už deset let můj druhý domov. Tenhle dům, olivový háj, pláž, ale hlavně stromy a keře a kopce a skály kolem a zvířata: od lišek a orlů přes želvy a krysy po hady a gekony.
Tohle je můj strach. Protože nevím, co dělat. Nikdo tady to vlastně neví.
Jela jsem ve čtvrtek do města Nikiti do své oblíbené kavárny na kolonádě. Zarazilo mne, že město bylo ucpané souvislou několikakilometrovou kolonou aut, jež z poloostrova Sithonia odjížděla. Čerpací stanice, kde jsem jako každé dva týdny hodlala nabrat plnou, byla zavřená. Obchody také. I pekárny. Kavárny bez světel i lidí. Sjela jsem na kolonádu a už zdálky na mě majitel Nikos volal, že žádný kafe ani wifi. Hasiči odpojili město od elektřiny. Kousek odsud už několik hodin marně hasí požár. Poryv vichru mi otevřeným okýnkem vrazil facku plnou prachu a písku, horký vzduch mi poškrábal hlasivky, jen jsem kašlajíc přikývla.
Vražedný vítr
Vracela jsem se domů. Mým směrem nejel téměř nikdo. Nad hlavou najednou kroužily helikoptéry, které se tady používají k monitorování situace. Měly co dělat, aby se v silném větru udržely na obloze. Pak mým autem zaduněl motor hasícího letadla, jež se snášelo nad zátoku, podél jejíhož okraje jsem jela, nabrat další vodu.
Došlo mi, proč můj psík celou noc štěkal a bál se. Fenka Bertička mě probudila po jedné v noci, tehdy u nás začal ten vražedný vítr. Strhával listy, olivy, květy i větve, serval ze šňůry prádlo, převracel židle a lehátka. Dělal všechno, jen neochlazoval. Dostala jsem strach. Ne z požáru. To jsem si ještě nespojila. Ale před lety takovýto vichr ohlásil hurikán. Druhý bych zažít nechtěla.
Svírala jsem celou noc Bertu v náručí a vyhlížela oknem s obavou první blesk. Nic. Ráno jsem si pro jistotu sbalila evakuační zavazadlo. Vichr neustával, ale jinak nic. Tak jsem se vydala do Nikiti. Na wifi v kavárně si přečíst zprávy, zjistit, co se děje, napsat do redakce…
Cestou z Nikiti ochromeného obavami z blížícího se ohně jsem v serpentýnách cestou domů na poslední chvíli vyhnula divoce se řítící hasičské dodávce se zapnutým majáčkem. To jsem ještě netušila, že za hodinu už bude hořet tam, kudy jsem právě jela. A pak ještě blíž. A poté o kus vedle.
Seděla jsem doma na terase - jediná dobrá věc na prudkých poryvech větru byla, že nelítali komáři ani mouchy, neměli šanci se ve větru udržet - a měla strach. Vyhlížela jsem policejní nebo hasičské auto, které by v případě, že se požár rozšíří k nám, nebo u nás vznikne další, projíždělo od domu k domu a vyzývalo k evakuaci. Pokud by oheň nebyl rychlejší…
Co chvíli jsem se rozhlížela po okolí, jestli neuvidím dým. S přáteli z řad místních jsme si telefonem sdělovali to málo - tedy v podstatě nic, kromě našeho strachu - , co jsme o ohni v okolí věděli. I my, co nejsme věřící, jsme se v duchu modlili: brala jsem to od Dia s Hérou a Athénou v čele po Pána Boha s Ježíšem. Kdyby oheň přišel, co bych dělala? Sebrala psíka a evakuační zavazadlo, vypnula elektřinu, napustila do všech kýblů a nádob, co mám, vodu a rozestavěla ji kolem domu pro zvířata a odjela bych.
Opačným směrem, než odkud by se šířily plameny. Neumím si představit, jakou hrůzu zažívají lidé a zvířata na ostrovech, jež jsou v plamenech. My tady máme kudy utéct. Oni ne.
Nic nemělo šanci
Oheň se k nám nedostal. Všechny požáry v okolí byly nakonec poměrně rychle uhašeny. Nové zatím nevznikly. Ale ještě není ani konec července. Nechci to zakřiknout. Protože jinde hoří nové ohně. A na další je zaděláno.
“Bylo to během minuty,” říká mi žena na sedadle spolujezdce, zatímco řidič - její muž otevírá bránu k jejich pozemku. Sousedí se sadem, kde byl jeden z požárů. Popel a spálená země končí půl metru od jejich plotu.
“Bylo to peklo. Peklo. Zvířata neměla šanci,” říká mi muž vracející se do nastartovaného auta. Jeho žena začne plakat.
Muž pokračuje: “Nic nemělo šanci. Najednou se zvedl vítr a my zírali na ohnivou stěnu. Jen jsem zařval, skočili jsme do auta a ujeli. Naštěstí byli hasiči kousek odsud, dohašovali to tam směrem na Ormos, jinak nevím…”
Z čeho požár vznikl? Jen krčí rameny. Trhneme sebou, instinktivně se přikrčíme, tak nízko se zdá, že monitorovací vrtulník letí. Kývá se ze strany na stranu. Poryv větru zvedne popel. Ale je to jeden z posledních nárazů vichru, který naštěstí po necelých dvaceti čtyř hodinách ustal.
Jedu domů a míjím další spáleniště. Umiňuju si, že každý večer pokropím terasy kolem svého domu vodou. Pro jistotu. Vím, že pokud bude hořet a k tomu se opět přidá silný vítr, nebude to k ničemu. Na druhou stranu člověk musí udělat aspoň něco. Kromě toho, že má neustále po ruce klíčky od auta a na jazyku modlitbu nejen ke všem svatým.
