V nedělních parlamentních volbách v Řecku zvítězila strana Nová demokracie, v jejímž čele stojí Kyriakos Mitsotakis, jenž zemi vedl od roku 2019. První kolo voleb proběhlo už letos v květnu, ale tehdy se nepodařilo sestavit vládu. Nová demokracie tehdy na většinu v parlamentu nedosáhla. Teď pro ni hrál nový volební zákon, který automaticky posiluje vítěze voleb. Staronový premiér tak bude mít se svou stranou podle všeho pohodlnou většinu.
Tento výsledek nikoho v Řecku příliš nepřekvapil. Volební účast byla sice mizerná, ale po víc než dekádě ve znamení kruté ekonomické krize, demonstrací, vlně sebevražd a bankrotů, předčasných voleb a dramat… byli Řekové za tuhle nudu svým způsobem rádi. I když milují debatovat a dohadovat se a televizní stanice v podstatě nonstop vysílají emotivní až hysterické politické pořady, kde si účastníci – politici, stejně jako politologové či novináři – neváhají nejen nadávat, ale sem tam se i profackovat, někdy už je politiky zkrátka moc.
Únava dramatem
A to bylo zřejmě právě teď. Tak málo emocí, hádek, demonstrací, plakátů, veřejných meetingů, na kterých se nestrhla žádná rvačka nebo nemusela zasahovat policie, jsem za ta léta, co do Řecka pravidelně jezdím a částečně tam žiji, ještě nezažila. Ale jak mi už v květnu řekli místní u nás na severu země – mají jiné starosti. Ať už byl u vlády v posledních letech kdokoliv, jejich životy se prý nijak moc k lepšímu nezměnily, museli si nakonec stejně pomoct sami. A navíc je tu začátek letní sezóny, která je pro Řeky letos opravdu zásadní, protože za sebou mají sérii chudých, krizových a následně covidových le(é)t. Mnozí bojují o holé přežití. Jiní doufají, že se konečně postaví zase na nohy a léto jim vydělá na pohodlný zbytek roku.
“Já chodila demonstrovat roky, sledovala jsem to všecko, vždyť víš. Proto jsem taky v minulých volbách přijala nabídku a do politiky šla,” říká mi Maria, kdysi choreografka v Athénách, posledních deset let žijící zpět u rodičů na vsi na Chalkidiki.
Po odchodu z Athén si tady otevřela kavárnu, ale byl to propadák, po dvou letech zavřela a dala se na politiku. Sem tam nedostavěný dům, co má od rodičů, pronajímá. Z toho žije. Velmi skromně. Nikam nejezdí, jí společně s rodiči, všechno možné pěstují na zahrádce, olej mají samozřejmě taky vlastní.
Ještě ani ne šedesátiletá Maria byla vždy emotivní a dokázala o politice a budoucnosti své země debatovat hodiny. Teď mi po deseti minutách nemá co říct.
“Je jasný, že vyhraje Nová demokracie. Ani ty průšvihy s vlakovým neštěstím nebo s utopenými migranty na to podle mě vliv mít nebudou,” řekla mi dva týdny před tím, než se ukázalo, že měla pravdu. Tyto tragédie plné mrtvých, jedny z největších v novodobém Řecku, se do voleb zjevně nepropsaly.
“Víš, co je nejhorší? Že ty hromady mrtvých sice lidi naštvaly, ale málo. Jako by byli všichni unavení, nebo co. Kdyby se to, co udělala pobřežní stráž teď, kdyby v podstatě utopili stovky nevinných uprchlíků před pěti lety, to bys viděla to vzbouření lidu. Ale dnes? Jo, jedna demonstrace v Athénách, nebo kde,” pokrčila rameny.
Koalice jako utopie
“Vyhraje Nová demokracie, už to tak vypadá, nepřekvapivě. Já ještě nevím, jestli je budu volit, ale dát hlas Syrize nemůžu, Tsipras v podstatě nepředstavil žádný program kromě toho, že se vymezil vůči ostatním, že všecko dělají špatně. PASOK je dávno pasé a komunisti pro mě taky nepřicházejí v úvahu. Chvíli jsem váhala nad Méra25, kterou založil bývalý ministr financí Varoufakis, ale upřímně – proč dávat hlas někomu, kdo se zřejmě zbláznil a žije mimo realitu a stejně ve vládě nebude?” rozhodila týden před volbami rukama moje sousedka Gisela, jež se živí pronájmem svých přímořských apartmánů.
“Proč nemůže být Varoufakis ve vládě, i kdyby se dostali do parlamentu? Protože v Řecku není možné, aby vznikla koalice. Z principu. Tady se nikdo s nikým nedomluví. To myslím vážně. Zapomeň na Německo nebo na vaši zemi. Pětikoalice, čirá utopie, cha. To je pravděpodobnější, že se teď vynoří támhle Poseidon i s trojzubcem a půjde si k nám sednout. Prý koalice… V Řecku!” Gisela se směje.
Je původem Němka. V Řecku žije se svým řeckým mužem třicet let, ale dokud neměla řecké občanství, volila v každých německých volbách. Politiku tam i tady v Řecku sleduje pozorně.
Vybavím si jiného souseda přímo z naší pláže, typického mohutného hlasitého Řeka Dimitrise. Když mi pomáhal zahrabávat do písku slunečník, který mi vyvrátil silný vítr, taky se při mém dotazu na spolupráci několika politických stran upřímně uchechtl: “Nepamatuju, že by spolu někdo někdy opravdu reálně spolupracoval. Ani že bych to od někoho z nich čekal.”
“Nabídli jsme spolupráci a něco jako předvolební koalici spřátelené straně. Taky sami nemají šanci a zase tak rozdílný program nemají, ale vymysleli si úplné nesmysly, aby nás mohli odmítnout,” Maria mávla rukou, jakože o politické spolupráci a koalicích se nemá cenu bavit.
Smolař “Kula”
Maria je za oblast Chalkidiki ve straně Méra25. Z českého pohledu strana představuje cosi jako utopický postmoderní socialismus šmrncnutý filozofickým nemožnem a špetkou ezoterického komunismu a neoliberalismu. Tváří a jedinou známou osobností strany je samozřejmě excentrický ekonom a filozof Varoufakis, jenž si vydobyl světovou pozornost právě v dobách nejhlubší ekonomické krize, kdy spolu s tehdejším premiérem a tenkrát ještě svým kamarádem a politickým spolustraníkem Tsiprasem Řecko vedl.
V Řecku jsou strany spojeny s jedním jménem a tváří výrazně víc než u nás. V podstatě když mluvím se známými a sousedy, nehovoří o stranách, ale o lidech. Tak nedají hlas Tsiprasovi (SYRIZA), ani Varoufakisovi, ani Androulakisovi (PASOK) nebo Mitsotakisovi (Nea Demokratia).
Strany jsou tu zkrátka personalizované. A tak letošní volby vyhrál “Kula”. Tak totiž někteří místní říkají premiéru Mitsotakisovi. Podle nich to znamená někoho, kdo je v chápání trošku pomalejší, krapet nešikovný, smolař, ale zároveň má štěstí, a i když je trumbera, nakonec vyvázne z trapasů a průšvihů celkem v pohodě.
Taky se tu říká, že Mitsotakis nosí smůlu – tuhle pověru mi pověděl nejen další ze sousedů, dlouhodobě nezaměstnaný alkoholik Janis, ale taky kamarádka ze Soluně, čtyřiadvacetiletá vystudovaná psycholožka Konstantina. Když jsem jí řekla, že moje setkání s Mitsotakisem ani ne dva týdny před červnovými volbami nevyšlo, že má covid, odpověděla, že mám být ráda. Její kamarádka v Athénách jenom šla kolem jeho domu a zlomila si nohu, když se nečekaně propadla do kanálu. Kdo ví, co by se stalo mně, kdybych s ním dokonce mluvila.
Na otázku, jestli ho bude volit, když je takový smolař, odpověděla, že k volbám s největší pravděpodobností nepůjde. Přes sezónu kromě své práce pro německou firmu vypomáhá kamarádovi s pronájmy apartmánů a zrovna bude ubytovávat nějaké Bulhary: “Jsou důležitější věci než volby a politika.”
