Moře je studenější, než touhle dobou bývá. Fíky teprve nasazují zárodky budoucích plodů, přitom loni už jsem trhala první zralé a na konci června z nich vařila džem. Třešně i meruňky chytají barvu i sladkost neochotně, jen jahody si letošní podivné nejaro a neléto užívají, jejich sezóna je tady v Řecku o to delší.
Suchá tráva šustí pod nohama. Přemnožili se hadi. Hasiči objíždějí vesnice a varují před nimi hlavně rodiče malých dětí - jed je silný, nemocnice v okolí nemají protijed a po letošní divné zimě zůstala všude vysoká uschlá tráva.
Kdybych je každý den nezalila, shodily by citroníky a pomerančovníky své zelené plody. V podzemní nádrži na dešťovku, jež bývá téměř plná, je vody na dně. Zato přátelé a rodina z Česka mi pravidelně volají, že u nich zase prší.
Tady letos v zimě a na jaře pršelo málo. Na severu Řecka podle místních vlastně ani žádná zima nebyla.
Za poslední měsíc pak spadl tady u nás odhadem milimetr srážek. Já jsem tu zatím zažila cosi jako déšť dvakrát, i když se vždy zprvu temný chuchvalec mraků tvářil jako vydatná, silná, typicky řecky dramatická bouřka, nakonec jen zaduněl pro formu hromy, shodil pár kapek a než se rozpustil, zazubilo se pár krátkých blesků.
Může se pak člověk divit, že i s turisty je to celé nějak na levačku? Jsou tu a přitom ne tak, jak bývají. Jsou a nejsou, zatím víc nejsou, než jsou, a ti, co přijeli, se prý chovají divně, jakoby jim to tu patřilo, neutrácejí dost, jsou nevychovaní - to už je co říct, když vám něco takového poví Řekové, kteří si na etiketu rozhodně nepotrpí.
Divný rok
Je červnové sobotní pozdní ráno (po desáté hodině). Sedím u svého obvyklého stolu v kavárně na náměstí, jež je zároveň přístavem téhle vymírající rybářské vesnice. Za mnou se místní důchodci dohadují o volbách, jejichž druhé kolo tu bude za dva týdny. Majitelka kavárny paní Maria se jejich debatě, kdo je větší lump, jen potichu směje a krájí speciálním obloukovým udělátkem ještě horkou spanakopitu, její pomocnice Niki odloží zpola vykouřenou cigaretu a jde mi z bublající džezvy slít do hrníčku malé řecké kafe ‘skéto’(holé, tedy bez cukru). Berta (fenka naháče, kterou jsem si před třemi roky vzala z útulku) vedle mě napůl spí, zpola jedním okem sleduje pomalé tempo pohybu na náměstíčku.
Jakoby bylo dlouho před sezónou a všední den, tak mrtvo tu je. Sem tam projede starý pickup místního zemědělce, občas některý z nich zastaví a koupí si s sebou kafe a bugatsu nebo pitu. To už se k nám nese známé chrchlavé rachtání starého motoru ještě starší Savasovy rybářské lodi. A už se vyloupne i loď a proti kýčovitě blankytnému obzoru silueta starého muže. Za čtvrt hodiny sedí u mého stolu. Neulovil nic. Už zase, dodá. Upije s povzdechem ze své řecké kávy ‘metrio’(s trochou cukru aneb se střední sladkostí). Není sám, kdo připlouvá bez úlovku, většina rybářů se prý vrací s prázdnou.
Přichází Jáson. Dnes na moře nevyplul vůbec a tak nemá, narozdíl od Savase, výjimečně ruce od soli a oleje.
Jáson je zhruba o dvacet let mladší než Savas, tedy padesátník. I on jen kroutí hlavou. Tak divný rok prý snad nepamatuje.
“Je to podivný začátek léta. Občas je tu najednou hlava na hlavě, i cizinci, nejvíc asi Rumuni a Bulhaři. Jako třeba jeden víkend v dubnu a pak myslím v květnu. A teď, když by tu už mělo být skoro plno, vždyť začala sezóna, nikdo,” krčí Maria rameny.
Čím hůř, tím dráž
“Co naděláme,” vzdychne Savas.
“Volala Aftoni, prý jestli jí přivezu ryby, ať má v taverně co vařit. Volal Nikos, kolik mu toho dnes prodám. Volali z taverny od Jorgose… Je sobota, mohli by se objevit hosti. Co jsem jim mohl říct?” Savas místo dalších slov zakrouží rukou směrem k nebi a pak položí na stůl vedle hrnku s kávou svůj starý tlačítkový mobil.
“To je život,” říká Jáson od vedlejšího stolu.
Oba konstatují, že ryby někam zmizely.
Já na to, že když jako vždycky každý den plavu, jsem pod hladinou najednou téměř sama. Sem tam zbloudilá rybí omladina, jinak nic. Žádný bakaliáro, žádná chobotnice… O delfínech nemluvě. To už bych napočítala víc igelitových sáčků a kusů rozpadlého plastu, než ryb. A to je tady moře letos zatím povětšinou tyrkysově čisté, odpadky vyplaví málokdy.
Jáson přikývne.
“Navíc všecko hrozně zdražilo. Jídlo, benzín, materiál. Co naděláme,” opakuje Savas.
“Musel jsem zvednout ceny, všichni zdražují,” roztahuje o pár hodin později na miniaturním dvorečku domku na pláži, který pronajímá turistům, slunečník Dimitris.
Kápne mi na talířek z kanistru svého olivového oleje, abych ochutnala, a pokračuje: “Dnes mají přijet Bulhaři. Minulý týden tu byli Rumuni, ale odjeli o den dřív, i když nepršelo. Prý je pro děti moře moc studené. Dobrý, co? Tys říkala, že letos vlastní olej nemáš? Nechalas to popadat? No jo, já vím, nebyli lidi. Taky jsem sklidil míň, než obvykle, sehnal jsem jen dva Albánce. Nevím, kam se všichni poděli. Nikdo nemohl najít pracanty a sami to nezvládneme, tolik stromů a tak velká úroda.”
Olej nad zlato
“Letos je pět litrů za pětatřicet euro,” řekl mi o den dřív na trhu v Nikiti Jorgos, jehož nakládané olivy mám nejraději - jsou tak akorát tuhé i slané.
Loni u něj pětilitrovka oleje stála pětadvacet.
“Musel jsem zdražit,” povzdychl si a nabral mi do sklenice mix velkých zelených a malých černých oliv.
Ptal se, kolik litrů mám já. Když slyšel, že letos vlastní olej nemám, protože jsem nesehnala nikoho, kdo by mi olivy posbíral a odvezl k vyslisování, jen přikývnul, prý nejsem sama.
I ostatní známí, kteří vyrábí olej, zdražili - někteří až o padesát procent oproti loňsku.
Právě olivový olej a jeho cena jsou tady důležitým ukazatelem nálady obyvatel.
Za těch téměř deset let, co v Řecku trávím část roku, jsem zjistila, že kdykoliv místní očekávají horší časy a ještě větší bídu (tady na venkově na severu, kde mám domek, žijí lidé tak skromně, že je obtížné si představit, jak se ještě uskromňují), zdražují. Někdy až nehorázně, vysvětlili mi, že toho nemají na prodej moc, tak to málo, co mají, musí zkusit zpeněžit maximálně. A tudíž mnohdy dlouho nemají nic, protože cenu tak přepálí, že ji nikdo soudný nezaplatí. Doufají, že se nakonec nějaký bohatý blázen najde.
U oleje tato řecká logika platí pouze částečně. Olej je tu důležitý. Olivovníky jsou téměř posvátné stromy a místní k nim tak přistupují. Beze všeho se dá žít, ale bez vody, slunce, oleje a chleba ne. Vodu a slunce neovlivní, tak se starají aspoň o ten olej a chleba.
Významné zdražení olivového oleje je ukazatel, že místní opravdu očekávají zlé časy, i když možná jaksi mimoděk a nevědomky. Rozhodně už si nejsou jistí tím, že bude lépe.
“Co když už líp bylo?” ptám se, když pod slunečníkem na kolonádě ve spádovém městečku dopiju v sobotu odpoledne kávu s kostkami ledu.
A řečtí přátelé - v tomto případě majitelé taveren a obchůdků pro jednou neprotestují. Ještě loni by přitom mávli rukou a rozpovídali se o tom, jak skvělá ta letošní sezóna bude.
