Jak jsem již předesílala v deseti tipech, co letos na Rock for People neminout, festival se už dávno vymanil z žánrové vyhraněnosti, a navzdory názvu tu tak najdete vše od přednášek o udržitelnosti přes ruské kolo (ano, ten kolotoč) až po AZ Kvíz. Jak se nám za redakci Reflexu letošní „Rokáč“ líbil?
První den jsme začali „zvostra“. Bezprostředně po příjezdu nás čekal první rozhovor s americkou punkovou legendou Anti-Flag o aktivismu, politice a mentálním zdraví. Poté jsem v návaznosti na téma mentálního zdraví vyrazila na Terapii sdílením, tedy přednášku od Ester Geislerové a párového terapeuta Honzy Vojtka, kde zazněly aktuální trendy ze světa randění a ne vždy povedené komunikace. Získané informace se mohly leckomu na festivalu hodit. Kdo ví, třeba díky nim účastníci byli schopni navázat do konce festivalu nějaké hodnotné vztahy. A pokud ne, nevadí. Jak se říká: zážitek nemusí být dobrý, ale silný! Jelikož jsem ale vyrazila primárně za hudbou, moje pouť první den pokračovala přes zmíněné Anti-Flag, kteří se za těch 15 let, co je poslouchám, vůbec nezměnili (a to je vlastně v dnešním dynamickém světě dobře), poté jsem navštívila metalcorové Architects a ty vyrovnala pražskou country kapelou Frankie & The Deadbeats (ty můžete vidět v úterý na pražském Stalinu).
Počasí a teploty se navzdory všem předpovědím držely v kladných hodnotách, což jistě potěšilo nejednoho návštěvníka. Areál byl na případná horka připraven díky předchozím ročníkům – zdroje pitné vody, dostatek stánků s pivem (pivovarů tu bylo požehnaně) i zavlažovací systémy s rozprašovačem vody. Nic tu nebylo ponecháno náhodě. To platilo i pro hladové krky – letos si na Rock for People vybral opravdu každý. Jen samotná veganská sekce (tedy moje cílovka) čítala několik stánků – nemohlo se tak stát, že by si v nabídce festivalových jídel někdo nevybral. Nudlím a langošům odzvonilo (nebojte, i o ty tu nebyla nouze, jen se nabídka festivalového gastra výrazně posunula).
Po občerstvení mě čekal koncert Simple Plan, s nimiž jsme stihli předfestivalový rozhovor. Kanaďani zahráli na nostalgickou strunu a v setlistu měli převážně starší věci, se kterými jde bonding s publikem nejvíc. Navštívila jsem taky reunion plzeňské party Shogun Tokugawa, kteří se sešli jen k příležitosti Rock for People. Našlapaná show ve mně ale zanechala potřebu vidět je znovu, snad se mi tedy přání splní. Pak už zbýval jen vrchol dne, který sem přitáhl rekordní počet účastníků, koncert kapely Slipknot. Proslýchá se, že právě díky nim byl čtvrtek nejsilnějším prvním dnem festivalu za posledních několik let. Osobně nejsem velkou fanynkou, show ale nabídli velkolepou a podle masek fanoušků bylo evidentní, že právě Maggots (jak se říká jejich fanouškovské základně) se sem sjeli ze všech stran republiky právě kvůli téhle hodinu a půl trvající smršti. Potom už stačilo jen vytáhnout taneční střevíce a dorazit den Ventolinem a jeho Disco Science. Den jako korálek!
Páteční předpověď počasí byla vůbec tou nejstrašidelnější, hrozily nám intenzivní deště od samotného rána. Bůh festivalu se ale smiloval, a tak pršelo všude, jen ne v Hradci Králové. Páteční program pro mě znamenal rozmanitou hudební směs. Den jsem začínala s pražskými Hentai Corporation, navštívila karaoke stage (to je prokletí i dar, zábava i poučení), debatu o udržitelnosti v gastru s Lukášem Hejlíkem a následné Listování: Historky z Tinderu, koncert punkových pardálů Billy Talent, nové české temnoty s názvem Tchert, kde se ve skákajícím davu zjevil i sám Ježíš, a pak jsem si to už zamířila na mou oblíbenkyni, zpěvačku a rapperku Ashnikko. Zprvu jsem byla překvapená, že dostala takto prominentní časový slot, tedy pátek večer, během show jsem ale neměla pochyb, že je na místě oprávněně. Ač jsem slyšela výčitky z řad diváků, že je show hojně podsamplována (rozumějte, že zpívá hodně na playback), což mě u prvních dvou písniček taky rušilo, show měla nakonec stoupající tendenci, zpěvu bylo víc, stejně jako nekončícího twerkování po boku dvou tanečnic. Ashnikko ze sebe ukázala všechno a já jsem od té chvíle věrnou fanynkou. Po takové parádě mě bohužel přeběhlík z rapu do punk rocku, headliner Machine Gun Kelly nenadchl, dle reakcí lidí jsem navíc nebyla jediná. Jeho show tak zachraňovala spíše jeho kapela než on sám. Co ale diváctvo ocenilo v páteční večer dle ohlasů nejvíc, bylo vystoupení kapely Sleep Token, která v posledních letech neuvěřitelně tzv. vystřelila. Pro představu – na Spotify mají téměř tři miliony posluchačů měsíčně. Jejich tváře jsou zahaleny maskami, jejich jména nikdo nezná (označují se číslicemi) a okolo vzniku kapely se povídá jakási legenda o tajemném bohu s názvem Sleep, který jim nápad založit kapelu vnukl. No, je to taková anomálie, že stojí za to je vidět, a to nejen po vizuální, ale zejména po hudební stránce.
Víkend nezaostával nijak za našlapanými prvními dny. Za zmínku zde stojí francoužští Landmvrks, kteří si podmanili české publikum už v minulých ročnících a do Česka se vrací rádi. Papa Roach, kteří na scéně působí téměř třicet let, si před koncertem vyhradili čas pro fanouškovskou základnu, která oddaně čekala na podpis v nekonečné frontě. Pak odehráli set na legendární gigantické stage zvané “Fat Lady”, která je jedním z největších pódií v Evropě. Moje kroky dál zamířily na brněnskou rapovou legendu MC Geye, jehož stage praskala ve švech. Tohoto kučeravého pána nelze nemilovat navzdory tomu, že vám sdělí na sto dvacet způsobů, jak moc je vaše holka tlustá. Humor a sarkasmus k němu zkrátka patří a my ho za to máme rádi. Co si ale získalo srdce posluchačů, byl koncert The 1975 s rozervaným frontmanem Matty Healym. Minimalistická show, kde Healy v ruce držel buď láhev vína, placatku, nebo „cígo“, britský indie rock a jejich specifický vibe. Když budu citovat jednu z písniček – jejich posluchači by show ohodnotili slovy „I Couldn't Be More in Love“.
Neděle byla pro návštěvníky, kteří zde byli od prvního dne (tedy já), nejnáročnějším dnem. Představte si to – teplá voda ve sprše zásadně dochází v brzkých ranních hodinách, máte za sebou tři noci ve stanu a nebyli jste ani minutu sami. Pro někoho to zní jako peklo, pro mě ráj na zemi. A to už mi dávno není dvacet let, kuriózní! Poslední den si získal srdce všech účastníků bezesporu Vašek Neckář. Jedno oko nezůstalo suché a laťka se potom překračovala jen velmi složitě. Za zmínku posledního dne stojí esence britské scény Barns Courtney, rocková formace Nothing More (ocení fandové Greta Van Fleet), australani The Chats, pardubičtí The May Revolution a hlavně Nothing But Thieves, se kterými vám brzy přineseme exkluzivní rozhovor. Vrcholem dne byli Muse, kvůli nimž se zřejmě festival stal již podruhé čtyřdenním. Velkolepá show už mě ale po všech intenzivních zážitcích nedokázala pohltit navzdory všem ohňostrojům, konfetám a přenádherné stage. Letošní ročník Rock for People kapelami, stánky, zázemím i přístupem celého týmu překonal všechna očekávání, takže jsem moc ráda, že jsem mohla být u toho. Z celého srdce vám s čistým svědomím doporučuji, abyste u toho byli v příštím roce i vy!
