Václav Neckář (79), muž s nevinným úsměvem a silným životním příběhem, mluví pomalu. Pochopitelně. V roce 2002 jej skolila mozková příhoda, mozek se mu „resetnul“, jak říká jeho bratr Jan. Těžko se mu mluvilo, koktal a někdy zapomínal předložky. Nic z toho už v jeho řeči teď neslyšíte. Ani náznakem. Naučil se všechny své písňové texty, včetně až sedmiminutových balad. Bylo to bolestné a namáhavé; na texty dodnes používá čtecí zařízení, které pro něj vyrobil jeho syn Václav. Ač stále trpí afázií, je znovu na vrcholu. Má před sebou důležitou sezónu; začala loni v zimě sérií 15 koncertů s formací VÁCLAV NECKÁŘ & BACILY, pokračuje velkým vystoupením na retrolince festivalu Rock For People v neděli 11. června a vyvrcholí letos v říjnu, kdy „Vašek“, jak mu říkají fanynky i fanoušci všeho věku, oslaví kulatiny.
Když vidíte Jana a Václava Neckáře spolu, je jasné, že mezi nimi panuje zvláštní pouto, silnější než jen sourozenecké. Jan je z pochopitelných důvodů výmluvnější, bratra doplňuje, ale zároveň sleduje, aby nám neuniklo nic, co zpěvák říká: „Vašek je o pět let starší, takže vidí věci z většího odstupu, já jsem zase školený hudební profesionál, proto veškeré korepetice děláme spolu, ale to jsme dělali odjakživa,“ vysvětluje. Od Václavovy mozkové příhody se toho prý v jejich dynamice „mladší versus starší sourozenec“ nic moc nezměnilo. „Pořád se občas hádáme, ale on mě v osmašedesátým vykoupil z vojny, tak mu teď musím sloužit,“ směje se Jan, kterému za jeho přínosnou přítomnost při rozhovoru pro Reflex patří velký dík.
Před dvěma týdny znovu vyšlo vaše úplně první album, Václav Neckář zpívá pro mladé. Pamatujete si, jak tehdy vznikalo?
No samozřejmě, to zas není tak dávno, vyšlo v roce 1966! Teď už se jmenuje jenom Václav Neckář zpívá, to „pro mladé“ letos vynechali. Ale klidně to tam mohlo zůstat, protože já pro mladý zpívám. Mám štěstí, že dneska už čtyři generace dětí znají Miluju a maluju, jsem pro ně pořád Vašek ze Šíleně smutné princezny, dyť jde ta pohádka každý rok před Vánoci. Na moje koncerty sice chodí i babičky, ale přijdou často s vnoučaty, to je vždycky dobrý a velice pestrý publikum. Mám kliku.
Jak si vysvětlujete, že tolik vašich písniček, často ze šedesátých let, přežilo a pořád se hrají v rádiích?
Je pravda, že třeba Stín katedrál, ten měl smysl v každé době a taky se v každé době hodně hrál. Těžko to vysvětlit. Snad jen, že já mám rád takovou tu poctivou práci, snažíme se s bráchou dávat do všeho maximum. Koncerty pečlivě připravujeme, od podlahy po provaziště. Důležitá jsou světla, všechno musí fungovat. Na koncert přijíždíme většinou už pět hodin předem, vždyť je to hlavně show, musí to dokonale šlapat. Kdo by se jinak jen tak koukal na starý chlapy?
Marta Kubišová měla loni k osmdesátinám Koncert pro Martu, kde její hity zpívali mladší interpreti. Vy jste tam měl zpívat Ring-o-ding, nakonec vás zastoupil právě tady brácha. Bude koncert k vašim osmdesátinám letos na podzim podobný?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
