Až do poslední chvíle myslela na svou rodinu. Mnohem víc než na sebe. „Přikrej se, ať ti není zima,“ řekla mi poslední větu, kterou jsem od ní slyšela, když jsem seděla potmě u její postele a jen jsme se potichu držely za ruku. Řekla ji najednou, nečekaně. Měla jsem dobrý pocit, že jí můžu alespoň trochu z péče, kterou mi za celý život věnovala, na konci života oplatit. Moje babička.
Ještě na začátku loňského listopadu jsem si myslela, že koroner je profese z detektivek. Tři týdny nato nám rázná, blonďatá koronerka doma ohledávala babiččino tělo. Přijela s lékařským kufříkem v ruce, s rouškou na obličeji. Žádné akční scény ve skafandru se nekonaly; byli jsme covid negativní domácnost.
Ani na covid, ani s covidem
Babička nezemřela na covid ani s covidem. Přesto její pobyt v rehabilitačním zařízení koronavirus ovlivnil tím, že ji zákazem návštěv na týdny vytrhl z rodiny. Zprávy po telefonu nestačily k tomu, abychom měli přesnou představu, co se děje. Do úrazu byla samostatná a zdravá, domů se z opuštěné rehabilitace vrátila o deset kilo lehčí, s rutinně nasazenými antipsychotiky.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
