Přežít se to dá dobře, ale není to pro každého. Co? V Thajsku musí do přísné hotelové karantény kvůli koronaviru každý, kdo přijede do země. Bez pardonu. Jak to funguje na místech, kde česká vyčuranost a obcházení nařízení nemají vůbec žádnou šanci?
Jezdím do Asie pravidelně už 32 let, ale málokdy měl na mě časový posun tak obrovský vliv jako tentokrát. První dny pobytu v hotelu Divalux na okraji Bangkoku jsem většinou spal, spal a spal. Zřejmě i kvůli tomu, že jsem dopředu věděl, že zde budu čtrnáct dní v karanténě a žádné schůzky, práce či zábava mě nečekají. Setkat jsem se mohl leda tak sám se sebou. Celý první týden pobytu v Thajsku musí být každý nový host doslova zavřený na pokoji – nesmí vůbec nikam.
Až když jsem se třetí den ráno pořádně probral, uvědomil jsem si naplno, co mě čeká. Hlavně samota. Úplně sám jsem ale samozřejmě nebyl, to dnes skoro nejde. Díky wifi na monitoru kompu brzy svítily články z webu Reflexu. Na Whats-Appu v mobilu se hromadily vzkazy a zprávy. Připojení na český účet na Netflixu také fungovalo. U polštáře ležela rozečtená kniha Dějiny Thajska. Bylo nicméně jasné, že osamění v karanténě se dá čelit pouze nějakou činností. Musel jsem si udělat plán. Podrobný plán.
K jeho vymýšlení jsem si dal snídani v lodžii. To už vypadá jako začátek plánu. Ovanul mě z minulosti dobře známý horký, vlhký a thajskými vůněmi nasycený vzduch. K snídani byla omeleta (ušla), párečky (nic moc), džus v krabičce a něco lepkavého a sladkého, v čem plavalo ovoce (to by potěšilo vnoučata). Sluníčko začalo jako každý den pořádně zatápět už kolem osmé. Nevím, zda to bylo horkem, nebo mi z představy těch čtrnácti dnů v karanténě začalo hrabat, ten den po ránu mě ale napadaly velmi zvláštní věci. Zcela mimo plán.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
