Deník z intenzivky: Na klinice ARO jsme strávily měsíc. Jaké z toho vyplynulo ponaučení? | Reflex.cz
nahoru

Deník z intenzivky: Na klinice ARO jsme strávily měsíc. Jaké z toho vyplynulo ponaučení?

Iva Roze30. dubna 2020 • 12:20
Jan Bláha, přednosta Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. LF UK a VFN v Praze vysvětluje, co by na klinice udělali jinak, kdyby před měsícem věděli to, co vědí teď
• video: 
Jarmila Štuková

Máme dost lůžek? Je dost plicních ventilátorů? A hlavně: bude dost personálu, který by je obsluhoval? Na to, čím momentálně procházejí lékaři a sestry intenzivní péče, jsme celý měsíc přinášeli odpovědi v této časosběrné reportáži z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde léčí pacienty s těmi nejzávažnějšími komplikacemi způsobenými koronavirem covid-19. Všechny díly Deníku z intenzivky si můžete přečíst zde

Je to už více než měsíc, co jsme se s fotografkou Jarmilou Štukovou poprvé oblékly do ochranné kombinézy a respirátorů a začaly dokumentovat, jak na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. LF UK a VFN v Praze zápasí s přílivem pacientů s komplikacemi způsobenými koronavirem.

„Do konce příštího týdne tu bude plno,“ předpovídaly v té době sestřičky, byly nervózní z toho, jak se to všechno bude vyvíjet. Nakonec z „možného přílivu“ pacientů žádný velký příliv nebyl, ale to na začátku nikdo netušil. Sestry děsily katastrofické scénáře z ciziny. A nás popravdě děsily trochu taky. Jen z jiného důvodu.

Je veliká zodpovědnost být v dnešní době součástí té mediální mašinérie, která informuje veřejnost o něčem tak důležitém, jako je pandemie, která tu nebyla sto let a může mít nedozírně velké následky do budoucna. Dělat dobrou žurnalistiku nikdy nebylo lehké, ale v dnešní době, kdy velká část populace čte jen titulky a dělá závěry z nich, je to o to těžší. Nicméně uklidňovaly jsme se tím, že prostě jen budeme dělat to, co nás zkušenosti z domácí i zahraniční žurnalistiky naučily. Dělat tuhle práci poctivě totiž znamená už více méně 300 let – od samých počátků žurnalistiky – vlastně to stejné: dostat se k problému co nejblíž, aby ho člověk mohl co nejlépe popsat, vyvarovat se svých vlastních názorů, a naopak nechat „mluvit“ lidi, kteří jsou daným problémem zasaženi, ať už jako oběti nebo odborníci. A hlavně: nenechat se při tom „podávání pravdy“ ovlivnit různými agendami všech zúčastněných.

Tenhle poslední bod je v dnešní době zvlášť prekérní. Dneska totiž nemají agendu jen politici a lidé v pozici moci. V době sociálních médií, kdy jsou lidé zvyklí svoji image si sami pečlivě vytvořit a nakládat s ní pouze, jak oni sami uznají za vhodné, mají svoji agendu úplně všichni. I ti, kteří by si moc přáli, aby média psala jen pravdu a nic než celou pravdu. Ideálně samozřejmě jen o těch druhých.

Agendy a agendičky

Začíná to podobně jako každé zlo: jen plíživě, malými, neškodnými agendičkami. „Hlavně ať na té fotce nevypadám tlustá,“ požaduje úřednice, která je tlustá. A která vám právě dala přednášku o tom, jak média nepíšou pravdu a upravují realitu.

„Hlavně aby to teď nevypadalo, že tady nic neděláme, když tu tak sedíme na prázdných postelích,“ mají strach sestry a instinktivně jdou radši „něco“ dělat, ačkoli nemají na oddělení jediného pacienta, což samozřejmě není jejich vina.

„Někdy mě ti pacienti popravdě dost serou, ale to tam nepište. Napište radši, že jsem chtěl být lékař odmalička,“ říká doktor, kterého ale zároveň dost „serou“ i média, která cenzurují pravdu. Ironie toho, co právě řekl, mu přitom zcela uniká.

Na to se pak pomalu navazují o něco důležitější agendy. Uklízecí firma nechce, aby vyšlo najevo, že v nemocnici zaměstnávají uklízečky z ciziny bez papírů a že pracují víc hodin, než mají. Armádě se zase nelíbí naše zmínka o tom, že jeden pacient-voják se nakazil při hlídání hranic a že armáda neměla ochranné pomůcky. „My nechceme, aby to vypadalo, že si armáda stěžuje, že nemá pomůcky,“ volá mi v 7 ráno panikařící mluvčí, které se naopak snažím vysvětlit, že nepracuju v PR oddělení Armády České republiky.

Brzy zjistíte, ať šťournete, kam šťournete, všude je nějaký problém, o kterém někdo nechce mluvit, protože by z toho vyšel jako blb. A že i něco tak přímočarého, jako je reportáž z kliniky ARO, je téměř nemožné udělat bez novinářských kompromisů, protože nechcete ublížit nevinným lidem.

„Je to v národním zájmu, abychom o tomhle nepsali,“ je můj nový favorit, co se týče argumentů, proč o něčem nepsat. Dá se totiž aplikovat úplně na cokoli od šíření paniky až po zavření hranic. Když navíc budete jako politik média dostatečně hlasitě kritizovat, voliči vám ještě s radostí odsouhlasí, že je to v národním zájmu, aby se do ničeho moc nešťouralo.

Politici mají samozřejmě svoji agendu, ale o té všichni víme. Nakonec proto novináři vůbec existují nebo aspoň existovat začali. Problém je, že i média mají svoji agendu: vysokou čtenost. Ta jde někdy naprosto kontra mé osobní agendě u téhle reportáže: přinášet informace, ne skandální titulky. Čtenáři mají taky svoji agendu, která bohužel čím dál častěji vypadá nějak takhle: utvrdit se v názoru, který už mám, a nenechat se nahlodat fakty. Nemocnice má taky svoji agendu: mimo jiné třeba tu, aby z té reportáže nevyšly jako neschopové. I zdravotní sestry mají agendu: aby si jejich práci lidi přestali spojovat s „těmi nánami“ z nemocnice v růžové zahradě. Uklízečky mají taky agendu: nepřijít o zaměstnání.

„Mám problém, že jsem vám v tom rozhovoru řekla, že pracuju 12 hodin denně,“ řekla mi s brekem uklízečka poté, co jsem o ní napsala reportáž, že jako jediná stále uklízí na infekčním oddělení. „Neměla jsem vám to říkat.“

To je na podávání pravdy asi úplně to nejhorší. Často to totiž odnesou ti lidi, kteří vám tu pravdu řekli: statečné, přepracované uklízečky, nakažení vojáci a mizerně placené zdravotní sestry. Naopak s uklízecí firmou, armádou ani vládou pravda nehne.

Ale pak jsou i signály, že není vše ztracené.

Dělat svoji práci

Moc jsem si od toho neslibovala, když jsem na začátku pandemie volala do Všeobecné fakultní nemocnice a ptala se Jana Bláhy, přednosty Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny, jestli bychom u nich na klinice nemohly s fotografkou strávit nějaký čas a každý den popisovat, co se tam děje z pohledu personálu kliniky. Čekala jsem, že mi dá milión důvodů, proč to nejde (viz výše: agenda) a že není dost ochranných pomůcek a že personál už je takhle unavený a teď ještě bude mít na krku nás a že média jen šíří paniku a bla bla bla. Ale překvapil mě.

„Jasně, přijďte,“ řekl mi.

Pak mě překvapil ještě víc, že nás nechal pracovat bez toho, aby nám zasahoval do toho, co píšeme a jak to píšeme. „Vy si dělejte svoji práci a nechte nás dělat tu naši,“ je samozřejmě pro novináře ideální stav. To se nám ale každý den nepoštěstí.
Nevím, jestli je to tím, že Bláha je ve funkci teprve čtyři měsíce a ještě ho korporátní politika dost nesemlela, nebo jestli mu prostě opravdu lidsky záleží na tom, aby média podávala zprávy o tom, jak se věci mají, a ne o tom, jak by se měly mít, a to i za cenu, že z toho on osobně a jeho oddělení možná ne vždycky vyjdou v nejlepším světle.

Každopádně vím s jistotou, že pro nás s Jarmilou to všechno byly pozitivní zprávy. A ten měsíc na intenzivce byl pro nás profesně i osobně obrovská zkušenost, která nás mnohému naučila.

Když jsme tady začínaly, myslely jsme si, že touhle dobou už tu budou probíhat stejné dramatické scény jako v Itálii nebo ve Španělsku před dvěma měsíci. Psala jsem o tom v jednom z Deníků z intenzivky:

„Představovaly jsme si, že pacienti už budou umírat na chodbách nemocnic, mezi nimi budou běhat vyčerpané sestry a nebudou mít čas se u žádného pacienta zastavit a promluvit s ním, natož mu poskytnout stoprocentní péči. Občas by se někde ozvalo hysterické „zástava na trojce!“ nebo tak něco a my bychom se mohly cítit jako válečné reportérky. To by sice možná byl fotogeničtější scénář, ale to, co se děje doopravdy, je vlastně mnohem dojemnější. Rozhodně to má mnohem vyšší výpovědní hodnotu o momentální situaci než zadýchané reporty o „hrdinech v první linii“ nebo statistiky obětí. Sestry mají stále čas na to, být v první řadě lidmi: pomoct pacientovi naladit v televizi něco jiného než zprávy o koronaviru, pohladit někoho po tváři, zavolat panikařící rodině.“

O tom, že sestry pacienty holí a – když tu pak zůstanou i měsíce – stříhají nehty a upravují vlasy, jsem nikdy předtím nepřemýšlela. To je jedna z těch situací, která se mi vryla do paměti stejně jako pohled na toho umírajícího 44letého pacienta, se kterým se přišla rozloučit rodina.

Ještě dlouho se mi o tom bude zdát.

Školení z YouTube

Ještě před měsícem se počítalo s variantou, že na české zdravotnictví může přijít tsunami jako v Itálii, a my jsme se rozhodly pojmout denní reportáže hlavně z pohledu zdravotních sester. Jsou to nakonec ony, kdo tráví s pacienty nejvíc času. Jsou to sestry, které jsou většinou v mediálním stínu lékařů.

Navíc je nikdo nezaučoval, jak narychlo udělat z běžné kliniky ARO infekční oddělení a jak co nejefektivněji pracovat v ochranném oblečení a jak v něm vydržet co nejdéle a nemuset na toaletu. (Jinými slovy, dehydratovat se.)

„Sledovaly jsme na YouTube, jak se do toho oblékají ty sestry v Itálii, a naučily se od nich pár vychytávek,“ popisovala staniční sestra Marie Klatovská. Jednou z italských vychytávek je například to, že se v rukávu ochranného obleku prostřihne díra na palec a až na to se navleče druhý pár rukavic. Tím se zajistí, aby rukávy nevylézaly z ochranných rukavic.

Na oddělení v té době leželi dva pacienti. Kromě taxikáře, který byl v kritickém stavu na ventilátoru a mimotělním oběhu, ještě 51letá pacientka. My dvě jsme chodily za sestřičkami a lékaři jako dva ocásci a sledovaly všechno, co dělají, a chtěly vědět, jak to dělají a proč to dělají. Na anesteziologii nebývají na takovou pozornost zvyklí. Mediálními hvězdami bývají většinou chirurgové.

„Najednou se lidi zajímají o moji práci,“ utrousil jednou Michal Otáhal, vedoucí lékař kliniky, a já jsem mu nechtěla říct, ať si na to radši moc nezvyká, protože čtenáři jsou parta vrtošivá. Jeden den nechtějí číst nic jiného než zprávy o koronaviru a druhý den se najednou rozhodnou, že už toho bylo dost a nechtějí číst pro změnu o koronaviru zprávy vůbec žádné. Počítala jsem s tím, že máme pouze pár týdnů na to, než to všechno lidi unaví, a že pak už zase bude lidi zajímat, jak se má Jaromír Jágr, a nikoho nebude zajímat, jak že to funguje ta elektrická impedanční tomografie a k čemu je u pacientů na ventilaci dobrá.

Konec první linie

Nejsem lékař, epidemiolog, virolog ani lékař. Jsem jen reportérka, což je asi to úplně nejhorší, co člověk může momentálně být. (Kromě možná starosty Prahy 6.)
Poslední dobou to vypadá, že všechno, co je u nás špatně, je přímo nebo nepřímo vina nás, novinářů. Od toho, že lidi volí Babiše („Média jsou proti němu zaujatá, a proto ho lidí volí.“), až po to, že velká část populace nepozná rozdíl mezi nachlazením a chřipkou. („Média špatně informují.“)

Já osobně si nemyslím, že problém dnešního světa je v nedostatečné informovanosti. Problém je podle mě naopak v přeinformovanosti populace. Jestli jsou něčím lidé teď dostatečně „promořeni,“ pak jsou to názory a fakta, které se ale bohužel často vzájemně vylučují. Proto dnes lidé zkratkovitě hledají někoho, kohokoli, jehož názory mohou přijmout za vlastní a pak je sdílet na sociálních médiích stylem: „Souhlasím a sdílím.“ Ačkoli by spíš chtěli napsat: „Souhlasím, a tudíž je to pravda.“

V těch všech pravdách a informacích se není lehké zorientovat ani pro někoho, kdo v byznysu informací pracuje. Jak těžké to musí mít začátečnická virologie pro důchodce na vesnicích, si vůbec nedovedu představit.

Já sama jsem se hned první den na klinice ARO dozvěděla tolik informací, že mi to celé trochu připomnělo můj úplně první den reportérky v Afghánistánu v roce 2011. Hned po přistání v Kábulu jsem se dozvěděla tolik nových, fascinujících věcí, že jsem měla pocit, že můžu napsat první článek okamžitě. Po týdnu jsem měla materiálu na celou knihu. Až po měsíci jsem měla konečně dost informací na to, abych si uvědomila, že o té zemi nevím pořád zhola nic.

Tak nějak se momentálně cítím ohledně koronaviru.

Jak říká jedno staré anglické přísloví: „A little bit of knowledge is a dangerous thing.“

Trochu znalostí je nebezpečná věc.

To, že jsem byla měsíc u toho, ještě neznamená, že jsem najednou odborník, který by měl radit ostatním. Jediné, co můžu udělat, je předat informace o tom, co jsem viděla. Rozhodnutí, jestli by na základě toho lidé měli nebo neměli nosit roušky a chodit do restaurací, mi ale opravdu nenáleží. Ani to, že někdo prodělá koronavirus, z něj automaticky nedělá autoritu na infekční choroby, stejně jako fakt, že jsem před 14 lety prodělala rakovinu, ze mě nedělá onkologa. Je to jen střípek do mozaiky.

Teď po tom měsíci, co jsem společně s personálem kliniky ARO intenzivně žila a dýchala koronavirus (doufejme, že ne doslova), konečně vím, že o něm stále pořádně nic nevím. Což je poučné zjištění. Nejen pro mě, ale mohlo by být pro nás pro všechny. Až se totiž ke covidu konečně vyjádří v téhle zemi všichni a svůj názor na to, co by se mělo teď dělat, přinese úplně každý zubař, kardiolog, podnikatel a novinář v zemi, možná bychom se mohli zaměřit na to, že ty roušky by přece jen mohly mít i jednu další výhodu.

Mohly by nám připomínat, abychom všichni víc mlčeli.

Iva Roze




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější